Mullah Abdul Rahman si sedl vyčerpaně vedle mě, utřel si rukou pot z tváře a vyprávěl mi, jak se právě podařilo uniknout jeho bratru, bojovníku v témže městě. "Přiletělo letadlo, které z boku vystřelovalo rakety," řekl a potřásal hlavou. "Málem mi zabilo bratra. Zasáhlo mnoho lidí."

Tak takové to je, být v americko-afghánské krvavé lázni na straně, která prohrává. Všude lidé opakovali tutéž historii zoufalství, hrůzy a odvahy. Nad hlavou nám přeletělo americké letadlo F-18 a ke mně se přiblížil muž středních let s hněvivýma očima. "Tohle jste tedy chtěli?" křičel na mě. "Šejk Osama je záminkou pro to, abyste tohle udělali islámskému lidu?"

Snažil jsem se přesvědčovat jiného talibánského bojovníka, pětatřicetiletého otce pěti dětí jménem Džamaldana, aby splnil příslib své vlády a pustil mě do Kandaháru. Podíval se na mě útrpně. "Jak vás tam mám dostat," zeptal se, "když nejsme schopni ochránit ani sami sebe?"

Silnici od íránského pohraničního města Zabulu do Kandaháru ovládli na několika místech afghánští ozbrojenci a americké speciální jednotky. Američané bombardovali civilní dopravu a Talibán na silnici, vedoucí do Spin Boldaku a vojska Severní aliance střílela přes silnici. Město Takta Pul bylo terčem americké palby a bylo obklíčeno Aliací. Kandahár se dostával do obchvatu.

Nebylo divu, že jsem našel místního velitele Talibánu, inteligentního a přemýšlivého mullu Haqqaniho, jak se připravuje na cestu do pákistánského pohraničního města Quetta ze "zdravotních důvodů".

Kandahár možná není Stalingrad Talibánu, zatím ještě ne, ale člověka napadalo slovo tragédie. Z prašné bouře vyšla žena v šedivé šále. "Zabili mi před dvěma dny dceru," bědovala."Američané vybombardovali náš dům v Kandaháru a spadla na ni střecha." Uprostřed chaosu a křiku jsem udělal to, co dělají reportéři. Vytáhl jsem zápisník a tužku. Jak se jmenovala? "Muzlifa." Kolik jí bylo? "Dva roky." Chci odejít. "A pak jsem měla ještě druhou dceru." Přikývne, když se jí ptám, jestli ta také zemřela. "Ve stejnou chvíli. Jmenovala se Farigha. Byly jí tři." Chci odejít. "Z mého syna nezbylo skoro nic." Vytáhl jsem zápisník napotřetí. "Když ho střecha zasáhla, proměnil se v balík masa a viděla jsem jen kosti. Jmenoval se Šerif. Bylo mu rok a půl."

Vycházeli z písečné bouře, tito lidé. Šukria Gul vyprávěla svůj příběh klidněji. Pod burkou (oděvem, skrývajícím i její tvář) zněla jako teenager. "Můj manžel Mazjid byl nádeník. Měli jsme dvě děti, dceru Rahimu a syna Taliba. Před pěti dny zasáhli Američané muniční skladiště v Kandaháru a kulky proletěly naším domem. Můj manžel byl usmrcen. Bylo mu 25."

V uprchlickém táboře Akhtar Trustu jsem našel dr. Ismaele Moussu, který právě přicestoval z Karáčí. Byl to doktor teologie, který rozšiřoval náboženské učení a rozdával vdovám finanční prostředky. "Američané si pro sebe vytvořili zlo," řekl. "A zaplatí za to. Všemocný Bůh poskytuje utlačiteli prostor, dává mu dost provazu, aby se na něm mohl sám oběsit, ale pak se ho zmocní a nikdy ho nepustí."

Britské ministerstvo zahraničních věcí vážně varovalo novináře, aby se na nynější pozvání Talibánu nevydávali do Kandaháru, že je to prý past pro zahraniční reportéry. Vzhledem k tomu, jak zdvořile se ke mně chovali v neděli 25. 11. i ti největší zoufalci z Talibánu, zřejmě patří toto varování britského MZV do složky "zajímavé, je-li to pravda". Dr. Moussa se zmínil o jiném důvodu, který je možná více znepokojující: že chtělo britské ministerstvo zahraničí zabránit zahraničních reportérům, aby se stali svědky takových válečných zločinů, jaké spáchali přátelé Británie v Severní aliance při pádu města Mazar-i-Sharif.

Co se týče mully Nadžibullaha, jediného představitele ministerstva zahraničí Talbánu v Kandaháru, vypadal unaveně a hluboce zdeprimovaně, přiznal, že odejel ze Spin Boldaku předchozího večera a od té doby nespal. Posléze přiznal, že všem mužům z Talibánu bylo nařízeno, aby v sobotu večer opustili Spin Boldak kvůli obavám, že by do táborů mohli vniknout bojovníci Aliance, převlečení za uprchlíky.

"Jen Všemohoucí Bůh umožnil muslimům dál bojovat proti velké ozbrojené moci Spojených států," dodal. Kdyby se podíval z okna, viděl by, jak ke Kandaháru směřují americké stihačky.

Byl to podivný jev. Muži z Talibánu, se zbraněmi na ramenou, se dívali do slunce, přes něž vedly na obloze čtyři čáry bílého kouře z tryskových motorů. Stál jsem za nimi a přemýšlel jsem o válce, kterou sleduji už dvacet let: vlnící se zástup černých turbanů z osmého století a hned za nimi kouřové čáry z letounu B-52, přilétajícího z ostrova Diego Garcia. Bůh proti technologii.