27. 2. 2017 / Boris Cvek
Chtěl bych začít tím, že jsem pro progresivní daň z příjmu, je to normální přístup v západních zemích. Otázkou je, zda takové zdanění má být u nějaké výše příjmu skokové a zejména zda tímto způsobem lidem (zejména těm nízkopříjmovým) opravdu výrazně zvedneme platy. Premiér Sobotka včera v Otázkách V. Moravce argumentoval způsobem, podle něhož zvednutí čistého platu u člověka, který bere cca třicet tisíc hrubého, o tisícikorunu je zvednutí výrazné. U lidí s nižším příjmem to bude v řádu stokorun. S takovou rakouské a německé platy doženeme možná v příštím století.
Pokud bude mít většina populace vysoké
platy, budou i vysoké odvody. Politici by se měli zabývat tím, aby člověku
s platem třicet tisíc vzrostl v dohledné době plat dvojnásobně, ale
stejně tak aby minimální mzda byla dvacet tisíc i více. Měli by se soustředit
také na to, aby v Česku fungovalo konkurenční prostředí v zájmu
spotřebitelů, tedy aby se snižovaly ceny a rostla kvalita. Zvýšení mezd či
důchodů o pár set korun, které musí pak člověk utratit za předražené nekvalitní
produkty, to není k ničemu.
Nicméně celá debata o daních nemá žádný smysl, pokud si uvědomíme, že ČSSD před minulými sněmovními volbami (což sám premiér včera i Otázkách přiznal) slibovala zvýšení korporátních daní, od čehož upustila na nátlak Hnutí ANO při vyjednávání koalice. Za předpokladu, že chceme, aby z celkového výkonu ekonomiky šlo méně peněz do soukromých kapes majitelů korporací a více do veřejných zdrojů, je zvyšování korporátních daní – spolu s tlakem na zásadní růst mezd – logickou cestou. Konkurenceschopnost založená na tom, že máme nízké korporátní daně a nízké mzdy naopak nutně vede ke stavu, v němž jsme dneska. Na tomhle nelze vybudovat západní blahobyt ani za tisíc let.
A pak je tu otázka zacházení s veřejnými penězi. Do značné míry cítím, že daně, uvalené na lidi za jejich práci nebo na firmy za jejich podnikání, se vlastně stávají trestem, pokud jsou po vybrání rozkradeny. Zamezit rozkrádání veřejných peněz je něco, na čem je jasná shoda. Leč protikorupční rétorika Nečasovy vlády skončila sérií ostudných skandálů (výmluvný příklad zacházení s veřejnými penězi v oné éře je ZDE), které vynesly do čela české politiky Andreje Babiše a jeho Hnutí ANO. Člověk by řekl, že to musí být velice jasným poučením pro „tradiční strany“ ve vládě, aby nikdy ani na chvíli nepřipustily, že jsou méně protikorupční než Babiš. Jestliže tohle nedokážou, co mohou vůbec dokázat? Je to hra o jejich přežití. Bez toho se musí občanům jevit jako struktury vrostlé dlouhým procesem budování kapitalismu v ČR do zlodějského prostředí.
Výsledek je děsivý. ČSSD se pustila do podivné policejní reorganizace, poslanecká vyšetřovací komise radí omezit působení státních zastupitelů (vzpomeňme, že ještě v době Nečasovy vlády protikorupční úsilí dospělo až k vypracování návrhu zákona, který měl naopak státní zastupitelství posilovat… tento zákon je dne mrtvý stejně jako by se dnes asi jen stěží mohla stát paní Bradáčová vrchní státní zástupkyní v Praze) – a vrcholem všeho je reálná sněmovní koalice KSČM-ČSSD-ODS-KDU-ČSL, která vyňala státní podniky z povinnosti zveřejňovat smlouvy v registru smluv. Předseda KDU-ČSL dokonce popíral, že tím lidovci porušili vlastní program, až byl nakonec usvědčen z omylu. K čemu jsou volební programy? Že je politici zradí ve jménu koaličních kompromisů hned po volbách, to je možná logické… ale že je nedokážou plnit ani pár měsíců před volbami tváří v tvář predátorovi typu Babišova ANO, to je katastrofální.
Upozorňování na to, že ANO je „nedemokratickou stranou“, stačit v této politické realitě nemůže. Ve včerejších Otázkách V. Moravce se Bohuslav Sobotka i Petr Gazdík shodli na tom, že oni v roli předsedy své stran či svého hnutí nemohou mít tu autoritářskou roli, jakou má Babiš v ANO, protože jejich hnutí jsou demokratická. Gazdík dokonce vytáhl srovnání ANO s KLDR. Nicméně ony „demokratické procesy“, které vybírají např. v ČSSD údajně ty „nejlepší“ kandidáty zdola, často jaksi připomínají působení lokálních kamarádšoftů a klientelistických sítí, které právě neumožňují, aby se ČSSD stala skutečně demokratickou stranou, odříznutou od zlodějského prostředí. Babišova potřeba udržet si svůj majetek, tedy své hnutí, pod kontrolou navzdory různým snahám, které z něj nepochybně budou chtít udělat na úrovni regionů novou ODS nebo ČSSD, je nakonec sympatická. Stejně jako jeho schopnost zbavovat se politiků. Tím spíše pro kohokoli, kdo má trochu politickou paměť a kdo zaslechl, že jedním z kandidátů na uvolněné místo ministra průmyslu a obchodu mýt být Milan Urban.
Včerejší Otázky V. Moravce
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126672097-otazky-vaclava-moravce/217411030500226/
Novela zákona o státním zastupitelství zřejmě narazí u poslanců
Protikorupční slib padl. Státní podniky nebudou muset zveřejňovat smlouvy
Lidovci v programu slibovali registr smluv, Bělobrádek to nevěděl. Napravíme to v Senátu, tvrdí
„Server E15 přihodil do hry o jméno Mládkova nástupce ještě další dvě možnosti. V čele resortu by údajně mohl stanout i Mládkův náměstek Jiří Havlíček, případně někdejší ministr průmyslu Milan Urban (oba ČSSD). Čtyřicetiletý Havlíček vede od února 2014 správní sekci ministerstva. Urban resort řídil od března 2003 do září 2006.“
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/2040734-jan-mladek-konci-v-cele-ministerstva¨
K Milanu Urbanovi:
Vytisknout2.3. 2017 / Bohumil Kartous
Autor obrázku: Jáchym Bohumil KartousČeská ekonomika doposud těžila ze dvou konkurenčních výhod na globálním trhu. Z relativně kvalifikované a zároveň levné pracovní síly a z geografické blízkosti evropského ekonomického generátoru, Německa. V řádu l...
1.3. 2017 / František Řezáč