Trump jako symptom krize důvěry a společenské nevolnosti

Na čele bídných vstříc jde nám šašek

10. 11. 2016 / Bohumil Kartous

V USA se nevolilo mezi dobrým a špatným. Nevolilo se dokonce ani menším a větším zlem, jak se v demokraciích často stává. Volilo se pro establishment, nebo proti němu. Hillary Clintonová nedokázala obhájit legitimitu stávající politiky tváří v tvář většinovému americkému voliči. Tím je stále ještě běloch s nižším vzděláním, imaginární člověk, za nějž v současnosti hovoří Donald Trump. 

Ten člověk měl nějaký sen, představu o trochu jiném vývoji světa, v němž žije. Ve svém středním či pozdním věku zjišťuje, že se ten sen během krátké doby úplně rozplynul. Trump a jeho retrográdní iluzionismus jsou obrazem tohoto snu v jeho současné, deformované podobě.  

Je to fascinující obraz. Neodráží úzkost, strach, ztrátu sebejistoty a vzrůstající nejistotu, které stojí v pozadí. Je to ponížení obrácené v agresivní předstírání suverenity a moci. Je v něm obsažen pocit vlastního neúspěchu, invertovaný do trumpovského chvástání vlastní oplzlostí, figura atraktivní pro méněcenné a poražené.

Trump reprezentuje americký sen těch, kteří v něj kdysi věřili a pak se jim rozplynul před očima. Je to ovšem americký sen 21. století. Je to vzpomínka oživovaná ve virtuální realitě digitální pospolitosti, zlomený mýtus, jehož je Trump zosobněním. Je to tak nějak jinak než pohádka o chudém, pracovitém a poctivém člověku, který svou nezdolnou vůlí a ochotou nenechat se zlomit ke štěstí přišel. Americký sen v jeho skutečné podobě ztělesňuje Trump.

Hlavně ale představuje ten odpor k uhlazenému jazyku politické korektnosti se vším tím předstíráním dobra a lidských práv někoho jiného, někoho úplně cizího. Politické korektnosti, za kterou se skrývá stejná lež a podvod, jakou provádí Trump, ale pokrytecky maskovaná. Trump nic nepředstírá. Se všemi těmi slabostmi, malostmi a otevřeným sobectvím jde vstříc těm, kterým se svět politické korektnosti zajídá. Je reprezentantem zoufalství nad elitami, které už více elitami nejsou. 

Stejně jako v případě brexitu je i Trump dalším důkazem, jak hluboce je narušena vnitřní společenská důvěra v to, že vůbec existuje nějaká hierarchie založená na meritokracii. Meritokracie v očích většinového voliče v západních demokraciích selhala. Vláda světa, dle jeho přesvědčení, má se vrátit do rukou "zdravého rozumu". V praxi to znamená, že vládnout může diletant typu Trumpa, pokud odkáže akcentovat jednoduchost, kterou chce většinový volič vidět a slyšet. Paradoxně to zvyšuje důvěryhodnost diletantů. Stejně jako Zemanovi voliči v ČR, i Trumpovi voliči v USA si částečně myslí, že jejich "šampioni" musejí bojovat s nepřízní establishmentu, jenž ovládají nedůvěryhodní lidé skrývající se za politickou korektnost, samozřejmě prázdnou a falešnou. 

To je ale krutý omyl. Egomaniaci pouze zneužívají vášní a společenských nálad a jejich prostřednictvím se snaží ovlivňovat veřejné mínění ve svůj prospěch. Donald Trump je flagrantním příkladem takového jednání, je schopen říct na stejnou věc ano i ne téměř ve stejné větě. Jeho voliči jsou ale natolik zaslepeni potřebou pomstít se nadutým představitelům meritokracie, že raději budou trpět pod vládou blázna než aby nechali dále vládnout ty, kteří je dle jejich mínění podvedli. Není v tom špetka racionality. Západní společnosti začínají jednat sebevražedně.

Trump už není varování. Trump je reálná hrozba. Z pocitu společenské nevolnosti vzniká nové status quo. Je to po brexitu další mocný signál, že se tak děje. Je to potenciální podpora populistům celého západu, ostatně byli první mezi gratulanty. Ačkoliv se díváme dopředu, jsme na cestě zpět a úplně jsme odbrzdili. Svět je v rukou šílence a většina slaví nad vítězstvím vlastního zoufalství. Vnitřní obranné mechanismy ve společnosti přestávají fungovat. Pokud má být Trump tím vystřízlivěním, pak je to velmi silná dávka. Západ by to taky nemusel přežít.

Vytisknout