Týdeník Reflex bourá tabu mediální kritiky

Bohumil Pečinka, Tomáš Klvaňa a Radko Kubičko byli tři studenti, jimž těsně po pádu komunismu zařídila Lída Rakušanová roční stáž v tehdejší československé sekci rozhlasu Svobodná Evropa v Mnichově. Mladí studenti byli po pádu komunismu energickými, nekritickými "komsomolskými" stoupenci oné zvláštní klausovské postkomunisticko-pravicové ideologie, která znala jen vzývání jediného politického ideálu a podezřívavě a odmítavě pohlíželi na představu kritického zpochybňování politiky vedoucích státních představitelů.

Přestože byli tito studenti žurnalistiky dost nevzdělaní a chyběl jim širší politický a kulturní rozhled po světě, nicméně byli přece jen oddáni myšlence svobody projevu. Jistě, ve svém pravicovém ideologickém zápalu leccos přeháněli, nicméně byli po příchodu do Mnichova hluboce šokováni, jak přísně zkrátka byli vedeni ve svém novinářství - vedoucí redaktoři Svobodné Evropy jejich příspěvky tvrdě seškrtávali. Uráželo to jejich přesvědčení o potřebě svobodného myšlení a vyjadřování. Tři studenti byli připraveni po návratu do Prahy "odhalit" cenzurní praxi v redakci Svobodné Evropy (pozbuzoval je k tomu i tehdejší redaktor Svobodné Evropy Egon Lánský), ale po návratu do Prahy zjistili, že Svobodná Evropa je všeobecně uctívána - nikdo by jim prý nevěřil, kdyby se vytasili na veřejnost s cenzurními obviněními. Tak radši mlčeli.

Následné novinářské praxi těchto tří novinářů v ČR (stejně jako praxi mnoha jiných českých novinářů) by se v mnoha letech, které od té doby uplynuly, daly mnohdy vytknout základní nedostatky postkomunistické žurnalistiky: totiž bigotní, ideologické zaměření, nedostatek rozhledu a absence vlastní kritické otevřenosti. Čas však míjí, situace se mění a zkušenosti nabývají i mladí novináři, kteří začínali kolem roku 1990 a jimž nedala škola základní kulturní a civilizační vybavení. Níže uvedený článek Bohumila Pečinky je, zdá se mi, pozoruhodně bystrý. Chci však k němu posléze ještě něco dodat. (JČ)

České mediální maloměsto - příliš se tu nezměnilo, pane Poláčku

Jsme z jedný český mámy, tak co...?

Bohumil Pečinka, Reflex

K článku je přičleněn kreslený komentář Vladimíra Jiránka. Stojí na něm proti sobě v redakci šéfredaktor a novinářský intelektuál. Text na obrázku zní, hovoří šéfredaktor: "Budeme se muset rozloučit, pane kolego. Vaše nadprůměrné vzdělání odrazuje velké inzerenty."

Vážený pane S.,

před časem jste reagoval na můj článek o českém novinářském světě. Z vašich dopisů bylo patrné, že toto prostředí je pro Vás synonymem záhadné manipulace. Myslím, že realita je o něco prostší, a proto se Vám ji pokusím přiblížit.

Mediální maloměsto

Český novinář se nepohybuje v prostředí, které by se nějak odlišovalo od světa, v němž se pohybujete Vy a Vaši přátelé, tedy od maloměsta. Vůbec maloměsto je důležité pro pochopení mentality Čechů, protože se zde formují určité zvyky, tradice a konvence, které pak dominují i ve větších městech typu Prahy a Brna. Ve správném českém maloměstě je určující hlavní proud , který vytváří veřejné mínění, nesmiřitelně terorizuje ostatní pochybovače a vede je ke shodnému stanovisku. Nemylte se, na malém městě se příliš nediskutuje, ani zde nedochází k větším myšlenkovým výbojům, i když se toho nakecá až až, ale spíše se, řečeno s Karlem Poláčkem, "vedou řeči".

Maloměsto většinou toleruje jednoho až dva lidi, kteří přinášejí jinou zkušenost, ale jsou to v podstatě z pohledu vážených tvůrců hlavního proudu - tolerovaní "blázni", k nimž se město chová se shovívavou nadřazeností. Ostatní lidé jsou buď nemilosrdně semleti pod nánosem banalit a konvencí, nebo vypuzeni z maloměsta.

Maloměsto nezná vyhraněné názory pravé nebo levé, konzervativní či liberální, takový luxus si věru dovolit nemůže. Maloměsto dosud ctí starou obrozenskou tradici jednotného a jednotícího národního názoru, jedné široké pravdy. Novináři proto neřeknou: z toho a toho úhlu hodnotíme svět, ale tváří se, že skrze monitor jejich počítače přichází sama pravda (a někdy i láska). Mimochodem, zkuste určit, jaké názorové proudy reprezentují celostátní deníky, s výjimkou jasně vyhraněného Práva? Pokud to rozluštíte, dejte mi určitě vědět.

Musíte se zařadit

Protože maloměsto ctí hlavní proud, je důsledné v jeho obraně před všemi nesouhlasnými názory a projevuje v tomto ohledu pozoruhodný stádní pud. Naposledy se to krásně ukázalo při popisování akcí spojených s bombardováním Jugoslávie: místo vyváženého referování na jedné straně a názorových článků zařazených do různých kontextů na straně druhé přišla zase jednou typická propagandistická smršť. O reálné situaci se dozvíte pomálu, zato je často dostatečně zdůrazňováno, jaký se má zaujmout správný postoj. Stručně řečeno: co je hlavní proud.

Kolega Miloš Čermák po svém návratu z USA přesně popsal rozdíl mezi komentáři v českých a amerických médiích a na tomto detailu přesně vystihl mentalitu maloměsta. "Na rozdíl od těch amerických se z nich nedozvíte, co si myslí jejich autor (či noviny), ale dostanete naordinováno, co si máte myslet vy. Nepoloží na stůl svůj názor - musí už dopředu vymáhat váš souhlas tím, že šermují mravními principy a idejemi. Když je věc složitá a nejednoznačná jako útoky NATO, je to zvlášť okaté. ... Jakmile otevřete české noviny, už vás nějaký komentátorský panák škatulkuje: jste komunisti, zbabělci a milovníci starých pořádků? Tak si myslete tohle. Jste demokrati, inteligenti a máte charakter? Tady je váš názor. Nechcete tam ani tam? Na to, holenkové, zapomeňte. Už jste v Čechách. Musíte se zařadit."

"Musíme přece kompenzovat zbabělost politiků," řekl mi jistý novinářský majitel modré knížky, který v těch dnech psal články ne nepodobné těm, ze kterých v roce 1914 četl Josef Švejk paní Muellerové, že "naši drahou vlast vovinuly nějaký mraky", a proto se musí jít na Bělehrad. To je další rys mediálního maloměsta. Mnohdy je obtížně rozeznatelné, kdo je politik a kdo je novinář. Hlavní proud si vytváří svou vlastní odrůdu - novinářopolitik.

Šťavnat a mručet

Tón komunikace uvnitř hlavního proudu na maloměstě mívá dvě základní polohy: šťavnání a mručení. Šťavnáním popsal Poláček svého času libování si v libovém patosu ("ta naše pěkná transformace") a jako opak blbou náladu v podobě "zlostného mručení" a "naříkavého brblání" ("všechno je ukradeno".) O tom, která z poloh je zrovna v kursu, rozhoduje samozřejmě nálada doby.

Aktéři hlavního proudu předvádějí několik dobových tanců. Jedním z nich je hra na politiku. Novináři se v jejím rámci stylizují do role "mstitelů" učebnicových ideálů, kterými tlučou přes hlavu politiky a požadují po nich jejich naplňování. Je to hra na jako by. Novináři něco říkají, často nesmysly vytržené ze souvislostí, a politici to po nich rituálně opakují. Nakonec si politici zamoralizují, novináři si zamoralizují, všechno se rozžvaní do neurčita a vytváří se zdání politické iniciativy - obě strany jsou spokojeny a život jde spokojeně jinudy.

