"Postsociální postdemokracie"

Zachrání ČSSD počínštění? Nebo jde o víc?

2. 11. 2016 / Karel Dolejší

Strany, jež se označují za liberálně demokratické, existují dodnes. Ta britská se dokonce nedávno epizodicky objevila ve vládě, stejně jako se to občas stávalo německé kolegyni FDP. Ovšem šlo o minoritní partnery řekněme v řádu českých lidovců. A další "liberální demokraté", jako japonští či ruští, nemají s meziválečnými jmenovci společného téměř nic.

Meziváleční liberální demokraté představovali na Západě téměř všude mainstream, než jim zlomila vaz Velká krize. Poté to, co z jejich politiky přežilo, vstřebaly prakticky všechny demokratické strany. V tomto smyslu se část liberálně demokratického dědictví udržela; nikoliv ale vlivní a vládnoucí liberální demokraté.

Podobný osud, tvrdil Dahrendorf, čeká i sociální demokraty. To co šlo z jejich programu realizovat již bylo vesměs uskutečněno a není kam postupovat dál. Všichni se teď stanou tak trochu sociálními demokraty, ale to neznamená, že by sociálně demokratické strany dál vládly - naopak.

***

Přednostním předmětem zájmu Nové levice se na přelomu 60. a 70. let stala mládež připravující se na povolání a také příslušníci menšin - podle Marcuseho výměru v Jednorozměrném člověku poslední skupiny, které buržoazní společnost ještě neintegrovala a které tedy mají revoluční potenciál. Ovšem "dlouhý pochod institucemi" zaměnil revoluci reformou: Zájmy menšin měly být prosazeny postupnými evolučními změnami, spíše než nějakým převratem. Co se týče příjmově, ale i kulturně a hodnotově zburžoazněných námezdních zaměstnanců, jejich zájmy měly být v perspektivě Nové levice v zásadě již zajištěny levicí starou a nepředstavovaly větší problém.

Rozhlédnete-li se po současné Evropě, zdá se, že se Dahrendorfova prognóza, snad s výjimkou Skandinávie, slušně plní. A zejména v postkomunistickém prostoru, kde reformně starolevicovým stranám chybí tradiční voličská základna i ukotvení v autentickém odborovém hnutí, postupuje krize velice rychle. V Maďarsku nebo Polsku se již socialistické strany nacházejí ve stavu klinické smrti, na Slovensku to zatím není tolik vidět pouze proto, že Smer postavený na vůdcovském principu toho má ve skutečnosti s levicí společného jen velmi málo.

Stručně řečeno, programová vyčerpanost sociální demokracie, o které hovořil Dahrendorf před 28 lety, se potvrzuje. Levici sice zůstaly nesaturované menšiny, ovšem nikoliv zburžoazněná masa námezdních zaměstnanců. Ti sice leckde procházejí procesem prekarizace a jejich ekonomické postavení se propadá, nicméně zhoršování životní úrovně z nich ještě v politickém a kulturním smyslu nedělá "proletáře". Na krizi naopak většinou reagují v rámci nacionalisticky až xenofobně vyprofilované kolektivní identity, kterou vnímají jako ohroženou vlastními menšinami i přistěhovalci. Vnitřní i vnější menšiny nevyznačuje "zakořeněná" identita maloměšťáka, kterého v nejhorších snech straší přízrak bezdomovce, a tak se ocitly v paradoxní faktické alianci s globalizátorskými elitami. Elity, stejně jako uprchlíci, ekonomičtí migranti, studenti a menšiny národnostní, náboženské či sexuální, žádají otevřenou společnost; znejistěná a ohrožená masa námezdních se však modlí za pohraniční ploty proti "cizákům" a návrat k tradičnější kultuře (lho)stejnosti spojené se zásadou, že "nejdříve se postaráme o vlastní lidi".

Bude napříště neobyčejně obtížné oslovovat současně obě cílové skupiny, jimž se původně věnovala stará a nová levice - námezdní zaměstnance i "nezakořeněné", jestliže jim nedokážeme nabídnout sjednocující kolektivní identitu. Pro velkou stranu je pak logičtější vybrat si skupinu početnější, tedy konzervativnější. Konzervativní, buržoazně uvažující většina spíše akceptuje konzervativní stranu se sociálními akcenty typu sociáldemokratizované CDU Merkelové a von der Leyenové, než nějaký "autenticky levicový" program otevřenosti. (Současná "gazpromová" SPD se dost dobře neumí vymezit proti CDU zleva; místo toho se od ní chce odlišit zejména proruskou zahraniční politikou. To co dnes její předseda Sigmar Gabriel s ministrem zahraničí Frankem-Walterem Steinmeierem nabízejí už není tradiční stranická Ostpolitik postavená na zásadě "Vybudovat silnou armádu a pak jednat s Rusy". Proruská politika SPD v roce 2016 stojí na tezi "S Rusy se domluvíme a ostatní neřešíme".)

***

Probíhající krize české sociální demokracie není primárně, a už vůbec ne výhradně krizí českou. Spadá do mnohem širšího rámce krize socialistických / sociálně demokratických stran na celém Západě. Specifická podoba a specifické problémy ČSSD zde pouze širší krizi reformní levice vystupňovaly a umocnily.

Před ČSSD, která kreativitou právě neoplývá, nyní pravděpodobně stojí rozhodnutí, zda upřednostní spíše vztah k většině a vzdá se zbytku pokrokových emancipačních tradic, nebo zda naopak postaví na první místo vlastní identitu a rozejde se se stále konzervativnější většinou společnosti.

Upřímně řečeno, nevzpomínám si zřejmě na žádný příklad politické strany, která by se dobrovolně vzdala šance na získání moci...

Vytisknout