Bodláky Václava Duška

50 odstínů české mafie

6. 4. 2017 / Václav Dušek

Slýchali jsme a slýcháme, jak nehodní strůjci nelidského režimu přivedli zemi na buben – nu, stále ještě i po letech lze nakrást, namastit si kapsu, vyvést majetek do poklidných mořských destinací; u nás však, zdá se, budeme lkáti a tvrdit, že nám hloh ni tráva nekvete, vůkol samý puch, jak říkával básník milovaný, nepřáteli cepovaný.

Nu, spočítáno – básníků miliony a špatných miliardy.

Oblohou plují žuravli - jeřábi, v putyce U Blbouna Nejapného se zdraví fešáci: Heil liter! A člověku z toho může být vážně ekelhaf. Demokracie s otevřenou náručí vítá ty, kteří se přizpůsobí a tokají, že svobody máme nadbytek.

Poslali jsme do sužované země pár desítek milionů, kapka v moři, výsměch; mafiánské praktiky vysávají bezostyšně poloválečnou krajinu. Rozstřílené domovy, nestabilita, krkavci se rvou o místo na slunci, středověk se v mnoha místech planety nepohnul; jistota primitivismu zachována.

Nacionalistické díkuvzdání, hrůzu nahání, a přece, nemůžeme vyprchat do prostoru nicneříkajícího nebezpečného společenství, založeného na falešné víře v nevěrnou lásku…

V míru domova se nám prohání beze studu a strachu konkurzní mafie. Vydělat peníze poctivou prací můžeš hlásat akorát v kabaretu u trvalé nepohody, filozofe. Kdo usiluje nadělat peníze pracovním tempem oslavovaného Stachanova, nedojde k cíli. Práce šlechtí, i bolí, a drásá tělo.

Ovlivnit konkurz, zlatý důl, kam se hrabe Paskov. Ohledy stranou! Pro peníze se musíš jen sehnout, jak říkával polo filozofický chytrák z paneláku. Ohýbal se chutě, namoutě věru, takže z chudáka milionář; kdo myslí na zadní kolečka, musí se umět otáčet. Ptejte se pudivítra Mlaskaloviče, usedněte v jím dotované knihovně a listujte v knihách smolných autorů. Se slovy daleko nedojdeš, hošánku, a máš-li v kapsách vymeteno, máš po ptákách; pracovat pro konkurzní mafii vyžaduje vytrvalost, troufalost, hodit stranou city a pocity – peníze si musíš zasloužit.

Sportovní mafie má sice z ostudy kabátů do zásoby, ale nic se nejí tak horké, aby šlo o ztrátu sladké budoucnosti; úctyhodní funkcionáři se smočili ve špinavé vodě v neckách, nahrnout do kapes prachy stojí nad medailemi, rekordy, vychvalovanou čistotou sportu – dej lidem hry, gladiátory, prošlechtěné sportsmany a… a lidem dobré vůle přiklopíš ústa.

Slušné živobytí pohání medailisty k neuvěřitelným výkonům – a přestaň se ohánět baronem Courberténem, to bys nás ale vážně otrávil, šťouro. Přizobnout tabletku k vyššímu výkonu jest žádoucí – a zatím, co sportovci polykají výkonná svinstva za zachování rekordů a omračují diváctvo, bafuňáři šafářují dotace státní, soukromé, ukládají do kapes prašule – kdo chce být chudým, bývá úchyl. Sportem ku zdraví a bohatství, nikdy jinak.

Dopravní mafie prý zbobtnala, určuje, kudy do budoucna povedou tepny a vlásečnice spojující bod A s bodem B. Cesty spolykají stavební dřevo z vytěžených lokalit, beton v betonárkách sytí pucmajstry, kam dohlédneš, železo se v ocelárnách neohřeje, čest náročné práci a okleštěnému času – a do nastavených dlaní putuje všimné.

Dokazování však těžké – ale kvalita odvedené práce často zralá k zadržení lobujících čečetek. Tresty vzdáleny, kdo neriskuje, nic nemá. Jezdíš tankodromem a proklínáš cestáře, platíš dálniční známky, a přitom dálnice připomíná, jak název ničeho neznamená – ale bacha, dálnice bohatého souseda budeme platit – fuj, kam ta EU směřuje?!

Právní mafie neexistuje. Věří tomu sice jen předškolní děti – ale soudních dvorů se nedotýkej, ani v případě, že padly do nastražených sítí; říkej si, nemusím nutně všechno vědět!

Mafie školská dokázala vyprodukovat nekvalitní absolventy. Ostuda mezinárodní na spadnutí. Posluchač Marek Srandů, a nejen on, napsal ostudnou práci a málem se stal doktorem zaručeného práva – oklepal se rychle, přešel do protiútoku, plival jed kolem sebe, dmul se zásluhami; pro nás překvapené plyne z jednání padělatele a nevzdělance poučení – drzé čelo, ostré lokte, nevymáchaná huba a žiješ si nad poměry; ostatně v tomto ohledu máme zaručeno dědictví. Škola hrou v nemilosti. Zato poťouchlostí habaděj a chceš-li se dobrat čiré pravdy, pak musíš být čaroděj.

Armádní mafie dokázala umést stopy rozhazovačnosti. Miliardy spolykány, poházeny, jak perly sviním, a stále držíme pohotovost, bude-li třeba ukápnout krve do společného poháru vítězství. Tanky, děla, letadla, rakety, hračky pro dospělé – v dětství střílečky z kapslikovek, líté boje – nyní stačí dřepět u počítače a ničit nemilosrdně nepřítele do mrtě. Vojáctví dříme v chlapech pevných charakterů. Voják je pán, voják se stará, voják má – a v čele Hamlet přemítá: žít, či nežít, být lehkoživkou? Odpověď je nasnadě. Komu se nelení, tomu se zelení.

Nemocniční mafie se spřáhla s povedenými kmotry, kteří měli a mají na paměti zdraví bližního. Vysajeme ti kapsy dovedně – a budeme vykládat, lékaři a sestry jsou málo ohodnoceni – a kdo je u nás v tramtárii slušně ohodnocen, sakrblé?! Nákupy drahých přístrojů, léková anarchie, někde čekárny nabité k prasknutí a nesvaté sestry držkaté jak domovnice, lékaři němí a hluší; a přesto máme péči vyšší než sousední státy, tedy, jak které, že? Největší dar k nezaplacení – zdraví.

Mafiánství se, žel, nevyhnulo ani církvi, stále ještě svaté, přes všechny myslitelné hříchy. Podivné bankovní machinace, majetkové úlety, svatouškovské nálety, právní úlisnost, hříšná konání, to věřící z církve vyhání – a k čemu potřebují pověření svatí potentáti v lavicích čistě věřící bytosti…Majetek cti netratí! Hřích hříchů – svěcení zbraní. Masívní zabíjení přináší věroučné poučení – kdo zabijí posvěcen, nehřeší, kdo věří, prověří se k pravdě – v tichém rozjímání rozpoznáš hříšnost bližních. Víra v nevíře, vzdaluje nás od nadpozemské lásky. K čemu láska v chudobě?! Zvony hlásají – majetek, moudrost všeho pozemského dění, buď vůle tvá především na zemi.

Kam dohlédneš, mafie, politické hřbitovy planých slibů i doložitelných lží.

Vytisknout