Konkurenční výhody české ekonomiky zmizí během několika let

Češi chudí teprve budou, a brzy...

2. 3. 2017 / Bohumil Kartous

Karel Dolejší ve svém textu o prostituci sociální demokracie s velkokapitálem poměrně dobře vystihuje zásadní problém. Zatímco je vcelku přirozené, že pravicové strany hájí zájmy bohatých, u tzv. levicové strany jde o kritickou chybu v matrixu. Sociální demokraté vědí, že jsou naprosto bezmocní vůči oligarchii a zahraničnímu kapitálu, proto se jejich pozornost zaměřuje zejména na zaměstnance s vyšší než průměrnou mzdou. Zaměstnanec je totiž nejjednodušší obětí přímého zdanění a lidé v ČR s příjmem nad určitou hranici nevolí sociální demokracii. 

To neznamená, že je progresivní zdanění špatně. Progresivní zdanění je za současného stavu jedním z mála nástrojů, jak zachovat určitou míru solidarity při zachování přirozené společenské nerovnosti v distribuci bohatství. Představa, že všichni budou mít stejně, je z antropologického hlediska naprostý nesmysl, neboť v jakékoliv tlupě primátů dochází k evidentní hierarchizaci a ekonomické bohatství není víc než extenze této hierarchizace do komplexního prostředí společnosti lidské.

Jenže takové zdanění by skutečně muselo být progresivní v tom smyslu, že bude platit nejen pro ty, kteří jsou lehce postižitelní, ale pokud možno všechny na základě výše příjmu. V prvé řadě korporace, teprve poté zaměstnance. Jenže postihnout korporace je mnohem složitější a vyžaduje to mnohem větší politickou odvahu, ne co by se za nehet vešlo "stratégů" v současné ČSSD, nehledě na servilitu všech dalších rozhodujících politických sil vůči oligarchii.

Nic takového se nechystá. Na příkladu ČSSD a její politiky naopak můžeme vidět, že snaha je nalézt řešení, které opticky ukazuje na hájení zájmů elektorátu, aby opulentní hostina pro nejbohatší zůstala relativně nedotknutá.  Více než cokoliv jiného je to iluzionistické představení pro nenáročného diváka. 

Při návrhu progresivního zdanění je v ČR možné mířit skutečně nízko. Jak ukazuje statistika Evropské komise, ČR patří v EU k zemím s nejnižším příjmem (a ještě horší postavení má, když přijde na čistý příjem), od čehož se následně odvíjí sociální a politická stratifikace. Paradoxem české ekonomické situace je při relativně nízkých příjmech zaměstnanců komparativně nízká míra ekonomické nerovnosti, v níž je ČR na úrovni skandinávských zemí. Proto může návrh na progresivní zdanění v ČR zasáhnout skupinu zaměstnanců, kteří by v zemích s vyšším průměrným příjmem  museli nutně z takové politiky těžit. 

Politika upřednostňování zájmů nadnárodních korporací a subdodavatelského průmyslu nad zájmy občanů byla doposud postavena na konkurenčních výhodách české ekonomiky. Těmi jsou v prvé řadě levná pracovní síla, k čemuž dopomáhá právě udržování příjmů na nízké úrovni, a dále geografická poloha na východní hranici evropského ekonomického a inovačního motoru, Německa. To umožnilo transformovat silně průmyslovou ekonomiku na zadní dvorek německé velkotovárny, kam se posílají instrukce k tomu, co vyrobit. S nízkými náklady, s relativně schopnými fachmany a vlastně skoro "doma".

Tomuto vývoji nebylo tak úplně možné v prvních letech transformace zabránit. Představa, že ČR mohla nějak izolovat svou ekonomiku před zahraničními investicemi a zároveň se dostávat se svým exportem na cizí trhy je iluze. V průběhu posledních let ale mohlo dojít na postupnou politickou podporu větší ekonomické soběstačnosti ČR, která stojí a padá se schopností vymyslet, vytvořit a pod vlastní značkou na globálním trhu prodávat vlastní produkty. Místo toho se tu ale - v prostředí elativní příjmové rovnosti a relativní stability - česká politická reprezentace, ruku v ruce levá pravá, udržovala českou ekonomiku v postavení levné montovny a lakovala tuto skutečnost různými čísly o tom, jak skvěle prosperujeme. 

Ano, ČR doposud relativně prosperovala, ale nikoliv vlastní zásluhou. Co je ovšem podstatnější, konkurenční výhody, na nichž model levná montovna stojí, brzy zmizí. S postupem robotizace a automatizace se stane levná a kvalifikovaná pracovní síla z velké části nezaměstnatelnou. Nejde přitom jen o modré límečky, jde o všechny činnosti, které jsou založeny na systematizaci a rutině. Článek  v časopise The Economist navíc poukazuje na zajímavý efekt, který automatizace velmi pravděpodobně posílí: vzrůst podílu vysoce invenční a kvalifikované práce, podílu nekvalifikované práce, ale pokles podílu práce s požadavkem na střední kvalifikaci. Největší zásah tedy dostane střední třída a její příjmy.

V zemi, jako ČR, jejíž stabilita závisí na vysokém podílu středně kvalifikované práce a relativní ekonomické rovnosti, to bude být devastující dopad. Jak říká Pavel Kysilka, bývalý generální ředitel České spořitelny, robot pracuje s nízkým rizikem chyby 24 hodin a 7 dní v týdnu, neplatí se mu mzda, sociální a zdravotní a navíc nevstoupí do odborů. Byť jeho pořizovací náklady jsou pro podnikatele vyšší než náklady na pořízení levného Čecha, návratnost bude vcelku rychlá a dlouhodobá. Geografická blízkost přestává být konkurenční výhodou v okamžiku, kdy nepotřebujete levnou pracovní sílu zde lokalizovanou.

Problém je, že čeští politici se chovají jako negramotní primitivové. Budoucnost za horizont volebního období je nezajímá. Totéž ale lze konstatovat o chování lobbyistických organizací, jako je Svaz průmyslu. Ten uvažuje v horizontu ještě kratším a při struktuře průmyslových podniků v ČR mu nejde o nic jiného než tlačit stát k další produkci levné pracovní síly pro subdodavatelský model. Model, který se rychle stane nepoužitelným.

V zemích, kde myslí na budoucnost, se chovají jinak. Německo má své pracovní skupiny, které realizují průmysl 4.0 přímo v praxi. Ve Švýcarsku vznikla podle Kysilky podobná iniciativa, kdy skupina lidí, kteří řídí největší podniky v jednotlivých industriích zvažuje cestu, jak společně transformovat v digitální éře. V ČR žijeme v blažené pitomosti a kýváme oslími hlavami nad retrotopickými nápady a požadavky lidí, kterým nejde o nic než aktuální profit, politický či ekonomický. Týká se to nejen ekonomiky, ale zejména vzdělávání, které by nutně potřebovalo rekonfigurovat s ohledem na predikci vývoje budoucnosti, jak se o to snaží ve Finsku, ne se stále ujišťovat o tom, že desítky let starý koncept stačí pouze oprášit, upevnit regulacemi a on zase začne fungovat. To už připomíná čiré šílenství.

Lze se tedy důvodně domnívat, že česká ekonomika nebude vzkvétat a nebude vzkvétat ani české společnost. Ještě rádi budeme vzpomínat na tučné roky relativní chudoby, o kterých se nyní tak vášnivě diskutuje. Česká republika si na skutečnou chudobu teprve poctivě střádá...

Vytisknout