K prvému listopadu 1755 v Lisabonu - strašné přírodní katastrofě na svátek Všech Svatých

1. 11. 2016 / Petr Kužvart

Prvého listopadu 1755 byl sváteční den. Obyvatelé Lisabonu byli v hojném počtu v kostelích, na bohoslužbách. A kdo nebyl tam, ten se točil v kuchyni kolem přípravy svátečního oběda. Nicméně někdy v půli dopoledne, prý kolem 9.40 hod. se země zachvěla - a potom znovu, silně. Budovy se začaly hroutit. Klenby četných kostelů se zřítily přímo na davy účastníků právě probíhajících mší.

Pochopitelně, vypukla panika. Lidé utíkali o život z křivolakých středověkých uliček centra města. Jedni běželi do kopců nad městem, druzí pak dolů, do přístavu, k moři. Ti prví se vesměs zachránili, ti druzí se utopili. Na břehu moře nejprve s údivem sledovali, že moře ustupuje jako při odlivu. Náhle se asi 40 minut po otřesech země na obzoru objevila zlověstná vysoká vlna a rychle se blížila. Lidé se snažili utéct, ale bylo pozdě. Dolní město i přístav byly vypláchnuty, jako by spoušť způsobená silným zemětřesením nestačila.

Mrtvých bylo asi 50 – 70 tisíc. Nikdo neměřil intenzitu otřesů, ale podle mého dodatečného a zcela laického odhadu překročily 6. stupeň Richterovy stupnice – a dost možná o hodně ! Největší zemětřesení, o němž mají Evropané spolehlivé záznamy !

Následně začala celá řada požárů. Budovy se z velké části zhroutily a kuchyňské ohně začaly zapalovat dřevěné části staveb (ještě naši rodiče a prarodiče ostatně vzpomínali, že při leteckém poplachu za Protektorátu musela být všechna kamna a sporáky spolehlivě uhašeny, nežli se šlo do krytu).

K tomu se ještě přidala lůza, která se začala stahovala do poškozených území a začala ve zbořených a polozbořených palácích rabovat.

Jakmile se lidé vzpamatovali, začali pátrat, proč přišla tato nenadálá katastrofa. Jako na zavolanou po ulicích pobíhali jesuité a křičeli, že míra lidských hříchů se naplnila a bůh proto ztrestal lidstvo. Pod dojmem této apokalyptické vize začali lidé divočit a zmatkovat. Hledat údajné viníky božího hněvu. Například se vrhli na cizince-nekatolíky ve spásné naději, že našli příčinu - a násilím je přinutili klečet na ulicích před tváří všech a pod hrozbou smrti přecházet na samospasitelnou víru římskokatolickou. V přístavním městě byla totiž řada luteránů či kalvinistů, většinou obchodníků, obchodních agentů z Nizozemí, Německa, z hansovních měst, a vůbec ze severu Evropy i anglikánů z Anglie… .

Ve městě však zůstaj jeden člověk, celým jménem Sebastião José de Carvalho de Melo, conde de Oeiras e marquês de Pombal (1699 - 1782), ministr královské vlády Portugalska. Říkejme mu stručně markýz de Pombal, protože pod tímto zkráceným označením vešel slavně do dějin. Byl to u královského dvora celkem neoblíbený ministr, pokrokář, takže nebyl pozván za Lisabon, ke svátečnímu banketu na královském sídle za městem. A tak byl v Lisabonu, vše viděl a jako pokrokář a osvícenec začal jednat po svém.

Jednoduše vyšel, veden kritickým rozumem, z několika jednoduchých tezí: byla to přírodní událost, nic jiného! Mrtví musejí být rychle pohřbeni (a vynutil si na církvi povolení zřizovat hromadné hroby). Živí musejí dostat rychlou pomoc! Požáry se musí energicky hasit. A rabující lůzu zastavil jednoduše tím, že pár desítek přistižených nechal veřejně pověsit. Rabování ustalo (naši rodiče i prarodiče si pamatovali, že za náletů platilo po ulicích vylepené dvojjazyčné pravidlo: „kdo bude přistižen při rabování, bude zastřelen!“). A konečně, až se tohle zvládne, tak je třeba systematicky odklízet trosky a novou zástavbu centra města budovat již i s ohledem na to, aby byla schopna vzdorovat zemětřesením. Postavil se do čela záchranných prací a odklízení ruin, stal se vlastně takovým lisabonským diktátorem, který svrchovaně velel zmáhání důsledků přírodní katastrofy.

Jakmile byly zvládnuty akutní úkoly, věnoval se nové výstavbě. Nechal navrhovat stabilnější stavební konstrukce a dokonce se snažil o jakési modelování seismické zátěže, zatěžoval modely navrhovaných staveb dříve, nežli povolil začít s jejich výstavbou. Bylo to takto: na stůl se pod širým nebem postavily zmenšené makety staveb a vedle stolu byla nakomandována četa domobrany, která dostala rozkaz pochodovat na místě. Tak vznikaly otřesy a byl zkoumán jejich účinek na makety staveb. Která neobstála, ta se nestavěla. Stavělo se už po novu, tedy místo změti uliček středověkého města vznikaly bloky vzdušných a prosvětlených budov podél přímých a širokých ulic. Markýzem řízená výstavba stojí dodnes.

Markýz de Pombal se stal po tomto výkonu prakticky diktátorem v celé zemi. Slabošský král mu nekonkuroval. Jediné, co si král odnesl z katastrofy, byla hrůza z přebývání a hlavně spaní ve zděných budovách. Tak mu stavěli lehké dřevěné konstrukce. V nich dokázal přespat. De Pombal uchopil moc v zemi a vládl v duchu osvícenských idejí až do své smrti v roce 1782.

A jesuité? Učení Patres Societatis Jesu?? Ti, kteří měli být chloubou vzdělanosti a moudrosti a místo toho vyváděli jako negramotní středověcí mníškové? Strašlivě selhali! A během pár let dosáhl markýz toho, že byli z Lisabonu i celého Portugalska všichni vypovězeni. Od té doby platí v dějinách za jednoho z nejvýznačnějších odpůrců Tovaryšstva Ježíšova, které muselo být posléze celé zrušeno papežem. Obnoveno bylo až v rámci ponapoleonské legitimistické "normalizace".

Strašlivá přírodní katastrofa s tisíci obětí se paradoxně a bezděčně stala příležitostí, kdy se staré a tradiční srazilo s novým, rozumným, osvíceným viděním světa. A výsledkem této srážky byl pak vznešený triumf osvíceného rozumu nad démony pověry, nad omezeností, tradicí, pověrečností a nevědomostí! Markýz de Pombal je dodnes velkou ozdobou rozumu, veřejného zájmu a vědy!

Poučná historie ! I dneska… . I nyní do sebe pevninské kry narážejí nebo se rozestupují a činí to velké problémy.

Prameny:

Bárta, Miroslav, Kovář, Martin a kol.: Civilizace a dějiny, Historie světa pohledem dvaceti českých vědců, Academia, Praha 203, str. 429 – 431,

Volný Zdeněk a kol., Toulky minulostí světa, díl VII, Via facti, Praha 2005, str. 68 – 70

Vytisknout