Pan Čulík opatřil můj text poznámkou, jejíž podivné vyznění přičítám tomu, že ji psal ve chvatu a unaven celodenní prací na univerzitě.

K úvaze: "Podle mého názoru nechápe pan Chleboun základní princip demokracie," se dal svést tím, že jsem zapochyboval, zda absolutně pojímané pravidlo je vždy správné.

Nevyzývám k uvěznění buřičů, neosobuji si právo rozhodovat, co se smí a nesmí říkat, ba hned v druhém odstavci upozorňuji na velké mravní problémy, jež úvahy o omezení svobody projevu přinášejí. To však přeci neznamená, že nemohu uvažovat o potížích s absolutní svobodou projevu v mezních situacích.

Podobně jsem se snažil postavit otazník nad pojmem diktatura. Je známo, že jestliže je někde diktatura, tak tam není absolutní svoboda projevu. S tímto tvrzením jistě kdekdo souhlasí, včetně mne a určitě i BL. Z hlediska logiky jde o implikaci "z A plyne B". Pan Čulík však píše... začne nějaké názory trestně stíhat, stává se diktaturou..., což je "z B plyne A". Vzhledem k předchozímu tvrzení tedy pan Čulík říká, že diktatura je PRÁVĚ TAM, kde není absolutní svoboda projevu.

Jinými slovy, že k určení toho, co je a co není diktatura, stačí právě jen a pouze, zda začne nějaké názory trestně stíhat. A to se mi zdá poněkud silné tvrzení. Podle mého názoru k definici diktatury jeden takto vágně určený (nějaké) atribut nestačí. [Omlouvám se tomu, kdo se základy formální logiky cítí zaskočen a zmaten. Já se s nimi setkal v dobách svého mládí na střední škole a považuji je za docela užitečné nástroje. Jinak jsou k nalezení i v nejobyčejnější učebnici logiky hned v první kapitole. ]

Pan Čulík uvádí příklady. Ten s volebním právem (... se silně debatovalo, před zavedením všeobecného hlasovacího práva, jestli není nebezpečné dát lidem svobodu rozhodovat o vlastním osudu... ), však nesouvisí s mou úvahou o takřka naprosté podpoře (99,999%), již by společnost mohla vyslovit trestání některých názorů. S volební nerovnoprávností souhlasila nanejvýš skupina držitelů volebního práva (a možná, že ani ne celá), která dokonce mohla být v menšině vůči zbytku bez volebního práva. Jde tedy o hezký příklad potlačování jedné velké skupiny jinou (velkou či dokonce menší) skupinou, o tom jsem však nepsal.

Blíže k tématu je příklad z dějin fyziky:... základní princip demokracie, jímž je neustále kriticky zpochybňovat společenský konsensus, "skandálními" i "hnusnými" názory (Galileo, Giordano Bruno) a v otevřené kritické debatě posunovat myšlení dopředu. Spokojíme-li se s tím, že 99,999 procent národa bude souhlasit s trestním stíháním zpochybňujících názorů, k pokroku nikdy nedojde, neboť společnost bude stagnovat u těchže konvenčností.

I nad ním se sice vznáší otazník, zda odsouzení názorů Giordana Bruna bylo dílem 99,999% či spíše mocenské špičky, ale rozhodně jde aspoň o ukázku potlačování výrazně menšinového názoru. Nicméně ke stagnaci společnosti nedošlo, protože pravdu nelze jen tak vyhladit. Vyráží tu i onde jako houby po dešti, až nakonec zasáhne více cílů než těch 0,001% a pokrok se přeci jen dostaví. Tento příklad ovšem výborně ilustruje skutečnost, kterou naprosto nepopírám, že omezování svobody může zpomalit onen posun kupředu. Uvažme však, že případný odpůrce absolutní svobody vyjadřování by  mohl přijít s příkladem jiným - umlčením Adolfa Hitlera a jeho věrných hned v samém počátku by se předešlo velké tragédii.

Příklady z předchozího odstavce nás přivádějí k tomu, co asi měl pan Čulík na mysli. Totiž to, že absolutní svoboda vyjadřování přivádí na svět myšlenky dobré i zlé, přičemž cena, již musíme platit za ty zlé, je menší než zisk, který máme z těch dobrých.

Mým cílem bylo a je ptát se, zda zaplacená cena nemůže být vyšší než zisk. Zdá se ta otázka nelogická? S rozšiřováním teritoria svobody se zvětšují její hranice. Nenastává někde kolize s jinými hranicemi? Bude rozšiřování stále přinášet větší zisk než náklady? Budou pravidla, jež se osvědčila včera, bez výjimky a úpravy platná i zítra? Dnešní svět je dynamičtější a provázanější než před, řekněme, padesáti lety. Je u vědomí této skutečnosti možné považovat základní otázky za definitivně zodpovězené?

Tím se dostávám k tomu, co považuji za hlavní uklouznutí poznámky pana Čulíka. Jde o nelogičnost, která vynikne, soustředíme-li se na začátek a konec jeho úvah: ... nechápe... základní princip demokracie, jímž je neustále kriticky zpochybňovat společenský konsensus,... Fascinuje mě, jak se česká společnost touto debatou znovu a znovu vrací na přelom devatenáctého a dvacátého století,... většina demokracií má už tuto diskusi mnoho desetiletí za sebou.

Tedy když se pan Chleboun odvážil zpochybnit společenský konsensus pana Čulíka založený na dávno uzavřené debatě, byl kopancem základního principu demokracie odeslán do devatenáctého století. Má se pan Chleboun považovat za právem pokáraného tupce, nebo za novodobého Galilea?  ;-)