Politika je ve skutečnosti praktická akce, směřující ke změně určitého stavu věcí. Na to se na maloměstě myslí, až když začne hořet. V té chvíli vstupuje na scénu starý dobrý nezvolený ministerský úředník, který nějakou tu předlohu zákona nějak napíše.

Politici TV Nova

Každé maloměsto s sebou nese kus veřejného pokrytectví. V Poláčkově knize Okresní město tuto funkci plnil bordýlek na ostrově, kam všichni měšťané tajně chodili, aby na něj na veřejnosti mohli rozhořčeně lát. V mediálním maloměstě plní podobnou funkci televize Nova. Někdy se zdá, že politikům tato komerční televize nahradila Miloše Jakeše, tedy někoho, vůči němuž se mohou profesně i lidsky vymezovat.

Ve skutečnosti se ale přetrhnou, aby mohli v Gilotině, Zlaté bráně, Novotách vkládat do předem připravených komiksových bublin svoje větičky. Vznikl dokonce zvláštní druh politiků TV Nova. Jistě znáte ten uzavřený mediální svět lidí, kteří přebíhají ze zpravodajské relace do nedělní Sedmičky a odtud na natáčení estrády s Petrem Novotným. Nakonec přestává být jasné, co je reálné a co inscenované, kdo je vlastně Rosák a kdo Kalvoda.

I tahle nablýskaná nádhera nějak symbolizuje české maloměsto, které nejenom rádo moralizuje, ale také se rádo baví - a proč tuhle podívanou lidem konečně neumožnit; když to nepřijmu já, tak určitě někdo jiný. Nakonec, jak říká jedna z postav v Havlově Zahradní slavnosti, jsme všichni tak nějak z jedný český mámy, tak co. A u této existenciální jistoty českého maloměsta prozatím končím svůj popis.

Jestli jsem Vám, vážený pane S., nějak toto prostředí přiblížil, jsem rád. Pokud ne, zkuste se sám více dívat kolem sebe ... nebo si kupte Poláčka.

Bohumil Pečinka

Dodatek Jana Čulíka

"Tiskneme články podle jmen autorů, nikoliv podle jejich obsahu"

Prolistoval jsem květnové číslo anglického vydání měsíčníku The New Presence a zjistil jsem, že je v něm celá řada zajímavých textů. (Zejména mě zaujala analýza současného středoevropského filmu, "Gentlemen prefer Passive and Pubescent" od Andrewa Hortona, přeložím pro Britské listy.) Ukazuje se, že většina těchto článků ale nevychází v české verzi časopisu, tj. v měsíčníku Nová přítomnost. Proč?

Cituji názory založené na pražské zkušenosti:

Editory českých sdělovacích prostředků příliš nezajímá obsah článku, o němž mají rozhodnout, zda vyjde tiskem. Zajímá je, kdo ten článek napsal a kolik je té osobě let. Lidi, kteří by hodnotili českou skutečnost na základě své zkušenosti ze západní společnosti, zejména lidi ze Západu, tzv. "cizinci", jejichž srovnávání Západu a ČR by bylo zvlášť užitečné, jsou nepřípustní, jsou to "podivíni", případně "levicoví postgraduanti" na západních univerzitách. Myslím si však, že právě takovéto lidi, totiž lidi ze Západu, kteří léta studují českou skutečnost, by si Česká republika měla pěstovat.

"Chcete pro tento přístup důkaz? Lehce vám ho dám," řekl mi kdosi v minulých dnech. "Předložte redaktorovi českých novin článek a zatajte jeho autora." (Tak mimochodem hodnotí na Západě recenzenti články, určené pro publikaci ve vědeckých časopisech.) "Uvidíte, že redakce českých novin nebude schopna bez jména autora určit, jestli by článek měl nebo neměl být publikován. Odmítne se vám k tomu vyjádřit, protože nebudou vědět, KDO to napsal."

"V Čechách je kultura a civilizace, která je uzavřená do sebe. Její nositelé nemají zájem o vnější názory, o mezinárodně přijatelný styl argumentace. Redaktoři českých novin nechtějí články, které jsou jasné, pádné, logicky strukturované a jejich argumentace je založena na věcných důkazech. Chtějí přístup: Možná, že je to takto, ale na druhé straně je možné, že je to úplně obráceně." Něco říct přímo a otevřeně je nebezpečné, "mohlo by to omezit náš přístup k politikům", argumentoval tento pozorovatel...

Jan Čulík

Mělo NATO falešné informace z Bělehradu?

Jak to vypadá po bombardování čínského vyslanectví

Část zpravodajského pořadu Svět ve třináct hodin stanice BBC Radio Four, vysílaného v neděli 9. května.

Reportér James Cox: Co se týče válečných škod, nebyly nejhorší: tři mrtví, několik raněných, trochu poškozená budova. Avšak tato bomba zasáhla čínské velvyslanectví v Bělehradě, suverénní čínské území. Bomby Severoatlantického společenství jak se zdá stále častěji padají na nesprávné cíle, anebo alespoň, jak bombardování pokračuje, počet chyb stoupá. I když je možno bagatelizovat bombardování Bulharska jako pouhou zeměpisnou chybu, bombardování Pekingu je diplomatická katastrofa. V čínském hlavním městě Pekingu u britského a amerického velvyslanectví se konají hlučné demonstrace (zvukové záběry). A to nejen v Pekingu. Po celé Číně se konají vlny demonstrací. Studenti odsuzují akci NATO jako útok na národní suverenitu. Před několika hodinami promluvil čínský viceprezident k národu (zvukový záběr). Podpořil protesty proti bombardování NATO, ale zdůraznil, že demonstrace musejí být legální. Uvedl, že čínská vláda bude ochraňovat cizí diplomaty, ale nálada v ulicích je emocionální. Hovoříme nyní s  naším dopisovatelem v Pekingu Duncanem Hewittem. Duncane, omluvte mě za můj cynismus, ale jaksi nejsem schopen uvěřit, že se v Číně konají velké demonstrace, které se konají spontánně, nebo alespoň bez nepřímého povolení čínských úřadů?

Duncan Hewitt: No, je jasné, že je nutno říci, že demonstrace by se tady nekonaly, kdyby se čínská vláda rozhodla jim zabránit, anebo by byly daleko menší. Čínská vláda uvedla, že mnohé tyto demonstrace byly oficiálně povoleny. Viceprezident Číny uvedl ve svém projevu, že právo demonstrovat bude respektováno, pokud budou demonstranti jednat podle čínského zákona. To ale neznamená, myslím, že by tito demonstranti nevyjadřovali vlastní autentické emoce. Vláda částečně zorganizovala dopravu studentů do středů měst, ale mnoho lidí přišlo samo a napětí a hněv jsou skutečně citelné. Došlo k některým docela agresívním scénám, nejen vůči vyslanectvím, ale i vůči jednotlivým cizincům, týkalo se to i některých mých kolegů z BBC.

James Cox: Vládne v čínských vládních kruzích skutečně hněv, anebo to vidí jako příležitost zintenzívnít svou kampaň proti bombardování?

Duncan Hewitt: Tato možnost je velmi pravděpodobná. Slouží to také cílům čínské vlády na podporu vlastenectví. Je to však všechno velmi na hranici - tyto projevy patriotismu by se mohly vymknout kontrole a vyvolat nepokoje. Policie je v ulicích, neprojevuje se však a nezasahuje a házení kamení pokračuje.

James Cox: Děkujeme, Duncane Hewitte. - Washington konstatoval, že byl útok na čínské velvyslanectví v Bělehradu důsledkem "anomálie", způsobené chybnými informacemi při počátečním zaměřování na cíl a že je nepravděpodobné, že se to stane znovu. V neděli dopoledne na tiskové konferenci na britském ministerstvu obrany naléhali novináři na státního ministra Douga Hendersona, aby tu "anomálii" vysvětlil.

Doug Henderson: Všichni spojenci musejí schválit procedury, které přijali, týkající se rozhodování o vojenských cílech. Když se objeví nedostatky, jako v tomto případě, podporujeme velmi silně úsilí americké vlády na zlepšení procedur.

James Cox: Ale byla to celé chyba Američanů. Britský ministr obrany George Robertson se v neděli dopoledne účastnil ceremonie v Imperial War Museum na pamět ruských obětí druhé světové války. Byl dotázán, zda se podílel na volbě tohoto cíle.

