Týdeník Reflex bourá tabu mediální kritiky

Bohumil Pečinka, Tomáš Klvaňa a Radko Kubičko byli tři studenti, jimž těsně po pádu komunismu zařídila Lída Rakušanová roční stáž v tehdejší československé sekci rozhlasu Svobodná Evropa v Mnichově. Mladí studenti byli po pádu komunismu energickými, nekritickými "komsomolskými" stoupenci oné zvláštní klausovské postkomunisticko-pravicové ideologie, která znala jen vzývání jediného politického ideálu a podezřívavě a odmítavě pohlíželi na představu kritického zpochybňování politiky vedoucích státních představitelů.

Přestože byli tito studenti žurnalistiky dost nevzdělaní a chyběl jim širší politický a kulturní rozhled po světě, nicméně byli přece jen oddáni myšlence svobody projevu. Jistě, ve svém pravicovém ideologickém zápalu leccos přeháněli, nicméně byli po příchodu do Mnichova hluboce šokováni, jak přísně zkrátka byli vedeni ve svém novinářství - vedoucí redaktoři Svobodné Evropy jejich příspěvky tvrdě seškrtávali. Uráželo to jejich přesvědčení o potřebě svobodného myšlení a vyjadřování. Tři studenti byli připraveni po návratu do Prahy "odhalit" cenzurní praxi v redakci Svobodné Evropy (pozbuzoval je k tomu i tehdejší redaktor Svobodné Evropy Egon Lánský), ale po návratu do Prahy zjistili, že Svobodná Evropa je všeobecně uctívána - nikdo by jim prý nevěřil, kdyby se vytasili na veřejnost s cenzurními obviněními. Tak radši mlčeli.

Následné novinářské praxi těchto tří novinářů v ČR (stejně jako praxi mnoha jiných českých novinářů) by se v mnoha letech, které od té doby uplynuly, daly mnohdy vytknout základní nedostatky postkomunistické žurnalistiky: totiž bigotní, ideologické zaměření, nedostatek rozhledu a absence vlastní kritické otevřenosti. Čas však míjí, situace se mění a zkušenosti nabývají i mladí novináři, kteří začínali kolem roku 1990 a jimž nedala škola základní kulturní a civilizační vybavení. Níže uvedený článek Bohumila Pečinky je, zdá se mi, pozoruhodně bystrý. Chci však k němu posléze ještě něco dodat. (JČ)

České mediální maloměsto - příliš se tu nezměnilo, pane Poláčku

Jsme z jedný český mámy, tak co...?

Bohumil Pečinka, Reflex

K článku je přičleněn kreslený komentář Vladimíra Jiránka. Stojí na něm proti sobě v redakci šéfredaktor a novinářský intelektuál. Text na obrázku zní, hovoří šéfredaktor: "Budeme se muset rozloučit, pane kolego. Vaše nadprůměrné vzdělání odrazuje velké inzerenty."

Vážený pane S.,

před časem jste reagoval na můj článek o českém novinářském světě. Z vašich dopisů bylo patrné, že toto prostředí je pro Vás synonymem záhadné manipulace. Myslím, že realita je o něco prostší, a proto se Vám ji pokusím přiblížit.

Mediální maloměsto

Český novinář se nepohybuje v prostředí, které by se nějak odlišovalo od světa, v němž se pohybujete Vy a Vaši přátelé, tedy od maloměsta. Vůbec maloměsto je důležité pro pochopení mentality Čechů, protože se zde formují určité zvyky, tradice a konvence, které pak dominují i ve větších městech typu Prahy a Brna. Ve správném českém maloměstě je určující hlavní proud , který vytváří veřejné mínění, nesmiřitelně terorizuje ostatní pochybovače a vede je ke shodnému stanovisku. Nemylte se, na malém městě se příliš nediskutuje, ani zde nedochází k větším myšlenkovým výbojům, i když se toho nakecá až až, ale spíše se, řečeno s Karlem Poláčkem, "vedou řeči".

Maloměsto většinou toleruje jednoho až dva lidi, kteří přinášejí jinou zkušenost, ale jsou to v podstatě z pohledu vážených tvůrců hlavního proudu - tolerovaní "blázni", k nimž se město chová se shovívavou nadřazeností. Ostatní lidé jsou buď nemilosrdně semleti pod nánosem banalit a konvencí, nebo vypuzeni z maloměsta.

