Proč se šíří nenávist v České republice?

9. 2. 2017 / Martin Pleva

Rád bych se vyjádřil k názorům pana Čulíka i některých dalších diskutujících:

1. Terorismus nelze rozhodně podceňovat – islamistický extremismus, nenávidějící západní hodnoty, je vážnou hrozbou. To je podle mě zcela nepochybné. Lidé ovšem – jak bylo v diskusi již několikrát správně řečeno – zaměňují islamismus a islám, resp. muslimy. Zde jsou příčiny tyto:

a) neznalost a nevzdělanost, spojená v našich podmínkách s náboženským analfabetismem – lidé zkrátka nevědí, jak reálně funguje náboženství, že příslušníci každého velkého náboženství se liší svými názory i tím, jak vůbec víru vnímají a chápou, že muslimové nejsou „chodící korány“, tak jako křesťané nejsou „chodící Bible“, že většina věřících nebere (naštěstí) každou větu a každé slovo v jejich svatých knihách doslova atd.

b) obecná nedůvěra vůči všemu novému, cizímu, neznámému a odlišnému (doložitelná snad ve všech kulturách), u nás opět zesílená tím, že lidé zejm. v menších městech a obcích mají malou zkušenost s odlišnými etniky, kulturami apod. – čili jejich konzervativní xenofobie je od značné míry opět pochopitelná a vysvětlitelná.

c) selhání médií a intelektuálů, kteří věci dostatečně nebo vůbec nevysvětlují, nenamáhají se s osvětou, případně (o tom dále) dokonce přikládají polena do ohně; u médií je navíc do očí bijící jejich nevyváženost, některá se zcela vědomě specializují na šíření pouze negativních zpráv o muslimech, a že jsou oběťmi teroristických útoků, se prakticky nedozvídáme.

Co dělat proti bodu 1? Nebagatelizovat islamistické nebezpečí, ale naopak upozorňovat na skutečnost, že např. mnozí uprchlíci jsou jeho oběťmi. Dále šířit osvětu a stavět se proti generalizacím a paušalizacím a oponovat trumpovsky jednoduchým, plošným řešením. Základem demokracie a právního státu musí být rozlišování vinných a nevinných. Ale – opakuji ještě jednou – mnozí lidé se skutečně vážně domnívají, že „sluníčkáři“ chtějí terorismus nebo že jim nevadí, že se jim líbí ponižování žen atd. Tohle je třeba všem, kteří chtějí naslouchat, vymluvit.

2. Sociálně-ekonomická situace spojená s ideologií současného neoliberálního kapitalismu hraje klíčovou roli. Nesouhlasím s tím, pokud někdo věc lze snadno odbude poukazem, že „nejsprostší nejsou ti nejchudší“. Jak psal J. Keller (ještě než i on sám ztratil soudnost), střední vrstvy jsou oporou demokracie jen tehdy, pokud a dokud se jim daří dobře. Na Západě je přitom zřejmý tzv. Abstiegsangst, tedy strach ze sociálního sestupu. Ten můžeme, spolu s obecnou nejistotou (udržím si zaměstnání, vydělám dost i na hypotéku, budu moci financovat vzdělání dětí, dožiju se vůbec důchodu), jistě pozorovat i u nás. Ale nejde jen o materiálno, nýbrž – a možná nejvíce – o ideologii, která posledních třicet let na Západě a dvacet v naší zemi vládne. Jak je možné být úspěšným v dnešním systému? Prakticky jedině sobectvím – to je do lidí pumpováno dnes a denně, horem spodem. Tak se nemůžeme divit, že občané, odkojení sobectvím, bezohledností a kariérismem, se teď „s nikým nechtějí dělit“ a „nezajímají je problémy druhých“. A obavy domácích obyvatel mnohdy nejsou neopodstatněné a nesmyslné: nebude znamenat migrace nezaměstnanost, zhoršení konkurence na pracovním trhu, nižší mzdy, vyšší daně na pokrytí nákladů na integraci atd.?

Co dělat proti bodu 2? Prosazovat důslednou sociálně citlivou a zejména sociálně spravedlivou politiku, přerozdělovat bohatství odshora dolů a zamezit beztrestnosti finančních spekulantů a daňových podvodníků – ale také šířit humanistickou ideologii, která bude méně zdůrazňovat egoismus, individuální úspěch a konkurenci.

3. Politické zneužívání strachu lidí jistě nelze pominout (k tomu se přidává i mediální zneužívání, o němž byla na BL taky několikrát řeč). Největší problém ovšem nepředstavuje sám fakt, že tato situace je zneužívána (bylo by spíš s podivem, kdyby nebyla), nejvíce znepokojivé a nebezpečné je, že např. na české politické scéně není téměř nikoho, kdo by se demagogii postavil a kdo by jí jasně a zároveň programově a strategicky čelil. Jestliže se nějaká bílá vrána přece jen objevila (např. Dienstbier), byla odklizena. Dnes tedy máme v ČR jakousi „nerozbornou Národní frontu xenofobů“ – čímž se samozřejmě extremismus dále legitimizuje. Tak došlo k tomu, že to, co je u nás mainstream, je na Západě extrém, a co je tady extrém, o tom radši v západním kontextu nelze vůbec hovořit… I ta AfD je naše poměry ještě sluníčkářská…

Co dělat proti bodu 3? Musí se objevit politická strana nebo seskupení (síla), která se jasně vůči rasismu, xenofobii a islamofobii postaví a vymezí – a která bude hájit principy liberální demokracie a právního státu, ostatními nyní opouštěné. Bylo by ovšem více než žádoucí, aby tato síla prosazovala i řešení bodu 2, tedy musí být (podle měřítek současnosti) jasně levicově vyprofilovaná.

4. Nelze opomenout ani skutečné chyby, k nimž v migrační a integrační politice na Západě došlo, a výstřelky (zdůrazňuji to slovo) multikulturalismu. Xenofobové se těchto záležitostí rádi chytají a zveličují je pochopitelně. I tady je třeba vyjasňovat pojmy – pokud by náhodou někdo multikulturalismem myslel to, že příchozí z jiných zemí a kultur nemusejí respektovat pravidla demokracie a lidských práv (včetně rovnosti pohlaví, tolerance), pak takové extrémní pojetí multikulturalismu je jistě třeba jasně odmítnout. Jinak ovšem na onom konceptu samozřejmě nic špatného není, ba je v globálním světě nezbytností.

Co dělat s bodem 4? Opět rozlišovat. Nebuzerovat např. muslimy zákazy toho, co nás ostatní nijak neohrožuje a nijak naši svobodu neomezuje (šátek), avšak požadovat po nich (ale samozřejmě i po všech ostatních, včetně rodilých Evropanů či Američanů), aby dodržovali a respektovali základní politické hodnoty demokracie a západní civilizace vůbec. Bez obecně sdílených hodnot totiž společnost fungovat nemůže.

Omlouvám se, že můj příspěvek je dlouhý, ale shrnuje výsledek mého asi dvouletého přemýšlení o tomto zásadním a velmi ožehavém problému.

Iracionální nenávist v České republice
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 10.2. 2017