George Robertson: NATO odpovídá za všechny vojenské údery. Všechny jsou proti vojenským cílům a cílům, používaným armádům. Došlo v tomto případě k chybě, kterou NATO dnes vysvětlilo. Je to tragický omyl, kterého velmi litujeme. Prezident Miloševič nese odpovědnost za to, že začal toto násilí a doufám, že bude dostatečně odpovědný na to, aby ho ukončil.

James Cox: Při nedělní ceremonii stál vedle britského ministra obrany ruský velvyslanec, Jurij Fokin. Opakoval, že si přeje Rusko ukončení bombardování a vyjádřil obavu nad osudem svých kolegů v Bělehradě:

Jurij Fokin: Dnes by byl vynikající den pro přerušení bombardování. 9. května. To by bylo dobré. Mohli bychom se rozhlédnout a prerušit bombardování nadlouho. Včera to bylo čínské velvyslanectví, zítra to může být libovolné jiné velvyslanectví. Podnikáme kroky z Moskvy, aby naši lidé netrpěli.

James Cox: Z Bruselu nyní hovoříme s mluvčím NATO Jamiem Sheahem: Pane Shea, dobré odpoledne.

Jamie Shea: Dobré odpoledne.

James Cox: Co to bylo, tahle takzvaná "anomálie"?

Jamie Shea: Stalo se, že došlo k chybě při zjišťování informací, a to vedlo k záměně míst. NATO zaútočilo na čínské velvyslanectví. Přiznáváme, že to byla opravdu strašlivá chyba.

James Cox: Existují určité spekulace, že jsou vám poskytovány nesprávné informace, ať už úmyslně nebo neúmyslně, vašimi agenty v Bělehradu.

Jamie Shea: To je velmi zajímavá hypotéza, ale je to čistě spekulativní a nemám o tom žádné informace.

James Cox: V sobotu večer se nebombardoval Bělehrad. Bylo to proto, že si nyní nemůžete být jisti svými cíli?

Jamie Shea: Činíme veškerá opatření, abychom zasahovali správné cíle. V tomto ohledu bych rád zdůraznil, že od začátku operace zasáhlo NATO 2000 různých cílů. To je hodně. Svrhli jsme asi 8000 - 9000 kusů munice a jen ve 12 případech, ve 12 případech, došlo k technologické či jiné chybě, v jejímž důsledku zasáhly bomby jiný cíl. Z matematického hlediska je to zlomek jednoho procenta. Je to válka, která navzdory občasným chybám - které jsou přirozené politováníhodné - je pravděpodobně nejpřesnější válka v historii války.

James Cox: Nezlobte se, pane Shea, jsou více než politováníhodné. Jsou katastrofou pro tvrzení NATO, že nevede válku proti srbskému lidu. Nemáte už dost toho, že se musíte pořád omlouvat?

Jamie Shea: Ne, nemám toho dost, protože vím, že si nemůžeme dovolit ztratit celkový náhled. Stovky lidí jsou masakrovány v Kosovu. Více než milión lidí bylo vyhnáno z domovů. Viděli jsme záběry uprchlíků. Vidíme utrpení. Víme, co se děje. Bývali bychom rádi vyřešili kosovskou krizi bez použití síly, protože jsme věděli, že užití síly bude velmi obtížné, bude to vyžadovat čas a pravděpodobně bude docházet k těmto nehodám, jako pokaždé v ozbrojených konfliktech. Ale snažili jsme se po celý rok vyhnout se užití síly a Miloševič nebyl ochoten to vyřešit diplomaticky, nedal nám jinou možnost. Když jsme to začali, dovedeme to do konce.

James Cox: Ale, jak se zdá, na obou stranách není žádná diplomatická iniciativa a bombardování je katastrofou.

Jamie Shea: To bych neřekl. Myslím, že je kampaň velmi efektivní. Dělá to, co je jejím účelem, totiž degradovat srbskou armádu a omezit její schopnost provádět agresi proti kosovským Albáncům. To děláme. A na diplomatické frontě jdou věci kupředu. Pan Černomyrdin, ruský velvyslanec, byl v sobotu v Bonnu a účastnil se velmi úspěšného jednání, mnoho západních politiků pojede tento týden do Moskvy, G8 připravuje rezoluci Rady bezpečnosti OSN a všichni mají zájem na pokračujícím diplomatickém procesu. Nedojde k jeho vykolejení v důsledku toho, co se stalo, s čínským velvyslanectvím, i když je to tragické.

James Cox: Ale ono nejde jen o čínské velvyslanectví. Toto bombardování zabíjí lidi, ti, kdo zůstávají naživu, mají vážné problémy, bombardování ničí nenahraditelné kulturní a architektonické památky, ničí to civilizaci a celý národ, je to barbarství.

Jamie Shea: Nemyslím, že to, co dělá NATO, je barbarství. Nezničili jsme žádné kulturní artefakty, na druhé straně, co dělá Miloševič v Kosovu -

James Cox: - kostely, kláštery, fresky -

Jamie Shea: - je barbarské a těch lidí, kteří byli tragicky usmrceni v Jugoslávii, je velmi málo ve srování se stovkami tisíců lidí, vyhnaných z domovů a pronásledovaných a téměř 5000 lidí, kteří byli popraveni v Kosovu. To je barbarství a NATO jedná, aby tomu zamezilo.

James Cox: Ale NATO tomu nezamezuje. Nefunguje to, pane Shea, můžete dál bombardovat, až nezůstane v Srbsku stát nic jiného než Slobodan Miloševič.

Jamie Shea: Přestane-li NATO dnes jednat, akce srbských jednotek v Kosovu budou pokračovat. Srbská armáda takto jednala celý rok, i když bylo v NATO v nečinnosti. NATO zasáhlo ve snaze zastavit tuto humanitární katastrofu. Nemyslete si, že kdyby NATO zastavilo své akce, že by Miloševič udělal totéž. Známe jeho způsob jednání a víme, co se stane, zastavíme-li bombardování. Došlo k chybě ohledně čínského velvyslanectví, ale tuto chybu bychom tisíckrát zvětšili, kdybychom nyní přestali. Znamenalo by to, že bychom schválili důsledky brutální kampaně etnického očišťování, kterou NATO může zvrátit a učiní to.

Shoří mírový návrh skupiny G8 v požáru čínského velvyslanectví?

Sémě zrady

Je nutno odsoudit mírovou dohodu, která by poslala etnické Albánce zpět k jejich mučitelům

Tento článek od Melanie McDonaghové vyšel 9. května 1999 v týdeníku Independent on Sunday.

Za jakým účelem se vedla válka v Kosovu? Masakry, zbavování majetku, lovy na lidi maskovanými příslušníky ozbrojených milic, vypalování domů, vítězný zpěv polovojenských jednotek, jak Albánci opouštěli své vesnice. Teď už to víme. Válka se vedla proto, aby Albánci zůstali pod srbskou suverenitou - jako by se nic nikdy nestalo. To je jediná možná interpretace, jakou můžete vysvětlit Clintonovo prohlášení, když v pátek přiletěl do Frankfurtu: že Albánci mají právo na autonomii "kterou jim poskytl pan (sic!) Tito a kterou jim před deseti lety odebral pan Miloševič." Výborně. Bělehradská vláda si podrží Kosovo, Albánci, budou-li mít štěstí, se vrátí domů, jako kdyby k událostem posledních šesti týdnů - přesněji řečeno, k událostech posledních devíti měsíců - vůbec nedošlo.

A samozřejmě, nikdo se nezeptá Albánců, co si o tom myslí. Minulý týden se sešli ministři zahraničních věcí skupiny G8, jejímž členem je i Rusko, aby zflikovali mírové řešení. Pro Albánce to bude znamenat život nebo smrt, návrat nebo exil, ale nikdo se jich nezeptal na jejich názor. Albánci tu dohodu jen budou muset podepsat.

Teď se ale stejně nevěnuje už příliš mnoho pozornosti Albáncům, kvůli nimž jsme šli do války. Způsobil to zásah NATO na čínském velvyslanectví. Stejně jako ona paní maskérka, jejíž smrt při bombardování srbské televize tak dojemně vylíčil John Simpson z BBC, několik úmrtí na onom kousku Bělehradu, které je čínským územím, okamžitě zastínilo lidské vlny, které stále prchají z Kosova před etnickým očišťováním. Pro listy, jako je náš týdeník, je to podivný morální astigmatismus, kde několik desítek neúmyslných a litovaných smrtí, které způsobilo NATO, se dokáže jaksi tyčit v takové velikosti, jako neviděné a systematické vraždění, k němuž stále dochází v této chvíli v Kosovu. Nemáte tu perspektivu, když stojíte tak jako já na hraničním přechodu a díváte se na příchozí, kteří přežili etnické očišťování. Některé ženy, jak jdou kolem, vás chytnou za ruku, pláčí, a snaží se vám vykládat zmateným a nesouvislým způsobem o vraždění, k němuž došlo v jejich ulici. Některé z nich to ani nedělají slovy. Vzpomínám na jednu starou paní, která se snažila sdělit, co se stalo, když byla očištěna Gjakova. Učinila to tak, že udělala rukou gesto přes krk a prstem obkroužila oko, aby ukázala, jak byli muži zabíjeni a jak byli zohavováni. Jiná ubohá paní, která byla svědkem toho, jak srbské polovojenské jednotky odvedly jejích sedm synů a ona neví kam, ani nemluvila, spíš jen pořád plakala. A přesto tyto příběhy, každý jednotlivý z nichž je daleko víc šokující než příběh příbuzných mrtvých čínských diplomatů, nemají žádnou váhu na škále morálního rozhořčení, které kalibruje intenzitu prohlášení z Rady bezpečnosti OSN.

A jaký je ten mír, který diplomatické společenství vnutí Albáncům? Prohlášení ze skupiny G8 slibovalo "politický proces směrem k vytvoření dočasného politického rámce, který poskytne podstatnou samosprávu pro Kosovo, přičemž plně využije dohod z Rambouillet a principů suverenity a územní nedotknutelnosti Federální republiky Jugoslávie a ostatních zemí v regionu."

Mohu to přeložit do normálního jazyka? Znamená to, že vyhrál Slobodan Miloševič, alespoň v diplomatické oblasti. Znamená to, že úsilí Albánců získat právo, aby se Kosovo smělo odtrhnout od nadvlády Bělehradu, tak jako to učinily ostatní části Jugoslávie, bylo nadarmo. Znamená to, že od Albánců bude znovu a znovu požadováno, aby podepsali onu neuspokojivou smlouvu, kterou dostali v Rambouillet, i když od té doby jich bylo 875 000 z Kosova vyhnáno a desetitisíce z nich byly usmrceny. Nikoliv jen omylem, jako srbští civilisté, kteří se stali obětí bombardování NATO. Tito lidé byli usmrceni záměrně, zblízka, nožem do hrdla, pistolí do hlavy, činiteli občanské správy, jíž se mají nyní znovu podřídit.

Tak z těchto důvodů jsme bombardovali Bělehrad, Nis, Novi Sad, Podgoricu? Pro tento výsledek? Obrovský rozdíl mezi našimi schopnostmi a výsledkem, mezi naší rétorikou a mírovým plánem je naprosto šokující. Nikdo nikdy nesliboval, že Západ poskytne Kosovu nezávislost, nebo alespoň rozumné řešení protektorátu, ale v důsledku intenzívního morálního rozhořčení našich politiků ohledně podstaty srbského režimu zdá se být poněkud podivné, že na konci této války je Kosovo ústavně tam, kde bylo v únoru a že Slobodan Miloševič bude tak daleko od pravděpodobnosti, že bude pohnán před mezinárodní tribunál válečných zločinů, jako tomu bylo před sedmi týdny.

Před týdnem jsem stála na hraničním přechodu v Bozai, na hranici Černé Hory a Albánie, vedle mě stál malý katolický kněz z Kosova, otec Nike Ukgjini. Dívali jsme se na uprchlíky: na mladou ženu, která nesla dvojčata ve dvou taškách na děti, na starou paní oblečenou do tradičních volných kalhot, v jedné ruce hůl, v druhé umyvadlo z umělé hmoty, na tucet Romů se starými kufry. Byl to pohled, na který jsme si už dávno zvykli, ale kněz si zoufal. Řekl tiše, jak se na ně díval: "Bojím se, že to je jen diplomatická hra." Měl pravdu.

Avšak potíž s touto diplomatickou hrou je to, že naprosto ignoruje lidi, kterým měla tato válka pomoci. Před několika dny jsem hovořila s uprchlíky z regionu Skanderai a zeptala jsem se jich, jestli by přijali autonomii pod srbskou správou - namísto mezinárodního protektorátu, po němž by následovalo sebeurčení. Jen se tomu smáli.

Autonomie by byla v pořádku, uvedli, ještě letos v únoru, ale pohleďte, co se stalo od té doby. Před měsícem přihlíželi z kopců očišťování své vesnice. Viděli, jak 150 jejích obyvatel - příliš starých nebo příliš nemocných na to, aby mohli odejít - bylo srbskými polovojenskými jednotkami zastřeleno.

Tito muži hovoří zcela kategoricky o tom, za jaké situace budou ochotni se do té vesnice vrátit: pod ozbrojenou ochranou NATO. Ozbrojená ochrana jim byla sice nyní přislíbena, ale nevím, jak budou reagovat na americký ústupek, že v mírových sborech budou jednotky NATO i jednotky, které nejsou součástí NATO, každé pod samostatným velením: jednu oblast bude kontrolovat řekněme rusko-ukrajinská vojenská správa, jinou americko-britská vojenská správa. Hádejte, kam se Albánci nebudou moci vrátit? A z prohlášení skupiny G8 není ani jasné, jestli budou mírové sbory lehce ozbrojeny pro vlastní ochranu jako v Bosně, anebo takovým způsobem, aby mohly ochránit uprchlíky. A zatímco je zcela jisté, že KLA bude odzbrojena, John Speller, činitel britského ministerstva obrany, hovořil ležérně o tom, že bude povoleno "symbolickému množství" srbských jednotek zůstat v Kosovu.

Nedovedu si nyní představit nikoho, kdo má morální autoritu, že by se vzdal albánských aspirací na nezávislost. takový člověk by byl okamžitě odmítnut jako zrádce nebo zavražděn národem, jehož jménem by to učinil. Neudělá to ani Ibrahim Rugova, šéf ústavní strany LDK, ani Hašim Thaci, šéf KLA. A nemá cenu s nimi hovořit o kompromisu: už se o něj pokusili. Po většinu deseti let od té doby, co Kosovu odebral Miloševič jeho autonomii, podporovali Albánci Ibrahima Rugovu při jeho nebalkánské politice pasívní resistence vůči Bělehradu.

Je moc hezké, jestliže tento týdeník doporučuje Albáncům, že je lepší způsob než válka. V Rambouillet podepsala nedokonalý mírový plán dokonce i KLA. Skutečně se od ní nyní očekává, že to zase učiní? Existuje jiná alternativa. Vést tuto válku efektivně, prostřednictvím pozemních jednotek, s cílem utvořit mezinárodní protektorát, který bude nakonec nezávislý na Bělehradu. Bombardovací kampaň NATO nevyvolala srbskou kampaň etnického očišťování, ale odmítnutí západních vlád vyslat pozemní vojska, nebo ozbrojit KLA, či obojí, způsobilo, že etnické očišťování nebylo nikdy efektivně zastaveno. Důsledek takové války, konečná nezávislost, by neznamenal, že každá etnická menšina na Balkáně by tím získala právo změnit hranice svého státu. Kosovo bylo federální jednotkou v bývalé Jugoslávii. To dává jeho obyvatelstvu ústavní nárok na sebeurčení, které jiné národnostní skupiny nemají.

Tak, jak nový mírový plán stojí, si plně zaslouží selhat.- Odměňuje etnické očišťování, ignoruje aspirace Albánců, a vytváří ze Slobodana Miloševiče balkánského Houdiniho, jemuž prochází vraždění. Za takovýto plán nestálo ničení Srbska ani prolévání albánské krve. Je to cíl, který nesvětí naše prostředky.

