Proč? Protože to, jak funguje světový obchodní systém, nemá skoro nic společného s ideologií a má skoro všechno společného s vykonáváním moci. Silní se zajímají o volný obchod pouze tehdy, pokud se jim to hodí. Není pochyb o tom, že Evropa má v otázce vývozu oceli silný argument. Západoevropští výrobci oceli prošli bolestnou restrukturalizací, přesto však budou mít nyní zakázán přístup na americké trhy rozhodnutím americké vlády dotovat prodělečné americké ocelárny.

Avšak počkejte: nedělá přesně totéž Evropská unie, která provozuje onen archetypální projekt, symbolizující ultraochranářství, totiž společnou zemědělskou politiku, která využívá obrovských dotací, aby zabránila výrobcům levných potravin v přístupu na západoevropský trh? A jestli si myslíte, že oněch 15 liber týdně, jimiž každý britský občan dotuje při nákupu potravin tuto společnou zemědělskou politiku stojí za to, protože to udržuje péči o olivové sady v Řecku či to zajišťuje že se stále prodává kozí sýr na trzích v Gasgoňsku, tak to se pěkně pletete. Většinu zemědělských dotací od Evropské unie nedostávají malí zemědělci, ale obrovské západoevropské zemědělské koncerny. A právě tyto obrovské evropské podniky, které jsou stejně tak mocné jako americká ocelářská lobby, zajistily, aby pokus Pascala Lamyho, komisaře EU pro obchod, dovolit nejchudším zemím světa dovážet do Evropské unie beze cla všechno kromě zbraní, rýžoví, cukroví a banánoví baroni zablokovali.

Lamyho iniciativa byla alespoň krokem správným směrem. Uznala, že obchod je životně důležitým nástroje, pro rozšíření prosperity v chudých zemích, ale bude efektivní jen v tom případě, budou-li změněna pravidla. V současnosti jednají bohaté země přesně jako patriarchové ve viktoriánském Londýně v devatenáctém století, kteří vyžadovali od svých služebníků dodržování nejvyšších morálních norem, ale po setmění nenápadně chodili bavit se do bordelů.

Jasným příkladem toho všeho byly uruguajské kolo rozhovorů o liberalizaci obchodu, které trvalo složitých sedm let, od roku 1986 do roku 1993. Chudé země byly během těchto rozhovorů přesvědčovány, aby otevřely své trhy. Byly jim slibovány nejrůznější imaginární čísla jako údajný prospěch z globální ekonomiky. Nejprve se hovořilo o prospěchu ve výši 200 miliard dolarů, nakonec o 500 miliardách dolarů. Bohužel, málokdo v Zambii nebo v Haiti zaznamenal jakýkoliv takovýto prospěch.

Bylo to tak vždycky. Když byla v devatenáctém století čelným světovým hráčem Británie, rétorika o volném obchodu byla využívána k státnímu britskému prospěchu a tehdy projevovala Británie ještě větší nezájem o lidské důsledky tohoto sobectví. Samolibý britský názor, že byla globalizace v době nevětšího vlivu britského impéria přátelská a vlídná vůči koloniím odhalil jako naprostý podvod Mike Davies ve svém mistrovském expozé hladomorů, při nichž v poslední čtvrtině devatenáctého století zahynulo v Indii, v Číně a v Africe 50 milionů lidí (viz jeho kniha Late Victorian Holocausts, Holocausty pozdně viktoriánské éry, Verso, Londýn).

Tehdy neexistovala žádná satelitní televize, aby svět viděl důsledky pomocné humanitární akce lorda Lyttona, která měla odstranit důsledky několika vážných podnebných šoků, způsobených El Niňo. Lytton nechal odvézt vesničany do pracovních táborů a tam je udřel k smrti - jejich příděly potravin byly menší než jaké poskytovali nacisté v Buchenwaldu.

Daviesova kniha poskytuje strašlivé varování, co se může stát, jestliže využívají bohaté a mocné země neomezenou formu volnotržní ideologie ke svým vlastním cílům. Co se tedy dá proti tomu dělat?

Západní země na to namítnou, že ony mají z volného obchodu velký prospěch, a mají pravdu. Země, které byly během posledních padesáti let začleněny do globální ekonomiky, jsou na tom dnes podstatně lépe než země, které se pokusily jít svou vlastní, autarkickou cestou.

Alternativu hospodářského systému, který je založen na obchodu, není bukolická prostota a samostatnost, ale extrémní chudoba. Jižní Korea má množství problémů, ale nikoliv tolik jako Severní Korea.

Západ ale činí chybu, požaduje-li, aby se chudé země okamžitě otevřely plné síle globální konkurence.

Úspěšné země si totiž nejprve vytvoří vlastní silný průmysl, než naplno otevřou své trhy. To učinila Amerika. Jak konstatovala humanitární organizace Oxfam ve své zprávě z minulého týdne (Rigged rules and double standards, Zaujaté předpisy a dvojí měřítka, Oxfam), kdyby američtí Otcové zakladatelé poslechli Adama Smithe a otevřeli své trhy, dodnes by pouze orali pole a co se týče průmyslových výrobků by byli plně závislí na dovozu z Británie. Namísto toho Spojené státy vybudovaly v devatenáctém století svůj mocný průmysl za bariérou ochranářských tarifů. "O těch clech toho moc nevím," řekl Abraham Lincoln, "ale vím, že když si koupím v Americe kabát, já mám kabát a Amerika má peníze."

Americkou cestu pak napodobilo Německo, Japonsko a asijští tygři. "Většina ekonomik ve východní Asii se začala otvírat volnějšímu dovozu zboží teprve až poté, co byl jejich vývoz plně etablován," konstatuje Oxfam. "V Číně vyvolaly domácí tržní reformy původní vlnu hospodářského růstu, kterou pak dál posílil vývoz. Předtím se i Tchajwan a Korea hospodářsky rozvíjely za ochranářskými bariérami. 'Volný obchod' nebyl výrazným rysem hospodářského úspěchu východní Asie, nesmírně důležitou roli však v jejich hospodářském rozvoji hrál úspěšný export."

Hospodářský zázrak východní Asie byl ovšem také založen na vysoké míře domácích úspor občanů a na intenzivních programech vzdělávání pro široké obyvatelstvo. V mnoha případech se musejí chudé země osvobodit od korupce a uznat rozdíl mezi nápomocným a nenápomocným ochranářstvím.

Západní ochranářství je ovšem daleko větší problém. V současnosti, když se rozvojové země snaží vyvážet své zboží na nejbohatší světové trhy, čelí dovozním clům, která jsou čtyřikrát tak vysoká než cla, která musejí platit bohaté země.

Tato cla stojí chudé země světa 100 miliard dolarů ročně - je to dvojnásobek toho, co tyto země dostávají formou hospodářské pomoci. Zvýšení vývozu z těchto zemí o pouhé jedno procento by v každém regionu rozvojvého světa vedlo ke snížení chudoby o 12 procent a největší efekt by to mělo v subsaharské Africe.

Oxfam argumentuje ve své studii, že jako globální komunita jsme "všichni na jedné lodi".

Ignorujeme skandální nespravedlnost světového obchodu na naše vlastní nebezpečí.