Maloměsto nezná vyhraněné názory pravé nebo levé, konzervativní či liberální, takový luxus si věru dovolit nemůže. Maloměsto dosud ctí starou obrozenskou tradici jednotného a jednotícího národního názoru, jedné široké pravdy. Novináři proto neřeknou: z toho a toho úhlu hodnotíme svět, ale tváří se, že skrze monitor jejich počítače přichází sama pravda (a někdy i láska). Mimochodem, zkuste určit, jaké názorové proudy reprezentují celostátní deníky, s výjimkou jasně vyhraněného Práva? Pokud to rozluštíte, dejte mi určitě vědět.

Musíte se zařadit

Protože maloměsto ctí hlavní proud, je důsledné v jeho obraně před všemi nesouhlasnými názory a projevuje v tomto ohledu pozoruhodný stádní pud. Naposledy se to krásně ukázalo při popisování akcí spojených s bombardováním Jugoslávie: místo vyváženého referování na jedné straně a názorových článků zařazených do různých kontextů na straně druhé přišla zase jednou typická propagandistická smršť. O reálné situaci se dozvíte pomálu, zato je často dostatečně zdůrazňováno, jaký se má zaujmout správný postoj. Stručně řečeno: co je hlavní proud.

Kolega Miloš Čermák po svém návratu z USA přesně popsal rozdíl mezi komentáři v českých a amerických médiích a na tomto detailu přesně vystihl mentalitu maloměsta. "Na rozdíl od těch amerických se z nich nedozvíte, co si myslí jejich autor (či noviny), ale dostanete naordinováno, co si máte myslet vy. Nepoloží na stůl svůj názor - musí už dopředu vymáhat váš souhlas tím, že šermují mravními principy a idejemi. Když je věc složitá a nejednoznačná jako útoky NATO, je to zvlášť okaté. ... Jakmile otevřete české noviny, už vás nějaký komentátorský panák škatulkuje: jste komunisti, zbabělci a milovníci starých pořádků? Tak si myslete tohle. Jste demokrati, inteligenti a máte charakter? Tady je váš názor. Nechcete tam ani tam? Na to, holenkové, zapomeňte. Už jste v Čechách. Musíte se zařadit."

"Musíme přece kompenzovat zbabělost politiků," řekl mi jistý novinářský majitel modré knížky, který v těch dnech psal články ne nepodobné těm, ze kterých v roce 1914 četl Josef Švejk paní Muellerové, že "naši drahou vlast vovinuly nějaký mraky", a proto se musí jít na Bělehrad. To je další rys mediálního maloměsta. Mnohdy je obtížně rozeznatelné, kdo je politik a kdo je novinář. Hlavní proud si vytváří svou vlastní odrůdu - novinářopolitik.

Šťavnat a mručet

Tón komunikace uvnitř hlavního proudu na maloměstě mívá dvě základní polohy: šťavnání a mručení. Šťavnáním popsal Poláček svého času libování si v libovém patosu ("ta naše pěkná transformace") a jako opak blbou náladu v podobě "zlostného mručení" a "naříkavého brblání" ("všechno je ukradeno".) O tom, která z poloh je zrovna v kursu, rozhoduje samozřejmě nálada doby.

Aktéři hlavního proudu předvádějí několik dobových tanců. Jedním z nich je hra na politiku. Novináři se v jejím rámci stylizují do role "mstitelů" učebnicových ideálů, kterými tlučou přes hlavu politiky a požadují po nich jejich naplňování. Je to hra na jako by. Novináři něco říkají, často nesmysly vytržené ze souvislostí, a politici to po nich rituálně opakují. Nakonec si politici zamoralizují, novináři si zamoralizují, všechno se rozžvaní do neurčita a vytváří se zdání politické iniciativy - obě strany jsou spokojeny a život jde spokojeně jinudy.

Politika je ve skutečnosti praktická akce, směřující ke změně určitého stavu věcí. Na to se na maloměstě myslí, až když začne hořet. V té chvíli vstupuje na scénu starý dobrý nezvolený ministerský úředník, který nějakou tu předlohu zákona nějak napíše.