Takto nelze získat lidi na svou stranu

Bombový zásah čínského velvyslanectví v Bělehradě byla politická katastrofa, která hrozila už dlouhou dobu. Bylo to jasné v hluku a zmatku po dopadu bomby. Zaměstnanci velvyslanectví byli odvedeni z budovy, s obličeji pokrytými prachem anebo začerněnými kouřem. Hasiči prohledávali poškozenou strukturu budovy. Šokovaný čínský činitel začal sepisovat seznam, jestli náhodou ještě někdo nezůstal uvnitř.

Pobavení pozorovatelé si kladli tuto otázku: jak si mohla bomba splést cestu a zasáhnout budovu, která byla umístěna samostatně uprostřed zahrady ve velké obytné čtvrti?

Činitelé prezidenta Miloševiče měli připravenu škodolibou odpověď . Není pravda, konstatovali, že se NATO vyhýbá civilním obětem. Naopak se záměrně zaměřuje na civilní oběti. Je to, tvrdí srbská propaganda, úmyslná genocida, kterou vede NATO proti srbskému národu. To je obvinění, které nese přirozeně v Bělehradu určitý ironický podtext.

Nicméně, pověst NATO ohledně civilních obětí není dobrá. Oficiální údaje sice nejsou k dispozici (bělehradská vláda je věrna svým komunistickým kořenům a nechce poskytnout svým občanům příliš mnoho informací, aby v nich nevyvolala hněv), ale podle nejpřesnějších odhadů za 47 dní bombardovací kampaně zaynulo přibližně 480 civilních osob - 10 civilistů každý den.

Problém bomb a střel, které zasáhnou jiné cíle, se zdá být méně vážný, než ve skutečnosti je, protože je mezinárodní pozornost soustředěna na Bělehrad, a ten nebyl cílem tak silného bombardování jako Novi Sad nebo Nis - druhé a třetí největší město v Srbsku. Trochu to vypadá, že se ohledně Bělehradu drží plánovači NATO zpátky, protože jsou v Bělehradu srbské i mezinárodní sdělovací prostředky. Méně bombardování a opatrnější útoky znamenají méně katastrof.

V Bělehradu, až na několik výjimek, jsou místa bombardována s pozoruhodnou přesností. Nikdo z nás, co bydlíme v hotelu Hyatt, nezapomene hvízdavý zvuk střely s plochou dráhou letu, která před čtrnácti dny přeletěla těsně nad střechou hotelu a zlikvidovala rozhlasový vysílač na střeše budovy Usce, která je naproti. Stožár vysílače byl u základny asi 3 metry široký.

Ve městech Novi Sad a Nis, a na jiných místech v Srbsku a v Kosovu, kde nejsou zahraniční novináři, způsobilo silnější bombardování větší nehody. V pátek zasáhly tříštivé bomby, jejichž cílem bylo zničit letiště v Nisu, omylem tržiště a nemocnici.

Tyto bomby explodují ve vzduchu a vrhají kusy šrapnelu do velkého okruhu. Při používání proti lidem jsou tříštivé bomby jednou z nejstrašlivějších zbraní moderní války - a  NATO použilo dvou z nich za denního světla nad rušným městským centrem.

Výsledek byl hluboce šokující. Srbská propagandistická mašinérie se nyní, opožděně, už dobře zorganizovala a efektivně shromažďuje skupiny novinářů, domácích i zahraničních, a převáží je na místa těchto katastrof. Novináři a kameramani dorazili do Nisu během několika hodin a nalezli mrtvé a raněné ještě v ulicích, kam padli.

Omlouvat se posléze, to nefunguje. Kontrast je prostě příliš velký mezi strašlivými scénami lidí, kteří jsou rozseknuti napůl kusy šrapnelu, anebo kteří se vypotácejí šokováni z hořícího velvyslanectví a mezi vzorně oblečeným oficiálním mluvčím v Bruselu, který následujícího dne rychle vysloví formální omluvu. Každá válka je v současnosti zároveň bojem o mysli lidí - a takovýmto způsobem nikdo na svou stranu lidi nezíská.

Prezident Miloševič to ví velmi dobře a využívá každé nové hrůzy velice efektivně. NATO dělá chybu, když se domnívá, že čím silněji na něho bude útočit, tím více to ochromuje jeho vůli. Čím silněji NATO na Miloševiče útočí, tím pravděpodobněji dojde k nějaké chybě a tím víc z toho má Miloševič prospěch.

Ti opoziční politikové, kteří měli odvahu postavit se proti Miloševičovi, se dostávají v důsledku chyb NATO do velmi obtížného postavení. Jsou obviňováni z neloajality.

Za posledních 10 dní promluvili do mezinárodních sdělovacích prostředků Vuk Obradovič a Zoran Djindič. Obradovič poskytl v Bělehradu rozhovor BBC a požadoval, aby byl Miloševič odstraněn z trůnu. Djindič, který byl interviewován BBC v Černé Hoře, požadoval, aby byl Miloševič souzen za válečné zločiny.

Reakce z oficiálních kruhů v Bělehradu byla divoká. Levicová strana JUL, jejímž vedoucím představitelem je Mira Markovičová, manželka prezidenta Miloševiče, prohlásila, že jsou oba muži zrádci a že by měli být postaveni před lidový soud. Čelná činitelka této strany, Taťána Lenardová, která je také šéfredaktorkou zahraničního zpravodajství srbské státní televize, RTS, vystoupila v této televizi s obdobným, trochu mírněji formulovaným obviněním.

V pátek jsem se s ní setkal v nádherném starém Hotelu Moskva ve středu Bělehradu. Lenardová bývala dříve známou zahraniční korespondentkou a  viděl jsem její práci v několika zemích světa. Natočili jsme s ní pro BBC rozhovor o tom, jak odsuzuje opoziční politiky.

Začal jsem námitkou, že k takovým odsudkům nedochází v demokratické zemi. My jsme ale ve válce, odpověděla, a bylo demokratické od organizace NATO bombardovat budovu televize RTS?

NATO konstatovalo, že je RTS jen hlásnou troubou prezidenta Miloševiče, reagoval jsem a dodal jsem, že to svým útokem na srbskou politickou opozici Lenardová přece sama dokazuje.

BBC není o nic lepší, odpověděla ona, BBC je pouze hlasem NATO a jiné hlasy nejsou povoleny. Váš hlas bude povolen, řekl jsem.

Ne, odpověděla, vy si z toho sestříháním vyberete, co se vám bude hodit.

Poukázal jsem na to, že RTS nepovoluje přístup do televize vůbec žádným opozičním politikům. "Nejsem ředitelem RTS," odpověděla Lenardová.

Byl to dobrý, konfliktní rozhovor, který jasně informoval o oficiálních postojích Miloševičových úřadů, ale tyto postoje byly vyjádřeny živěji než normálně, protože je Lenardová zkušená televizní novinářka. Sestříhal jsem ho tak, jak jsem to tady popsal, a rozhovor byl předložen srbské vojenské cenzuře, než měl být odeslán automobilem přes rumunskou hranici do města Timisuara, odkud se měl poslat do Británie přes satelit.

Jenže rozhovor se tam nedostal. Lenardová byla přítomna u vojenské cenzury, protestovala proti části rozhovoru. Cenzoři, dost slušní lidé, jejichž úkolem je zajistit, aby na veřejnost nepronikla žádná vojenská tajemství, museli souhlasit - jako politická kolegyně a přítelkyně prezidentovy manželky má Lenardová velký vliv.

Vykuchaný rozhovor nestál za dlouhou cestu automobilem do Timisuary ani za poplatek ve výši 1500 liber za odvysílání před satelit do Londýna. Vyhodili jsme ho. Nejen že bylo zabráněno Vuku Obradovičovi a Zoranu Djindičovi, aby vystoupili v televizním zpravodajstvím ve vlastní zemi, nesměli se objevit ani ve vysílání BBC.

Ve srovnání s tím, co se stalo v Nisu nebo na čínském velvyslanectví je to maličkost. Ale toto je válka, která se vede na všech frontách. A jak NATO zjišťuje ke své újmě, vojenská fronta je méně důležitá než je fronta veřejného vnímání.

