Kult silného vůdce:

Vzestup osobní autokracie povede k mezinárodní nestabilitě

2. 11. 2016

Fascinace silnými vůdci zahrnuje autokracie a demokracie. Čína minulý týden učinila další nebezpečný krok k personalizované autokracii, když oznámila, že prezident Si Ťin-pching nyní představuje "nejužší vedení" komunistické strany, což je termín s maoistickými konotacemi. Prezident Si právě hostil Rodriga Duterteho, filipínského prezidenta, který se dostal k moci volbami, ale jehož dryáčnický styl a absence úcty k zákonu jsou pro nové pokolení autokratů typické. Svatým patronem světových autokratů je ruský Vladimir Putin, jehož osobní vláda stále nese některé vnější prvky demokracie.

Stejná směs demokratických forem s autokratickou realitou je k vidění i u jiných, jako Recep Tayyip Erdogan a v menší míře Viktor Orbán. A pak jsou tu silní vůdcové fungující dosud ve skutečně demokratických systémech, jako Narenda Modi v Indii a Šinzo Abe v Japonsku; nicméně jejich politická přitažlivost je založena na myšlence rozhodného vedení s příznačnou příchutí nacionalismu.

Je alarmující, že Trumpův politický styl má nejvíce společného s nejautokratičtějšími vládci, jako jsou prezident Putin a Erdogan.

Ruský a turecký lídr představují vnější svět jako plný nepřátelských sil konspirujících proti jejich státu. Ukazují prstem na "vnitřní nepřátele". Oba, stejně jako Si, slibují národní obnovu, která se pomstí za předchozí ponížení z rukou cizinců.

Všichni tito vůdci v různém stupni podporují kult osobnosti.

Paralela s 30. lety je naneštěstí příliš zřejmá. Tehdy ekonomický šok Velké deprese radikalizoval politiku po celém světě. Něco podobného se může dít v důsledku finanční krize z roku 2008. Pocit ohrožení mezinárodním konfliktem roste v Evropě, na Blízkém východě a v Asii, a to také přispívá k poptávce po silných vůdcích.

Ti dávají mezinárodní diplomacii zvláštní styl. Mají sklon žádat věci z očí do očí, místo aby spoléhali na instituce a mezinárodní právo.

Tento typ vysoce personalizované diplomacie je nepochybně vzrušující - ale také nestabilní. Dohody uzavřené mezi silnými vůdci mají tendenci se rozpadnout.

Vzestup mačistických autokratů se shoduje s protichůdnou módou silných političek, jejichž styl je méně nápadný a konsensuálnější. Angela Merkelová je nejzřejmějším příkladem. Britská premiérka Theresa May sem spadá též. Feminizace západní politiky může být dokonce hnací silou poptávky po mačistech mezi nostalgickými muži. Hillary Clintonová, pokud se dostane do Bílého domu, by také působila proti kultu vůdce.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout