Rakouské volby: Politický rozum ještě žije. Alespoň u sousedů

5. 12. 2016 / Karel Dolejší

Průzkumy volebních preferencí tentokrát opět neuspěly, protože mírně favorizovaly právě Hofera. Politická mobilizace rakouské občanské společnosti však evidentně zabrala a přivedla do volebních místností velmi mnoho těch, kdo se nechtějí stydět za vlastní zemi.

Rakousko má s takovými věcmi dostatek zkušeností z minulých let, ať už se jednalo o účast strany bývalých nacistů v koaliční vládě nebo prezidenta s historií válečníka proti jugoslávským partyzánům. Obojí kdysi vedlo k ostrakizaci země v mezinárodní politice. A Rakušané si to pamatují a chápou, proč k tomu došlo.

Žádný český prezident se od odchodu Václava Havla nepodíval například do Bílého domu, ale Češi zřejmě jakoby naprosto netušili, čím to asi tak může být. Že v čele jejich státu už dlouho stojí osoby ublíženě shazující vlastní rozhodující odpovědnost špičkových politiků za chronické potíže české společnosti na "shnilou Evropu a Západ", osoby obklopující se konspiračními teoretiky, antisemity a islamofoby, lidé kteří i na poměry v mezinárodní politice běžné velmi nadprůměrně lžou, ba dokonce vymýšlejí si naprosto pomýlené politické mýty podporující jejich potrhle samolibou osobní agendu.

Ale možná se to teď změní. Miloš Zeman má sice nesrovnatelně horší rétoriku a chování než v Rakousku poražený ultrapravičák Norbert Hofer, který se snaží vesměs vystupovat jako slušný člověk. Nicméně třeba teď pozvání do Bílého domu konečně přijde. Český prezident může amerického naučit spoustu opravdu užitečných dovedností. Jak vymyslet neexistující článek proslulého novináře či jak vlastenecky uvědoměle zalézt do čínské zadnice, místo abyste jednali s dalajlámou či Tchajwanem. Tyto dovednosti i Donaldu Trumpovi zatím citelně chybí. Má co dohánět.

V Německu řada lidí zvolení Trumpa považuje za známku příklonu USA k fašismu a na pozadí vlastních hořkých zkušeností s politickými demagogy se jej upřímně děsí. Týž faktor patrně sehrál rozhodující roli v rakouských prezidentských volbách, v nichž převládl motiv nemuset se za svou zemi a její pověst ve světě stydět.

To Češi se naopak vůbec nestydí. Ani za prezidenta, který v Chile kradl, ani za následníka, jenž když už ho mezinárodně respektovaní kolegové náhodou vůbec někam pozvou, posedává zpravidla v kuloárech sám se sklenkou a tiše nasává.

Rakušané, zdá se, ještě nezapomněli, že je pro ně důležité, aby je svět bral vážně. Češi se dávno orientují na jiné hodnoty. Čím potrhlejší hlava státu, tím lépe reprezentuje svéráz národního politického diskursu na hradě někdejších českých králů. Každý přece ví, že Jarmila Šuláková nás ve světě reprezentovala mnohem lépe než třeba Jiří Stivín. Česko je takové valašské království en gros a politický šarm po česku nese jméno egoteismus.

V Rakousku rozum a pud sebezáchovy ještě žijí. Nejnovější trend, kdy prezidenti model Duterte rozhazují kolem sprosté nadávky a organizují střílející bojůvky, to není nic pro ně.

Tím, že rozum přežil v Rakousku, zůstává naživu také malá naděje, že mu to vydrží i v širší Evropě.

Vytisknout