Kdyby nebylo Miloše Zemana, museli bychom si jej vymyslet

31. 10. 2016 / Daniel Veselý

Celá tahanice o předání a nepředání státního vyznamenání Jiřímu Bradymu poukázala na jednu zásadní skutečnost: Ačkoli hradní osazenstvo nějaký ten čas praktikuje volný pád, který ne a ne skončit, a obecně vzato symbolizuje fašizující odpověď na neoliberální dogmata a ignorantství povýšených elit, tedy nežádoucí posun od neblahého statu quo, jeho protivníci se za tu dobu ze svých chyb pranic nepoučili. Jestliže jsou starosti obyčejných lidí českému prezidentovi z hloubi duše ukradeny, totéž lze prohlásit i o nich, neboť fenomén Zemanova prezidentství těmto lidem jednoduše rostl a bobtnal pod rukama.

Jak dnešní hlasití odpůrci českého prezidenta, tak Miloš Zeman se zásadně podíleli na devalvaci polistopadového politického vývoje, a tedy na institucionalizaci stávající mizérie. Rozhořčení mas, jimž Hradem oceněný politolog Robejšek propůjčuje bianko šek k realizaci jejich zloby a frustrace, dlouhá léta narůstalo a hutnělo, aniž by byly pojmenovány a adresně řešeny jeho příčiny. Deziluze z euforických 90. let minulého století, kdy se nadšeně zhaslo, se po čase proměnila v ošklivou kocovinu, kterou umocnila další nálož neoliberálních reforem, a to za neskrývaného aplausu dnešních antizemanovských bojovníků.   

Redukce těchto problémů se v podání aktivizujících se umělců a politiků zúžila na strašení „komunistickou“ Čínou a autokratickým Ruskem, do jejichž náruče díky Zemanovi údajně směřujeme, a obavy o samostatnost ČR. Tito horliví aktivisté zjevně nechápou, že ačkoliv až po uši vězíme v západních strukturách, jsme jen pouhou západní kolonií a nikoli skutečně nezávislou a suverénní zemí. Tento nemilý fakt skutečné podhradí dlouhodobě pociťuje na vlastní kůži a nepotřebuje k tomu příliš velkou erudici. „Bitý lid“ má sloní paměť a dobře si pamatuje, kterak dnešní rebelující elity podporovaly podivné simulakrum, potažmo nečasovský soumrak nad sociálním státem, a nemá proto důvěru v jejich proklamovanou ušlechtilost.       

Na Zemanovo prezidenství lze nahlížet jako na agresivní chemoterapeutickou léčbu zhoubného bujení v české společnosti; léčbu, která se míjí zamýšleným účinkem a stav chorého nezlepšuje, ba naopak. Chirurgický řez navrhovaný Zemanovými odpůrci, tedy nahrazení jedné nefunkční léčebné metody jinou, dozajista k uzdravení české společnosti také nepovede.

Jinak řečeno, aplikace starých neúčinných „pravd“ z dílen provařených politických štábů za asistence veřejnoprávní televize se rovněž míjí účinkem. Řešení nežádoucího stavu musí být komplexní, musí jít ke kořenům tohoto neladu, a proto není možné donekonečna prodávat vzdušné zámky – jak to ostatně i nyní předvádí umělecká scéna v symbióze s politiky, s nimiž se mluví.

Ti, kdo nyní apelují na demokratické hodnoty uzurpované Hradem, navíc svému nepříteli prokazují náramnou službu, když nechápou, v čem spočívá lidová frustrace a zároveň fascinace Milošem Zemanem. Jenže nelze očekávat reflexi jejich počínání, a proto má Miloš Zeman, rozhodne-li se znovu kandidovat, druhé volební období téměř jistě v kapse.

Vytisknout