7. 2. 2017 / Jan Čulík
Pár myšlenek ze včerejšího semináře o hře a filmu Bílá nemoc na Glasgow University
Jak je vidět skoro z celého díla Karla Čapka, Čapek byl hluboce ovlivněn a ztraumatizován děsivou zkušeností masakrování milionů lidí v první světové válce. Hrozil se toho, jak rychle se dokáže zdánlivě stabilní, civilizovaný svět rozložit v šílící násilí. V britské televizi se vysílají dokumentární filmy uváděné bývalým britským konzervativním politikem Michaelem Portillem, který je vyzbrojený kdysi nesmírně populárním, objemným knižním turistickým Bradshawovým průvodcem po Evropě z roku 1913 a jezdí ve svých dokumentech evropskými vlaky, aby zjistil, co dnes, o více než sto let později, přežilo z uspořádaného, civilizovaného světa buřinek, pompéznosti a bohatých hotelů z doby před první světovou válkou. I Portillo však je nucen ve svých filmech často poukazovat na to, co děsilo Karla Čapka, jak rychle se onen civilizovaný svět z doby před první světovou válkou propadl to vražedného šílenství.
Čapek je celým svým dílem zděšen svým zjištěním, jak zatraceně tenká je vrstvička naší civilizace a jak rychle a spontánně se dokáže rozložit v divošství. Po zkušenostech z první světové války už nedůvěřuje nikomu - všichni lidi mají v sobě ochotu a schopnost stát se do minuty vrahy a násilníky - opustit morálku a hovět svým iracionálním, sobeckým pudům.
Zajímavé je, že stavidla nenávisti byla otevřena až rozkladem bipolárního světa. V době od konce druhé světové války až do roku 1989, kdy Sovětský svaz ovládal celou středovýchodní Evropu a existoval bipolární svět Západ - Východ, byly, zdá se do značné míry děsivé lidské pudy drženy na uzdě. V sovětském bloku vládl útlak, jenže zároveň východoevropský systém poskytoval svým občanům určité výhody, které Západ neměl - například plnou zaměstnanost. (Z průzkumů veřejného mínění, prováděného v ČR našimi studenty, vyplývá, že nejvíc v ČR po pádu komunismu lidem vadí vzniklá existenční nejistota, a s ní spojené ponižování zaměstnanců.)
Západ se tedy v bipolárním světě sovětského bloku tak trochu bál, a proto zajišťoval svým občanům stabilně základní sociální, zaměstnanecká a odborová práva. To platilo především v zemích, které byly první frontovou liní možné sovětské infiltrace - tedy určitě v západním Německu a ve Francii a v Itálii, kde byla silná levicová hnutí a silné komunistické strany. Nikdo z tehdejších západních politiků se však tehdy neodvážil opustit základní civilizační, morální a lidskoprávní normy. Soutěživost Západu s Východem docházela někdy absurdně daleko. V padesátých letech v USA financovala CIA nezávislé, originální umělecké výboje, aby se mohly Spojené státy vytahovat nad Sovětským svazem, jak vynikající moderní umění má tato svobodná země, zatímco Rusko mělo jen trapný socialistický realismus. Samozřejmě, po rozkladu Sovětského svazu, už CIA nezávislé umělce v Americe nefinancuje.
Karel Čapek psal své dílo v multipolárním světě. Jeho zkušenost nám byla v době před rokem 1989, kdy jsme znali jen bipolární přetahování se mezi Východem a Západem, poněkud cizí. Jenže od té doby jsme se ocitli znovu v multipolárním světě třicátých let, kdy sobecky jednotlivé státy a jejich představitelé usilují o získání co největších výhod pro sebe, na úkor všech druhých. Rozložily se jakékoliv zábrany. Studiem Čapkových děl jsme zděšeni - protože zjišťujeme, že vlastně psal o dnešku.
Největším ohromením v dnešní době je, jak rychle jsou lidé ochotni vzdát se veškerých morálních, etických a lidských hodnot, které byly určujícími faktory evropské civilizace po staletí. Je pozoruhodné, že se nestydí propadnout nesmyslům, sobectví a nenávisti. Etické zábrany padly. Všechno je dovoleno.
Tohle právě, zdá se zkoumá Karel Čapek v Bílé nemoci. Hra je především o těch takzvaných "red lines", červených čarách, za něž nesmíme jít, pokud se nemá naše civilizace úplně rozložit a pokud na to nemáme sami doplatit. V Čapkově hře ale není snad jediná postava, která by tyto červené čáry nepřekročila. Korupčník a zaprodanec je už neumětel profesor Sigelius, vedoucí státní Lilienthalovy kliniky, pro něhož je důležitější diktátorova ideologie než lékařská etika. Sigelius se dostal na své místo jen z protekce, protože se oženil s dcerou "velkého Lilienthala". Nad jeho profesními lékařskými schopnostmi máme velké pochybnosti - doporučuje, aby se pacientům s bílou nemocí dávalo hlavně morfium. Namísto lékařské praxe ho zajímá především politika. Od svých podřízených pedantsky a nelidsky vynucuje dodržování principů a předpisů (dr. Galén v žádném případě nesmí jít vyléčit nemocnou maminku jednoho z mladých lékařů), ovšem jen potud, pokud se to netýká někoho vlivného - to pak jdou všechny předpisy stranou.
Čapek je ohromen porušováním etiky i u všech ostatních postav: postava mladého lékaře, který si povšiml, že dr. Galén používá k léčbě pacientů jakousi žlutou vodičku, a tak se rozhodne něco žlutého namíchat a draze to prodávat pacientům, přestože to nemá žádný léčebný efekt, je skoro jako by pocházela z doby mafiánského postkomunismu.