Úřad britského premiéra se musel omluvit reportéru BBC Johnu Simpsonovi

Úřad britského premiéra Tonyho Blaira byl donucen poskytnout reportéru BBC Johnu Simpsonovi písemné ujištění, že nijak nezamýšlel zpochybnit jeho profesionální integritu, napsal v neděli týdeník Sunday Telegraph.

Simpson, který je pro televizi BBC reportérem v Bělehradě od začátku války, pohrozil britské vládě žalobou, poté, co neformální tisková konference úřadu britského premiéra vedla k tomu, že se rozšířily zprávy, že britská vláda považuje Simpsonovo zpravodajství za zaujaté ve prospěch Srbska.

Alistair Campbell, tiskový tajemník Tonyho Blaira, napsal Simpsonovi, že si nestěžuje, jakým způsobem převzali přítomní novináři jeho výroky. "Lituji ale politických a mediálních komentářů, které následovaly posléze, většina z nichž, jak uvádíte, byla ve váš prospěch," napsal Campbell ve smířlivém dopise dále Simpsonovi.

Campbell přiznal, že některé britské noviny "se pokusily vytvořit co nejsilnější dojem, že je mezi britskou vládou a BBC napětí. Kéž bych jim v tom býval nenapomohl."

Simpsonm předtím poslal Campbellovi dopis v němž ho obvinil, že tento Blairův tiskový tajemník "vysoce pomlouvačně kritizoval mé profesionální schopnosti".

Simpsonův dopis pokračuje: "Po úvaze možná dojdete k názoru, že moje reportáže z Bělehradu nejsou ani naivní, ani nevyvážené, ani nejsou ovlivněny srbskou propagandou. Jinými slovy, že vykonávám přesně takovou práci, jakou mají moji zaměstnavatelé a diváci a posluchači BBC právo očekávat. Pokud mě ujistíte, že tomu tak skutečně je, nebude zapotřebí zahajovat soudní řízení."

Morálka rozšiřovaná z velké výšky

Toto je redakční komentář týdeníku Sunday Telegraph z 9. května 1999

Náhodné bombardování čínského velvyslanectví v Bělehradě společenstvím NATO vyvolalo téměř neskrývanou vlnu nadšení u prezidenta Miloševiče a jeho kumpánů. Připojili se k Číně a také odsoudili toto bombardování jako "válečný zločin". Srbům se tím však splnil dlouho vytoužený sen. Právě ve chvíli, kdy je, jak se zdálo, opustili jejich nejpevnější stoupenci, Rusové, jim bombardování vytvořilo nového spojence - Čínu a nový zdroj konfliktů uvnitř křehké koalice NATO. Už předtím se hovořilo o nutnosti zastavit nálety, aby mohlo začít vyjednávání.

Čína bude nyní intenzívně usilovat v Radě bezpečnosti OSN o zastavení bombardování. NATO by se nemělo tímto neupřímným čínským postojem příliš znepokojovat. Peking má vlastní důvody, proč chce vyvolat hněv vůči Americe - hlavním z nich je, že potřebuje odvrátit hněv, který pociťuje mnoho Číňanů, vůči čínské vládě, jak se blíží desáté výročí masakru na náměstí Nebeského míru. Jak bezpochyby tento týden připomene Blairovi Dalajláma v Tibetu, chování čínské vlády v Tibetu - masové vraždění, vyhánění, brutální represe - se skoro vůbec neodlišuje od Miloševičova chování v Kosovu. Možná právě proto sympatizuje tolik Čína s Miloševičovou kauzou.

Navzdory bombardování čínského velvyslanectví, navzdory bombardování nemocnic a zabíjení nevinných lidí nemá názor, že by mělo NATO zastavit svou válku, žádné opodstatnění. Válka je vedena z jediného důvodu: protože vyjednávání nezastavilo Miloševičovu rozhodnost etnicky očistit Kosovo od statisíců muslimů, kteří tam žijí. Problém se způsobem, jak NATO vede válku, není v tom, že používá příliš mnoho síly. Problém je, že NATO nepoužilo dostatečné množství síly, aby přesvědčilo Srby, že se mají chovat v souladu s minimální lidskostí.

NATO je ochromeno strachem, že by mohli přijít o život někteří jeho vojáci. Minulý týden zajistil prezident Clinton, že nedojde k pozemní válce, tím, že zorganizoval likvidaci kongresového opatření, které by mu poskytlo pravomoc využít "veškeré nutné síly" k vyhnání Srbů z Kosova. Prezidentovo zdůvodnění je, že průzkumy veřejného mínění v Americe ukazují, že americká veřejnost si nepřeje, aby museli američtí vojáci bojovat v situaci, kdy by někteří z nich mohli být usmrceni.

Tatáž argumentace vysvětluje, proč nemají piloti NATO povolení létat níže než 4500 metrů - bylo by to pro ně příliš riskantní. Důsledkem této politiky je, že byli skutečně ochráněni piloti NATO. Nezahynul ani jeden z nich. Důsledkem ale také byla smrt mnoha nevinných lidí - lidí, kteří měli a mohli být ušetřeni. Nehody, jak tvrdí mluvčí NATO, se ve válce stávají. Ale stávají se daleko častěji, když piloti shazují bomby z  výšky 4500 metrů a nikoliv z výšky 180 metrů nad cílem.

Nedostatek odvahy nemají piloti, ale politikové. Jak napsal dnes v Sunday Telegraphu vrchní maršál britského letectva Sir Michael Graydon: "Mnoho posádek letounů by bylo ochotno podstoupit riziko létání na nižší úrovni, kdyby to znamenalo, že mohou jasněji identifikovat své cíle."

Nejhorším důsledkem bojácného postoje politiků je naprosté selhání jejich snahy ochránit lidi, v jejichž zájmu se tato válka údajně vede: kosovské muslimy. Srbské bojůvky, které vyhánějí muže, ženy a děti z Kosova, popužívají při tom ozbrojené transportéry a tanky. NATO má mnoho letadel, která jsou specificky schopna ničit takováto vozidla. Kdyby bylo jejich použití povoleno, srbská ofenzíva do Kosova by byla zastavena. Taková operace by ovšem vyžadovala, aby piloti NATO létali níže než 4500 metrů. To by vystavilo život některých z nich riziku. Zároveň by to však ale zcela jistě zachránilo životy tisíců Kosovců a možná by to zabránilo i nynější uprchlické katastrofě. Rovnice aliance NATO se zdá být prostá půl miliónu Kosovců nemá hodnotu jediného pilota NATO.

To stojí v posměšném kontrastu s morálními prohlášeními Tonyho Blaira. Ještě minulý týden konstatoval britský premiér, že Miloševičovo zlo "inspirovalo novou generaci k boji, vším možným způsobem, aby byla vyhnána pro příští generaci tyranie z Evropy". Avšak britský premiér musí moc dobře vědět, že NATO nemá vůbec v úmyslu bojovat vším možným způsobem, aby Miloševiče zbavilo moci. Blair se podílel na rozhodnutí nepovolit pilotům létat pod 4500 metrů. Ví, že nebude žádná pozemní válka.

Tato obrovská propast mezi rétorikou britského premiéra a válečnými fakty ukazuje, že Blair ztrácí kontakt s realitou. Miloševič však stále ještě dokáže dobře rozlišit rozdíl mezi slovy a válkou. Existuje jen jediná možnost, jak ho přesvědčit, aby ve věci Kosova ustoupil: zvýšit intenzitu války, nikoliv zvýšit intenzitu rétoriky.

Ustupte na Balkáně

Toto je redakční komentář týdeníku Observer z 9. května 1999.

Páteční bombardování čínského velvyslanectví v Bělehradě, jehož důsledkem byly čtyři mrtví a mnoho zraněných, není jen "politováníhodná nehoda", jak uvedlo v sobotu NATO. Je to diplomatická katastrofa, která ukazuje, jak stále nejistější je politická linie strategie NATO a jak rostou rozpory mezi členy aliance.

