Otázka práv Romů a jejich vztahů k většinové společnosti ve středovýchodní Evropě je podle Ricka Fawna stále aktuálnější. Pokud je nějaká skupina lidí dnes, jak se zdá, v postkomunistickém prostoru systematicky terčem verbálního posměchu, fyzického násilí, sociální marginalizace a dokonce i zbavování občanských práv, jsou to Romové. Situace je zvlášť zřejmá v České republice, i když přirozeně nikoliv jen tam. Je jistě nutné nezávisle zkoumat tvrzení sdělovacích prostředků, například ohledně segregační "zdi" v Ústí, celou řadu vražd Romů, odpírání občanství Romům, hromadnou emigraci Romů i pokračující provoz prasečí farmy na místě koncentračního tábora pro Romy z druhé světové války. Je paradoxní, že se tohle všechno děje, zatímco se Češi sami charakterizují jako etičtí a tolerantní a sám autor by v tomto smyslu s jejich hodnocením docela souhlasil.

Romská otázka je zajímavá zejména proto, že poskytuje nové informace o tom, jak se Češi sami vidí a v tomto smyslu jsou české postoje vůči Romům ikonoklastické pro domácí i zahraniční vnímání české národní totožnosti. Článek se snaží zhodnotit romsko-české vztahy, aniž by vinil jednu či druhou stranu.

České postoje vůči Romům jsou podle autora založeny na začarovaném kruhu. Češi vidí Romy jako osoby, které se odmítají přizpůsobit společenským normám a jejich životní styl je vůči hodnotám společenské většiny destruktivní: někteří Romové tvrdí, že nemají přístup k nástrojům, které by eliminovaly jejich společenskou marginalizaci ve vzdělání a v zaměstnání. Romové jsou také terčem poloorganizovaného rasistického násilí, které páchají skupiny skinheadů.

Postoje české společnosti vůči Romům jsou směsicí vnucování hodnot, resentimentu a diskriminace. Jsou navzájem provázány a posilují se navzájem. Minimálně zastávají Češi názor, že jsou Romové líní, kradou a žijí v nehygienických životních podmínkách. Čechům také vadí, že za komunismu byl společenský status Romů "uměle zvyšován", tyto příležitosti však Romové "promrhali". Někteří Češi, dokonce i osoby s univerzitním vzděláním, tvrdí, že sociální nerovnost Romů je předem daná, a dokonce založená etnicky nebo biologicky. Resentiment existuje v české společnosti dokonce i po násilných útocích proti Romům. Živí ho představa, že Romové zneužívají sociálního zabezpečení. Někteří Češi zastávají názor, že by Romové měli být diskriminováni a vyloučeni z českého společenského prostoru. 45 procent Čechů souhlasilo s emigrací Romů a 90 procent Čechů má podle průzkumů veřejného mínění k Romům "averzi" a nechtělo by je mít za sousedy. Romy diskriminovaly i Československé aerolinie a k tomu se přidala od léta 2001 britská vláda, zavedením protiromských imigračních kontrol na letišti v Ruzyni.

Zdrojem napětí mezi Čechy a Romy musejí být podle autora socioekonomické rozdíly. Až 90 procent Romů je nyní nezaměstnaných. A čím více jsou společensky a majetkově marginalizováni, tím více budou žít v bídě a více budou využívat zločinnosti. Všeobecný pocit mezi Čechy je, že Romové měli možnost zlepšit své postavení za komunismu, avšak proplýtvali tyto možnosti.

Proti Romům vystupuje a někdy na ně fyzicky útočí přibližně 3000 - 7000 rasistických extremistů. Většinou však soudy skinheady za útoky proti Romům neodsuzují. Romové někdy také vyvolávají pouliční potyčky.

