Putin už nevyjde ani se svým vazalem Lukašenkem. Co na to géniové hlásající "strategický" dialog s Kremlem?

8. 2. 2017 / Karel Dolejší

S ruským útokem na Ukrajinu začal Lukašenko umírněný "nacionalistický" obrat - protože velmi dobře ví, že navzdory vší dosavadní vstřícnosti vůči Kremlu bude teď další na řadě. Vydal například i zřetelně proukrajinské politické prohlášení ZDE, které nenechává prostor pro pochybnosti, na které straně v daném sporu stojí.

Na rozdíl od lidí žijících na Západě v ideologických či akademických bublinách a básnících zde kavárensky o "potřebě dialogu s Moskvou" Lukašenko po mnoho let takový dialog prakticky vedl a učinil během něj také celou řadu kontroverzních, velkorysých vstřícných kroků. Přesto se nyní situace vyostřila natolik, že Minsk opakovaně odmítá ruský nátlak na umístění ruské letecké základny na svém území ZDE a zahájil manévry nepokrytě nacvičující eventualitu vojenského napadení "spojeneckou" Ruskou federací ZDE zahrnující i povolání záložníků ZDE.

Běloruští experti prognózují, že se jejich země může stát destinací další ruské "dobrodružné výpravy" využívající neskutečného chaosu, který zavládl v USA po nástupu Donalda Trumpa do prezidentské funkce ZDE - a totéž tvrdí část expertů amerických ZDE.

Géniové mezinárodních vztahů radící, aby se Západ s Ruskem "dohodl", systematicky ignorují fakt, že Moskvě byly v nedávných letech nabídnuty všechny možnosti plnoprávné integrace do globálních struktur, od WTO až po G8. Nic z toho ovšem Kremlu nestačilo. Stav, kdy se má ruská vláda řídit stejnými pravidly jako všechny ostatní země světa, pokládají totiž v Kremlu za "ponižující" - a trvají na tom, že pravidla mezinárodních vztahů budou určovat sami, jako to dělaly velmoci 19. století. Jak ukazuje příklad Běloruska, ani dalekosáhlá vstřícnost a ústupnost vůči nárokům vznášeným z Moskvy, která by v podmínkách demokratického politického zřízení nebyla možná, nakonec nikomu nic nezaručí. V principu totiž platí, že za současného ruského režimu neexistuje žádná možnost navázat vztahy na sebeméně rovnoprávném základě. Dnešní Ruská federace nezná v oblasti mezinárodních vztahů žádné partnery ani skutečné spojence. Jen konkurenty, "drzé vzbouřence" a vazaly poslouchající na slovo. Probíhající proměna zničené Sýrie v ruskou vojenskou kolonii je paradigmatickou událostí: Ukazuje, co má Putin v zásobě pro všechny "vstřícné", kdo si namlouvají, že s ním mohou hrát jakési velkorysé nebo naopak mazané vyjednávací hry.

Od doby kdy se debata ve veřejném prostoru změnila ve slovní salát nasycený emocemi i přáními nabuzených davů a ignorující fakta je velice obtížné debatovat o tom, kam se svět právě pohybuje a jaké jsou vlastně reálné možnosti dalšího postupu.

Nicméně jedna otázka pro usmiřovače zůstává a bude na ni velice těžké odpovědět: Když Putin nevyjde dokonce ani s Lukašenkem, který se mu v řadě ohledů osobnostně velmi podobá a dlouho neskutečně šel na ruku ruským neoimperiálním plánům - s kým si myslíte, že by takový samolibý a arogantní vládce mohl vůbec udržovat neproblematické, vzájemně výhodné vztahy nezastíněné z jeho strany nepřetržitou hrozbou vojenského útoku?

Vytisknout