Velvyslanectví jsou suverénní území. NATO usmrtilo nevinné čínské občany na jejich vlastní diplomatické půdě. Je to nebezpečná provokace vůči státu, který se ve válce neúčastní. A je to o to horší, že nezamýšleným cílem se stalo velvyslanectví nejsilnějšího a nejostřejšího kritika NATO. Mírová strategie, kterou připravila ruská a německá diplomacie, která měla vést k rezoluci ONS, závisí na tom, aby Čína nepoužila svého práva veta v Radě bezpečnosti. Nyní bude Čína bezpochyby trvat na daleko větší ceně za svůj souhlas: oslabení přítomnosti NATO v jednotkách OSN v Kosovu po válce a možná dokonce i příměří NATO, než bude dosaženo dohody. Důsledkem toho, že NATO zintenzívnilo svou bombardovací kampaň v Bělehradu, bylo podvrácení diplomacie.

Nastal nyní čas na intenzívní, jasné přemýšlení o Kosovu. Observer podporoval bombardování, přesto že bylo od počátku jasné, že má tato strategie slabá místa, protože jsme se domnívali, že to povede, přímo nebo nepřímo, k úspěšné pozemní válce Intervence byla ospravedlnitelná na základě nezvratitelných důkazů hromadného vraždění a etnického očišťování albánských Kosovců. Ale nyní však už jsou jen mizivé šance, že by mohlo NATO zorganizovat pozemní ofenzívu a uprchlíci by se mohli vrátit do svých domovů dříve, než učiní balkánská zima ofenzívu nemožnou a promění uprchlické tábory v pasti smrti. Spojené státy váhají, Francie je skeptická, německá vláda ví, že by se jí rozpadla koalice, kdyby vojska NATO zahájila pozemní ofenzívu.

Slabost NATO a evropská humanitární katastrofa jsou politickou realitou. Avšak politickou realitou je také více než 5000 náletů, které přiměly Miloševiče a Rusy, že uvažují o míru, který je blízký podmínkám NATO Bylo by možno přijmout rezoluci OSN, která by požadovala okamžité ukončení srbského násilí v Kosovu a stažení srbských jednotek, vytvoření de facto bezpečnostních jednotek OSN a samosprávy Kosova. Toto je cena, která nesmí být ohrožena bez rozmyslu střílejícími generály a válkychtivými politiky. Protože právě tato osudová kombinace vedla k páteční katastrofě.

Namísto zintenzívnění bombardování na cíle blízké civilistům a diplomatům mělo NATO své letecké útoky omezit. Britská vláda by si měla uvědomit situaci a argumentovat pro omezené, inteligentní bombardování. My i NATO musíme přijmout skutečnost, že budeme muset za souhlas Číny zaplatit větší cenu. Kdyby existovala realistická možnost pozemní ofenzívy, pak by intenzívní bombardování bylo legitimní. Bez této ofenzívy nám možná kompromis umožní dosáhnout většiny toho, co chceme.

Bomba, která zašla příliš daleko

Robin Cook řekl v sobotu, že to byla jedna tragická válečná nehoda, ale bombardování čínského velvyslanectví letadly NATO je daleko více. Byl to čin monumentální nekompetence ve válce, která je od samého začátku charakterizována vojenskými chybami a politickým zbabělstvím - anebo v případě Tonyho Blaira, politickou neodpovědností. Tato válka začala pošetile, pokračovala pošetile a teď, po čtvrteční schůzce G8, to vypadá, jako že neskončí jasným vítězstvím pro NATO, ale mírovou dohodou se Slobodanem Miloševičem. Ať je to jakkoliv ponižující, mírová dohoda je lepší než válka, která zhoršila zlo, které měla porazit.

Bombardování velvyslanectví, ať je jakkoliv šokující, by nás nemělo příliš překvapovat. Většina bomb NATO našla své cíle, ale mnoho z nich nikoliv. Zpravodajské služby musely vědět, že je čínské velvyslanectví nebezpečně blízko terčům útoků a že tam pracovníci velvyslanectví nejen pracují, ale i bydlí. Snad ani neexistují citlivější místa. Čína je trvalým členem Rady bezpečnosti OSN, jejíž podporu potřebují západní vedoucí představitelé, pokud má být jejich mírový plán o sedmi bodech přijatelný pro Rusko. Jako trvalý člen Rady bezpečnosti OSN má Čína právo vetovat veškeré rozhodování OSN. Dosud vládl předpoklad, že to Čína neučiní. Je pravda, že čínská vláda zastává vůči akci NATO proti Jugoslávii zvláště nepřátelský postoj. Její vlastní vojska okupují Tibet a nelíbí se jí precedent, že by Západ intervenoval na území jiných států. Čínské veřejné mínění svou vládu podporuje. Čínský tisk zobrazuje prezidenta Clintona s Hitlerovým knírkem a poukazuje, že slova NATO a Nazi se píší podobně.

Avšak Čína většinou používá svého veta jen tehdy, když jsou přímo ohroženy její zájmy. Dalo se předpokládat, že Rusové přesvědčí Čínu, aby v Radě bezpečnosti alespoň mlčela. Páteční bomby možná rozbily víc než jen budovu velvyslanectví. A čím déle bude bombardování pokračovat, tím bude všechno složitější. Bomby nevyřešily nic. Jak jsme předpověděli na začátku této války, naprosto selhaly při vyplnění původního úmyslu: zabránit humanitární katastrofě. NATO přišlo o většinu své věrohodnosti. Neexistuje žádné ospravedlnění pro užívání tříštivých bomb a žádné ospravedlnění pro bombardování televizních stanic a dalších cílů, které připraví obyvatele Srbska o potraviny, pohonné hmoty a teplo. NATO bylo nyní nuceno využít nenásilných metod, jako je ropné embargo a diplomatické úsilí zaangažovat Rusko. Tyto metody však měly být použity na začátku.

Tony Blair z toho všeho nevychází v příliš dobrém světle. Jeho vláda byla minulý týden dva roky v úřadu. (...) Analýza všech relativních úspěchů Blairovy vlády za poslední dva roky je nyní zastíněna způsobem, jímž Blair zatáhl tuto zemi do něčeho, o čem se možná ukáže, že to byla největší zahraničněpolitická chyba od suezské války v roce 1956.

Blair zastává mezi západními politickými představiteli velmi tvrdý postoj. Bill Clinton se neustále ohlíží na neochotný Kongres a na americkou veřejnost, která nikdy příliš nepodporovala vyslání pozemních vojsk a i tato podpora nyní ještě dále poklesla. Německý kancléř také váhá, protože německé veřejné mínění se začíná stále více stavět proti bombardování. Jenom Blairova tvrdost jak se zdá stále sílí. (...)

Důležité podrobnosti zůstávají v dokumentu skupiny G8 nevyřešeny. Je samozřejmě možné, že Miloševič ustoupí, pokud ano, bude to pravděpodobně úspěchem ruské diplomacie. Druhá možnost je, že Miloševič zůstane vzdorný a rozhodne se, jako Saddám Husajn, že vojenská porážka mu přinese domácí politické vítězství. Pro jestřáby z NATO to možná bude obráceně - budou mít vojenské vítězství, ale politickou porážku.

Nejpravděpodobnější je nyní mlžení. Tam jsme se dostali po šesti týdnech bombardování, Bůh ví po kolika mrtvých a po vytvoření téměř jednoho miliónu uprchlíků. Válka neměla být nikdy zahájena, jak jsme argumentovali od počátku. Srbsko, samozřejmě, nemůže vyhrát, ale není nemyslitelné, že jestřábi z NATO, mezi nimi Blair, mohou ještě prohrát.

Válečná fakta

Toto je redakční komentář, který vyšel v neděli 9. května v týdeníku Sunday Times.

Bombardování čínského velvyslanectví v Bělehradě bylo možná dobrou zprávou pro Slobodana Miloševiče, ale nemělo by to ovlivnit rozhodnost aliance NATO donutit ho, aby stáhl své jednotky z Kosova. K chybám, jako je tragické a náhodné bombardování nemocnic a autobusů, při čtyřiadvacetihodinovém bombardování nutně dochází. To pro ně není omluvou, avšak relativně mírná reakce Číny odráží to, že Čína uznává brutální fakta války. Je povzbuzující, že úsilí Ruska vyjednat diplomatické narovnání pokračuje, navzdory tomu, že Moskva veřejně odsoudila bombardování čínského velvyslanectví. Miloševič ví, že jeho jediná šance spočívá ve vyjednávání. Nemůže si dovolit, aby Rusko nyní přestalo jednat se Západem. Dokud nebude dosaženo míru, Miloševič ví, že NATO bude dál bombardovat se zvyšující se intenzitou. Kdyby nyní NATO mělo svou kampaň přerušit, bylo by to zradou kosovských uprchlíků a nově prosazované principy NATO by ztratily věrohodnost.