České úřady bývají obviňovány, že romský problém zanedbávají, že vládní úřady Romům nepomáhají ani se nepokoušejí vyjednávat mezi Čechy a Romy. Romové neinformují policii o zločinech, spáchaných proti nim, protože vědí, že policie použije jejich svědectví proti jejich osobě. Byla opakovaně vznesena kritika, že do české policie pronikli skinheadi.

Z hlediska mnohých Čechů Romové odmítají vzdělání. Romové sami namítají, stejně jako pozorovatelé ze zahraničí, že český školský systém neposkytuje příliš mnoho možností pro specifické potřeby Romů. Romské děti jsou často posílány do zvláštních škol pro mentálně zaostalé. Na několika místech (např. péčí Ondřeje Gini v Rokycanech) se podařilo získat finance pro předškolní péči pro romské děti. Existuje však nedostatek romských učitelů.

Romští a mezinárodní aktivisté také poukazují na to, že změny v českém zákoně o občanství byly podle jejich názoru úmyslnou marginalizací a diskriminací romské komunity. Kromě nevýznamné extremistické Sládkovy Republikánské strany činí protiromské výroky představitelé Klausovy ODS.

Zajímavý byl problém protiromské "zdi" v Neštěmicích u Ústí nad Labem, jemuž se dostalo obrovské mezinárodní pozornosti. Mnoho Čechů se domnívá, že mezinárodní média tuto záležitost hrubě zkreslily. Autor poznamenává, že některé výroky mezinárodních politiků (Gueter Verheugen) byly skutečně neinformované. Rozbírá, že šlo opatření proti neplatičům činží, nejen proti Romům, a že problémem byl i obrovský nepořádek, který obyvatelé těchto domů vytvářeli, atd.

Rick Fawn pak líčí historii romské emigrace, vyvolané pořadem Na vlastní oči v televizi Nova. Poukazuje na to, že ve Francii dostala azyl každá čtvrtá romská rodina, většina žádostí o azyl byla v Británii odmítnuta a v Kanadě většina Romů naopak azyl dostala. Romský exodus vyvolal podstatný tlak na Českou republiku, aby "něco udělala".

Jedním z důvodů, proč se Češi stavějí vůči Romům tak nepřátelsky, může být i to, že Češi nyní vědomě budují čistě český národ a dávají velký důraz na etnickou homogenitu. Český antropolog Ladislav Holý poukázal na to, že Češi mají zcela exkluzivní názor na českou národní totožnost. Čechem je jen ten, kdo se narodil v Čechách a mluví česky, ale to nestačí. Musíte mít také "české rodiče", což znamená, že se Romové nikdy nemohou stát Čechy. Někteří čeští pozorovatelé konstatují, že je v homogenní společnosti rasismus ideálem. Čeští sociologové také tvrdí, že širším dopadem averze vůči Romům může být i to, že tuto averzi lze lehce proměnit i v averzi vůči bezdomovcům, narkomanům, mentálně postiženým osobám a adlouhodobě nezaměstnaným. Někteří představitelé českých elit však vystupují vůči Romům se sympatiemi.

Západoevropské vlády zaujaly vůči romskému problému velmi rozporný postoj: na jedné straně kritizují Českou republiku za její zacházení s Romy, na druhé straně většinou odmítly žádost Romů o azyl.

Paradoxní je, že mnozí v ČR i v zahraničí zastávají názor, že je česká společnost tolerantní, liberální a demokratická, přesto však ČR vystupuje velmi netolerantně vůči Romům. Možná to do určité míry vysvětluje analýza Ladislava Holého: rozdíl mezi "Čecháčkem" a "velkým českým národem" - Čecháček představuje omezené, úzkoprsé, zápecnické myšlení a "velký český národ" snad slavnou humanistickou a univerzalistickou tradici, která se objevovala v české filozofii a historii během staletí. Ať už však se pokoušíme tento problém vysvětlovat jakkoliv, je zjevné, že bude i nadále podstatnou překážkou v domácí české politice i v mezinárodní pověsti Čechů a České republiky.