Ostravský příklad

Nejdřív průzkum. Volám známému, kterého drobné majetkové delikty vypudily z hlavního města někam k severovýchodu republiky. Ptám se po lichvářích, nejlépe romského původu: "No v Praze na Plzeňský, zastávku nad Andělem. Normálně vystup z tramvaje a zeptej se."

Rada stejně chytrá jako její autor. Mám chodit po provařené čtvrti kousek od hřbitova, chytat občany tmavé pleti za ruku a ptát se: "Hej more, nejseš náhodou lichvář?". A v případě úspěchu z každé stokoruny do týdne vrátit dvě.

Můj poradce na druhé straně telefonu protiargumenty vyslechne a poté připouští, že tam je "v domech hodně tmavých průjezdů", ale přidává něco velmi zajímavého.

"Slovenský cikáni utíkají před lichváři do Čech, ale hlavně do Ostravy nebo Karviné, kde se schovávají u příbuzných." Zejména letošek byl prý na imigranty úrodný. Nebudu to ověřovat.

Raději půjdu do regulérní zastavárny. Na Slovensku příbuzné nemám a stěhovat se tam nechci ani za boha dreveného.

Dědečkův meč

Po chvilce šátrání vytahuji ze skříně lovecký tesák. Dědictví po dědečkovi z dob, kdy za první republiky dělal hajného na horažďovickém polesí hraběte Kinského. Pod krytem rukojeti dosud vykukují iniciály A. K. Na lovu tím dobíjeli divočáky.

Děda se možná v hrobě obrací, ale milý tesáku, půjdeš na výlet. Do zastavárny. Neboj, vyberu ti nějakou pěknou, mimo centrum. Třeba na kraji Krymské ulice vedle č.p. 43 je klidná a upravená provozovna.

Dva muži a úhledná žena za pultem mne..."kolik jí může být roků, 28 nebo snad 48?", běží mi hlavou samičí kosmetikou zmatená samčí kalkulačka...mne prokádrují pohledem v pořadí obličej-bunda-boty. Ještě než za mnou doklapnou dveře, mají jasno. Jenom trpělivě čekají, co z té tašky přes rameno vytáhnu a kolik budu chtít. Škoda, že nesmrdím nebo alespoň nemám kocovinu, měli by menší zábrany.

Sedm procent

Světlo zářivek dopadne na pozlacené hlavy kanců, lesklá čepel dodnes hází prasátka po stropě a vitrínách. Chci půjčit dva tisíce. Čekám na verdikt. Meč putuje postupně až do rukou toho lépe oblečeného a nejvýše postaveného, snad majitele. "Hm, replika...tady chybí nožík," ukazuje na pouzdro u pochvy, "Půjčíme vám maximálně patnáct stovek."

Ne, že bych nesouhlasil, ale čekám nějaký háček. Zajímá mne, jak k tomu, co říká, došel. Dozvídám se, že za to může chromování čepele. Chromování je pro starožitníky technologie asi příliš čerstvá a mečík nebo chcete-li tesák, může být starý minimálně 30 let, maximálně však pochází z první republiky. No a pak ten nožík, co chybí...

Málem jsme si plácli. "A úroky?", ptám se pozpátku nakročený ke dveřím.

"Sedm procent za každý započatý týden, usmívá se zastavárník kus přes třicítku.

"Aha, takže 7, 14, 21?"

"Nene, 7,14, 28." dodává jeho zaměstnanec.

Vida, háček.

Mám z krku první provozovnu. Přes klidný průběh, mám pocit šlápnutí do patogenní zóny. Přitom se nestalo nic mimořádného. Předložil jsem zboží, oni zase obchodní podmínky.

10, 20, 30

Cestou čárám poznámky na kus papíru, takže za rohem v Moskevské málem minu provozovnu Antiqua Nova. Průčelí nic moc, ale prachy tam mají. Tady nebudu chtít půjčit, ale pokusím se prodat.

Decentně tmavá atmosféra. Ticho a klid. Za pár vteřin slyším důvěrně známé slovo "replika" a později "tady něco chybí". Ale bazarník po prozkoumání čepele a datování výroby (stejné jako u sousedů) přidává větší kalibr: "No jasně, to někdo předělal z vojenského bajonetu. Podívejte, tyhle věci si dneska lidi rádi kupujou na chalupu, ale nemáte to kompletní. Za hotové to nekoupím, jestli chcete, vezmu to do komisního prodeje za 2500 maximálně tři tisíce korun."

Jasně. Teď máme středu, v pondělí by mi zazvonil telefon, že našli kupce za dva a půl a jestli s tím souhlasím. Nebo by mi to řekli osobně a také v pondělí. Dovedu si představit, že dostatečně významné procento prodávajících nakonec souhlasí.

Jedu dál.

Hned na počátku Korunní ulice je bazar-zastavárna všehochuť. Pracovně jí říkám studna. Stačí mi jen nakouknout a ověřit, zda nezměnili procentuální systém.

Nezměnili, ale člověk se pořád učí. Za týden si účtují 10 procent.

"Takže 10, 20, 30?" ptám dvou bodrých mužíků.