Spojenci musejí usilovat o trvalé narovnání na Balkánu, které by mělo vyhlídky na to, že by nakonec mohly být mezinárodní mírové sbory staženy. Balkán se nemůže v příštím století stát sudem prachu. Vyslat Miloševičovi nesprávný signál by nyní mělo osudové důsledky. Důraz na pomoc pro uprchlíky musí zlepšit jejich situaci v Albániia v Makedonii. Vytvořit albánskou diasporu by bylo přiznáním porážky. Spojenci musejí prosazovat plány na návrat uprchlíků do jejich domovů. Britské veřejné mínění podporuje rezolutní akci. Není pochyb, že to znamená použití pozemních jednotek proti srbskému odporu. To by mělo být postupně možné v důsledku bombardovací kampaně. Času ale už příliš nezbývá. Pokud budou uprchlíci ještě na podzim na volném prostranství, utrpení, které prožili dosud, se mnohonásobně zvětší.

Nedá se očekávat, že by Miloševiče svrhlo obyvatelstvo Srbska, které je v obležení. Miloševičova strategie je dvojí: maximální odpor vůči tomu, aby NATO hrálo nějakou roli při vytváření kosovského protektorátu pod vedením OSN a maximální manipulace při lákání spojenců do povrchního mírového narovnání, v jehož důsledku by zůstal v Bělehradě u moci a uprchlíky by to odstrašilo od návratu. Slabý americký prezident a zlovolný kongres nesou za toto diplomatické váhání silnou odpovědnost. Západ si nemůže dovolit nedovařená politická rozhodnutí, jako například zmatek v Kongresu minulý týden ohledně válečných pravomocí prezidenta.

Skutečnost, že bombardování vyslanectví soustředilo pozornost na Radu bezpečnosti OSN možná není úplně špatné. Čím větší mezinárodní pozornost je věnována Kosovu, tím lépe. Čím déle krize pokračuje, tím je větší nebezpečí, že se promění celý Balkán v chaos. Nemůžeme dovolit Miloševičovi, aby unikl své odpovědnosti v katastrofě, která by tak vznikla. Také bychom takovou katastrofu nebyli schopni zvládnout. Odpovědí je eskalace úderů NATO na maximum, zdvojnásobení úsilí vyhnout se civilním obětem, zrychlit plány na pozemní invazi a vyvíjet na Miloševiče diplomatický tlak, aby souhlasil s požadovanými podmínkami. V zájmu srbského lidu i v zájmu uprchlíků musíme přimět brzo srbského diktátora ke kapitulaci. Bohužel to není ani lehké, ani bezbolestné. To ale nikdo nikdy neočekával.

Střely z ochuzeného uranu nejsou nebezpečné

Ochuzený uran - smrtící zbraň, smrtící dědictví?

Tento článek vyšel v neděli 9. května 1999 v týdeníku Observer. Jeho autorem je Nick Cohen.

V roce 1991 jsem poprvé, a obávám se i naposledy, zažil takovou novinářskou práci, jakou člověk vidí jen v kině. V noci mi kdosi zatelefonoval, abych se dostavil do domu jednoho poděšeného informačního zdroje. Po delším přesvědčování a po několika lahvích whisky, po mém politováníhodném vydírání, kdy jsem apeloval také na jeho lásku k jeho vlastním dětem, bylo mé úsilí nakonec korunováno úspěchem a ten člověk mi předal dokument, který našel v Úřadu pro atomovou energii.

Můj zdroj byl šokován jeho obsahem. Počkal, až byl o samotě, udělal od dokumentu kopii a uprchl.

Nábojnice vyrobené z ochuzeného uranu, jichž bylo používáno spojeneckými armádami při válce v Perském zálivu, zanechaly na "bojištích Kuvajtu a Iráku alespoň čtyřicet tun radioaktivního prachu", konstatoval mezinárodní úřad pro atomovou energii. Teoreticky je to dost radioaktivního materiálu, aby to "usmrtilo 500 000 lidí." Malý "specializovaný tým" by měl být vyslán do Zálivu "naprosto tajně", aby se přesně zjistil rozsah zamoření.

Pentagon uvedl, že ve válce v Perském zálivu bylo použito 860 000 střel z ochuzeného uranu. Američanům se ty zbraně líbí, protože uran posiluje náboje a umožňuje jim proniknout obrněnými pláty tanku.

Není zjevně "realistické očekávat hromadná úmrtí", pokračoval dokument, protože by se muselo půl miliónu lidí postavit do fronty a prach vdechnout či sníst, ale úřad pro atomovou energii byl znepokojen, že by se ten prach mohl dostat do spodní vody.

Od té doby je tento dokument k dispozici na mnoha místech na internetu. Visí v kybernetickém prostoru jako předpověď katastrofy, o níž nikdo neví, jak vážně ji má brát. Mohly by tyto radioaktivní zplodiny s nízkou radiací vysvětlit časté onemocnění vojáků, účastnících se na válce v Perském zálivu (syndrom z války v Perském zálivu) a to, že se rodí hodně iráckých dětí s vrozenými vadami? Nejsou k dispozici žádná fakta.

Je jen jasné, že americká armádní studie v roce 1990 dospěla k závěru, že "žádná dávka oslabeného uranu není tak nízká", že by byla pravděpodobnost, že způsobí rakovinu, nulová. Jediná vyhořelá nábojnice z oslabeného uranu vydává radiaci, která je třikrát silnější, než je bezpečnostní limit pro americkou veřejnost.

Když si jeden německý vědec přivezl z Iráku vypálenou uranovou nábojnici, odsoudili ho v Berlíně u soudu za trestný čin "šíření ionizující radiace na veřejnosti".

Americká letadla A-10 "Warthog", se střelami z ochuzeného uranu se nyní používají ve válce o Kosovo a Pentagon nyní bagatelizuje obavy, že střely vedou k onemocnění a defektům u nově narozených dětí, jako paranoidní fantazírování. Avšak když naši politikové předvídají, že důsledky války proti Miloševičovi budeme pociťovat po celé generace, trvá zlé a nevyvrácené podezření, že možná předpovídají více, než si sami uvědomují.

Poznámky na okraj a Mezinárodní měnový fond

Skočit prolhaným drzounům v televizi po krku

Festival etnické hudby Respect 99

Preliminary Announcement

20th SVU World Congress

in the Year 2000

in the Nation's Capital

with the general theme

Civil Society and Democracy

into the New Millennium

The Czechoslovak Society of Arts and Sciences (SVU) will hold its Anniversary Congress on August 9-13, 2000 in Washington, DC where the Society got its start in 1958 and where its first SVU World Congress was held in 1962.. This will be an extraordinary event which will feature prominent speakers and visitors from both sides of the Atlantic. It will be co-sponsored by the American University where the meetings and other activities will take place in cooperation with the Embassies of both the Czech and Slovak Republics.

As the general theme indicates, the aim of the proceedings will be to look at our society, with all its pluses and minuses, from all angles, with the perspective of the future in the new Millennium. All aspects of human endeavor will be examined, including the vitality of Czech and Slovak communities abroad and preservation of Czech /Slovak cultural identity and heritage, as well as the mutual relations of Czech and Slovak Americans with the Czech and Slovak Republics.

We call on all scholars, scientists, artists, educators, students, ethnic community leaders, businessmen, lawyers, clergy, social and cultural workers, journalists, computer experts and anybody else who is interested in these matters to send us suggestions for specific topics and possible speakers. Young people will be particularly welcome.

As in previous congresses, the academic program will be accompanied with numerous social and cultural activities, as well as sightseeing of the Nation's Capital, including the White House and the Capitol, and a bus excursion to the beautiful Monticello, the ancient residence of President Thomas Jefferson.