Nelidsky sobecký je i účetní ředitel Krogových továren. Živí se vražděním - pracuje ve zbrojovce. Raduje se, že pomřeli jeho kolegové, takže konečně byl povýšen. Nekriticky podporuje propagandu diktátorského režimu, v němž žije, a při čtení novin Vůdcův hlas požaduje víc cenzury - noviny podle něho neměly mít právo informovat o záporných skutečnostech, jako je šíření Bílé nemoci. Když jeho manželka onemocní na Bílou nemoc a dr. Galén mu sdělí, že ji vyléčí, jen pokud účetní ředitel odejde ze svého vražedného zaměstnání, muž dá přednost zaměstnání a odsoudí tím manželku k smrti.
Sobecky nelidské jsou i dospělé děti účetního ředitele: Z epidemie bílé nemoci mají satisfakci. Jich osobně se nemoc netýká, protože mladé nepostihuje. Radují se, že starší lidé vymřou a pro mladé tak vzniknou pracovní příležitosti. Nepřipomíná vám to dnešní nenávist ve střední Evropě vůči uprchlíkům?
Čapkův Diktátor je v Bílé nemoci pozoruhodnou studií zneužívání jazyka k ideologickému umrtvování skutečnosti, praxe, kterou pak rozvinul komunistický režim, který Čapek už nezažil - ale, jako v mnoha věcech, byl Čapek věštec. Komunistický režim toho mnoho nedokázal, ale vypracoval si velmi účinnou metodu propagandy: To, že něco není, nebo že je něco úplně jinak, nevadí. My máme přece možnost znásilnit realitu jazykem: Můžeme hovořit o věcech, jako by existovaly, a nahradit skutečnost fake news, ideologickou konstrukcí. Je znepokojující a pozoruhodné, jak rychle se tento princip rozšířil po pádu komunismu po světě, určitě například do Británie. Dnešní veřejný diskurs v Británii o brexitu funguje stoprocentně na těchto základech. V Dolní sněmovně žvaní euroskeptičtí poslanci o tom, jak odchod Británie z EU bude pro Spojené království obrovské terno a jak všichni zbohatnou. Tento falešný diskurs téměř stoprocentně obvládl anglické sdělovací prostředky. Že je to nesmysl a že Británie zchudne, vědí všichni, ale předstírají opak. Skutečnost je znásilněna ideologií. Obětí téže metody je Čapkův diktátor. Hovoří o tom, že "teprve válka dělá z kusu země vlast", že "My jsme v právu". Jsou to nesmysly. Když mu v závěru hry po existenciálním prozření řekne pobočník "Nejsme v právu," Diktátor to přizná "Já vím, mladíku."
Etickou červenou čáru překročí v Čapkově hře samozřejmě i doktor Galén. Je přípustné, aby porušil svou hippokratickou přísahu a vydíral svět pro své politické cíle? Ospravedlňuje jeho vydírání, že jeho cíle jsou dobré? Určitě ne.
Snad nejzajímavějším aspektem děsivě aktuální Bílé nemoci je její závěr. Lze ho interpretovat jako vážné varování Karla Čapka před populistickými demagogy typu Miloše Zemana a Donalda Trumpa. V závěru hry rozvášněný válkychtivý dav doktora Galéna usmrtí. Svedení lidé z hlouposti si uštědří nevyléčitelnou ránu. Lék proti Bílé nemoci je ztracen. Čapek se nesmírně bál ochoty lidí překročit etické hranice a propadnout divošství. Za největší hrůzu považoval zmanipulovaný, ničivý dav, lůzu. Z dnešního západoevropského hlediska možná trochu elitářsky, ale velmi rozumně, varoval Čapek před tím, že obyčejní lidé se mohou stát obětí nekorektní populistické propagandy a manipulace. Ve filmové verzi Bílé nemoci se ptá Galénův zahraničí kolega-lékař "To lidé u vás tolik chtějí válku?" a Galén odpovídá: "Chtějí válku, protože jsou pro ni vychováváni. Nikdo je nevychovává pro mír."
To je klíčový výrok této Čapkovy hry. Demokracie nemůže fungovat, pokud bude zlikvidován racionální veřejný dialog na základě věcných a ověřených faktů. Pokujd veřejnou sféru převezmou manipulátoři, demagogové a prodavači fake news. To je podle Čapka největší nebezpečí, protože, argumentuje Čapek elitářsky, obyčejný občan nemá proti emocionální lživé populistické manipulaci obranné mechanismy.
Po hlasování pro brexit v Británii a po volebním vítězství Donalda Trumpa se na Západě mnozí politikové sklánějí před "autoritou demokratického rozhodnutí" a tvrdí nám, že "lid rozhodl, tak držte hubu."
Jenže co dělat, když "lid rozhodne" na základě lživých informací v předvolební kampani, které nikdo nekoriguje, spáchat sebevraždu? Čapek Galénovou smrtí argumentuje, že intelektuálové, lidé schopní kritického myšlení mají odpovědnost. Musejí s občany mluvit a vysvětlovat jim fakta. Pokud to nedělají, nebo nejsou toho schopni a převládne lživý Donald Trump, svět končí sebevraždou. Doktor Galén, vlastník jediné záruky přežití, je usmrcen.
Vytisknout8.2. 2017 / Daniel Veselý
Bývalý intelektuální koryfej ultrapravicového webu Breitbart News a duchovní otec hnutí bělošských šovinistů Alt Right Steve Bannon se stal jednou z nejvýraznějších tváří Trumpova kabinetu. Hlavní stratég Bílého domu Bannon, jenž díky pozici ...