11. 11. 2016
Naše první myšlenky by měly patřit Američanům a škodě, která byla spáchána na jejich institucích, společnosti a národní sebeúctě, napsal Hugh White. Ale o této americké tragedii není co říci, co by už nebyla mnohem lépe řečeno samotnými Američany. Takže zůstaňme přitom.
Další myšlenka by měla patřit nám samotným. Zdá se správné očekávat, že se toho během příštích měsíců a let mnoho pokazí, zatímco role Ameriky ve světě, včetně role v našem regionu, a té možná zvlášť, vykolejí. Pokušením bude svést vše špatné na Donalda Trumpa. Budeme mít sklon si myslet, že pokud by Hillary Clintonová vyhrála, vše by bylo dobré.
To by však byl omyl. Problémy, jimž Amerika čelí v Asii jsou Trumpovým izolacionismem vystupňovány, ale nikoliv způsobeny. Vycházejí z fundamentální změny v rozdělování bohatství a moci.
Americký zahraničněpolitický establishment v obou stranách si nikdy nepřiznal vážnost čínské výzvy pro americký řád, nebo náklady a rizika, které Americe přinese pokus této výzvě čelit. Politika obratu k Asii tedy předpokládala, že Čínu lze přesvědčit nebo přinutit, aby se vzdala této výzvy, malými symbolickými gesty, která Ameriku mnoho nestojí. Je stále jasnější, že tohle není pravda. Ale na straně Clintonové a jejích příznivců neexistovala známka toho, že chápou, jak a proč politika obratu k Asii selhává a co by ji mělo nahradit.
Takže ať už by tento týden vyhrál kdokoliv, americká politika vůči Asii by byla v problémech. A přímo v centru stojí otázka odhodlání. Čím více se Čína blíží USA v měřítku ekonomické váhy a relevatní vojenské kapacity, tím více výsledek jejich soupeření o vedoucí pozici v Asii závisí na rovnováze odhodlání. Aby Washington čínské výzvě čelil, musí přesvědčit Peking, že je přinejmenším stejně odhodlán zachovat americký pořádek, jako je Peking odhodlán nahradit jej novým čínským.
Hillary Clintonová by se o to snažila. Zdá se, že Donald Trump se ani nepokusí. Takže v případě Clintonové bychom zřejmě přihlíželi pomalé erozi amerického vedoucího postavení. Za Trumpa spíše budeme svědky rychlého kolapsu.
To je samozřejmě velkou ranou pro australskou strategickou politiku, která po více jak padesát let byla stále více založena na předpokladu, že Amerika napořád zůstane primární strategickou mocností v Asii. Historikové zaznamenají, jak perverzně naši politici na tomto předpokladu lpěli - tím silněji, čím méně byl uvěřitelný.
Snad alespoň teď australští političtí lídři a jejich poradci začnou poctivě uvažovat o tom, co Austrálie může nebo má udělat s možností, která se stala pravděpodobnou - totiž že zmíněný předpoklad se ukáže jako nesprávný.
Takže co bychom měli dělat? Jedna věc, kterou bychom dělat neměli, je obrátit se na Čínu a usilovat o ten typ aliance, který jsme měli s Amerikou či Británií. Existují desítky důvodů, proč to nedělat, ale můžeme začít otázkou, proč by Čína vůbec Austrálii chtěla za spojence.
Namísto toho bychom měli prozkoumat dvě klíčové otázky. Za prvé, pokud už nemůžeme dál věrohodně očekávat, že Amerika zůstane dominantní mocností v Asii, jakou roli může být ochotná a schopná hrát, a jak ji povzbudit, aby to udělala? Nějaká role USA v Asii by byla lepší než žádná a udělali bychom laskavost sobě i Američanům, kdybychom jim pomohli přijít na to, co by to mohlo být.
Za druhé, měli bychom začít poctivě adaptovat diplomacii a obrannou politiku na možnost, že navzdory našemu nejlepšímu úsilí americká role a naše aliance s USA už moc dlouho nepotrvají. Někteří řeknou, že něco takového je nemyslitelné. Ale jsou to patrně tíž, kdo tvrdili, že nemyslitelný je také prezident Trump.
Podrobnosti v angličtině: ZDE
Vytisknout11.11. 2016 / Lukáš Stříteský
Nesnižuju rizika Trumpovy vlády. Podporovaly ho nacistické skupiny, od kterých se dostatečně nedistancoval a ty se nyní cítí povzbuzeny. Političtí komentátoři mají přirozeně strach ohledně globálního oteplování. Podle mě je na čase přejít k hysterick...