Ano, ano 10, 20, 30 a konec." Pak zboží propadá zastavárně. Prudký nárůst dlužných částek způsobuje jednosměrný pohyb předmětů. Jako do studny.

Víc nepotřebuju. Chlápci netuší, že jsem tady byl už před rokem. Za stejné zboží tehdy nabídli půjčku 700 korun. Z velkým kroucením jejich kolega-odborník tehdy připustil i tisícovku. No neplácli jsme si. Reportáž jsem tehdy přerušil, jako zbytečně pracnou, málo placenou, a tedy neefektivní.

Neumann mi nepučí

Na jedné dejvické třídě, čert ví proč zrovna Jugoslávských partyzánů, léta míjím aukční dům Meissner -- Neumann. Určitě dva roky tam mají ceduli: Speciální zástavy. Soudím, že můj předmět je dostatečně speciální a vcházím. Asi po pěti minutách mne starší pán uvádí za pancéřové dveře. Někomu za nimi říká "pane Neumann".

Za stolem sedí decentní chlápek v brýlích a trpělivě čeká, co z té tašky vyštrachám. Ukažte..." protáhne s maximálně úspornou mimikou obličeje "...ale my nejsme zastavárna..." zkoumá čepel, "...respektive tím se neživíme," dodává na konec.

"Podívejte, peníze vám nepůjčím, ale jestli chcete, dám vám za něj...tady něco chybí...," zkoumá znovu černé kožené pouzdro a zlacené reliéfy, "...dám vám 3000 korun v hotovosti."

"Proč, to není replika?" vznáším jakožto prodávávající nablblý a netaktický dotaz. "Vidím to tak na přelom století, maximálně do roku 1920. Ale splést se můžu." dodává. Jeho verze však zapadá do naší rodové historky o původu tesáku jako prdel na hrnec a proto...

Přiznávám barvu

"Noviny, říkáte," zakysne mu trochu jinak stále stejný pokerový výraz, jakmile vysvětlím scénář. "Já nechci, abyste se přese mne navážel do kolegů. To se prostě nedělá."

Slibuju, že navážet se do nikoho nebudu.

Podle Neumanna se na přelomu 19. a 20. století věci prostě přestaly dělat pořádně. Tenhle tesák je právě z onoho přelomového období, možná z let 1890 až 1910. Za staré rakouské monarchie se k pokovení čepelí nejprve používal nikl, teprve později přešli na chrom. A nikl by to mohl, možná, být.

Chromování čepele by naopak mohlo ukazovat i na pozdější datum, možná dokonce rok 1920, ale v tom případě mu zase ke zlacenému bronzu nehraje černá barva kůže pochvy. Každé období kombinovalo barvy trochu jinak. "Ale jak říkám, seknout se může každý, párkrát se mi to povedlo, " dodává.

"Napálený bazarista nebo zastavárník, to zní snad ještě lépe než napálený pojišťovák," říkám si v duchu, ale nahlas se ptám: "Co potom? Nebo, co kdybych peníze nevrátil?"

"Musel bych počkat do nejbližší naší aukce. Začal bych s vyvolávací cenou tři a půl až čtyři tisíce korun. Tohle je v dobrém stavu, takže nakonec bych se na pět tisíc korun dostal. A byl bych na svém."

Několik omylů na tisíce položek z několika staletí? To jsou pouhá promile chyb. Odborník? Génius? Nebo nedej bože telepat? Prý ne.

"Víte já dělám léta aukce, jejich výsledky jsou velmi dobré vodítko. Z každé vydáváme knihu s popisem jednotlivých položek," ukazuje prstem na polici s řadou tlustých, bílých, brožovaných výtisků "a se záznamy vyvolávacích a prodejních cen. A ty knihy píšu já."

Aha, svítá mi. Nadatlovat čtyřikrát ročně pětisetstránkový tlustospis, pamatoval bych si to také.

Cena peněz

Cestou domů zápasím s výčitkami svědomí. Nebylo to ode mne fér. Jednak jsem nikomu kromě Neumanna neřekl, co vlastně chci, za druhé nikdo z nich netušil, že jsem asi rok sám v jednom mírně obskurním výkupu starožitností vysedával a navíc, že velmi dobře znám osobní historii tesáku.

Chybějící nožík jsem k němu sám na chalupě našel někdy létě 1977. Ovšem v roce 1979 se zase, sakra, ztratil. Babička s ním občas kuchávala slepice.

"Oni se se mnou také moc dlouho nemazali," vítězí nakonec vnitřní pragmatik.

Co je to vlastně cena peněz? Zpravidla to bývá souhrn nepříjemností, které vás potkají při jejich získávání. Půjčit si tisícovku můžete od kolegů z práce. Prohlédněte si je -- otroky měsíčních výplat, často stejné jako vy sami. Co příbuzní? Ti zase mívají spoustu zbytečných a nepříjemných řečí.

U Neumanna (kdyby nebyl líný skladovat zastavené zboží a půjčil) by mne tisícovka na týden vyšla na 50, v Krymské na 70 korun a v Korunní na stovku. To zase není tak drahé.

Nebo ano?