Politici TV Nova

Každé maloměsto s sebou nese kus veřejného pokrytectví. V Poláčkově knize Okresní město tuto funkci plnil bordýlek na ostrově, kam všichni měšťané tajně chodili, aby na něj na veřejnosti mohli rozhořčeně lát. V mediálním maloměstě plní podobnou funkci televize Nova. Někdy se zdá, že politikům tato komerční televize nahradila Miloše Jakeše, tedy někoho, vůči němuž se mohou profesně i lidsky vymezovat.

Ve skutečnosti se ale přetrhnou, aby mohli v Gilotině, Zlaté bráně, Novotách vkládat do předem připravených komiksových bublin svoje větičky. Vznikl dokonce zvláštní druh politiků TV Nova. Jistě znáte ten uzavřený mediální svět lidí, kteří přebíhají ze zpravodajské relace do nedělní Sedmičky a odtud na natáčení estrády s Petrem Novotným. Nakonec přestává být jasné, co je reálné a co inscenované, kdo je vlastně Rosák a kdo Kalvoda.

I tahle nablýskaná nádhera nějak symbolizuje české maloměsto, které nejenom rádo moralizuje, ale také se rádo baví - a proč tuhle podívanou lidem konečně neumožnit; když to nepřijmu já, tak určitě někdo jiný. Nakonec, jak říká jedna z postav v Havlově Zahradní slavnosti, jsme všichni tak nějak z jedný český mámy, tak co. A u této existenciální jistoty českého maloměsta prozatím končím svůj popis.

Jestli jsem Vám, vážený pane S., nějak toto prostředí přiblížil, jsem rád. Pokud ne, zkuste se sám více dívat kolem sebe ... nebo si kupte Poláčka.

Bohumil Pečinka

Dodatek Jana Čulíka

"Tiskneme články podle jmen autorů, nikoliv podle jejich obsahu"

Prolistoval jsem květnové číslo anglického vydání měsíčníku The New Presence a zjistil jsem, že je v něm celá řada zajímavých textů. (Zejména mě zaujala analýza současného středoevropského filmu, "Gentlemen prefer Passive and Pubescent" od Andrewa Hortona, přeložím pro Britské listy.) Ukazuje se, že většina těchto článků ale nevychází v české verzi časopisu, tj. v měsíčníku Nová přítomnost. Proč?

Cituji názory založené na pražské zkušenosti:

Editory českých sdělovacích prostředků příliš nezajímá obsah článku, o němž mají rozhodnout, zda vyjde tiskem. Zajímá je, kdo ten článek napsal a kolik je té osobě let. Lidi, kteří by hodnotili českou skutečnost na základě své zkušenosti ze západní společnosti, zejména lidi ze Západu, tzv. "cizinci", jejichž srovnávání Západu a ČR by bylo zvlášť užitečné, jsou nepřípustní, jsou to "podivíni", případně "levicoví postgraduanti" na západních univerzitách. Myslím si však, že právě takovéto lidi, totiž lidi ze Západu, kteří léta studují českou skutečnost, by si Česká republika měla pěstovat.

"Chcete pro tento přístup důkaz? Lehce vám ho dám," řekl mi kdosi v minulých dnech. "Předložte redaktorovi českých novin článek a zatajte jeho autora." (Tak mimochodem hodnotí na Západě recenzenti články, určené pro publikaci ve vědeckých časopisech.) "Uvidíte, že redakce českých novin nebude schopna bez jména autora určit, jestli by článek měl nebo neměl být publikován. Odmítne se vám k tomu vyjádřit, protože nebudou vědět, KDO to napsal."

"V Čechách je kultura a civilizace, která je uzavřená do sebe. Její nositelé nemají zájem o vnější názory, o mezinárodně přijatelný styl argumentace. Redaktoři českých novin nechtějí články, které jsou jasné, pádné, logicky strukturované a jejich argumentace je založena na věcných důkazech. Chtějí přístup: Možná, že je to takto, ale na druhé straně je možné, že je to úplně obráceně." Něco říct přímo a otevřeně je nebezpečné, "mohlo by to omezit náš přístup k politikům", argumentoval tento pozorovatel...

Jan Čulík