Bodláky Václava Duška
Veselo pod Řípem včera, dnes i zítra
20. 10. 2016 / Václav Dušek
Být středního charakteru
není na závadu, ale kdo vám to přizná – u nás máme charaktery pouze ocelové,
olovo se nedoporučuje! Musíte si pamatovat, že odborníků k rozpoznání ryzích
charakterů bloumá mnoho; i techtlí a mechtlí leží dostatek ve skladu naděje.
Dnes tě miluji, zítra zlynčuji. Pokrok nezastavíš, nimroušku, myšlenky se valí
korytem budoucnosti, dravý proud strhává vše slabé a umrněné – kdo váhá,
odpadne, kdo staví protimyšlenkové hráze, bude odplaven; potřebujeme silné
lídry, lodivody úspěchu, charismatické osobnosti. Odpor netrpíme. Máme
vyšlechtěné písomily připravené naklást slova v podobách podporujících
stranické pudivětry; v nekončícím mírospánku dokážeme vyhnout se kritickým
místům na modré planetě. U nás doma známe násobilku úspěšnosti – co nevíme,
vymyslíme, co si vymyslíme, zaneseme do análů pro dny příští, aby historická
chasa mohla bez obav čerpat pokroucená fakta. Chcete pravdu? A čemu a komu to
prospívá?!
Levá dva, levá dva – pravá
dva, pravá dva. Pochody k náměstím s řečníky k obdivu i žalosti stále bohatě.
Líná huba, holé neštěstí, holobrádku. Nu, dědicové pokrokových rozhledů, zde mě
máte, poslouchejte, jak žít a neživořit, koho odrovnat a naopak postrčit k
trůnu. Nevyhýbejte se osobní zodpovědnosti – volte, voliči, nenechte se prosit.
Dávno rozhodnuto, říkáte. A odkud takové informace čerpáte, s kým se scházíte,
kam chcete dojít, co míníte prosadit. Nic? Kdepak klást otázky!
Kam se podíváš – chaos. Celý
svět se třese.
Národní divadlo – nyní
údajně dividlo! Národ sobě v mezičase povil trpajzlíky, čemu se divit, diváku?
Leckterý klasik dramatik vzal by do ruky hůl a vyplatil novátory pohledů rázně
a jednou provždy. Odřou slova klasikova, experimentují bez obalu s texty,
bloumají po jevišti v mrzké naději, že jednou se naučí chodit, mluvit a myslet
– k čemu ale tyto nicotnosti, divák
miluje figurky z televizních obrazovek bezmezně, přišel do hlediště, aby viděl
hrdinu a hrdinku zblízka... A řeknu vám, nejlepší divadlo se odehrává v našich
komorách – senátoři a poslanci hrají komedie i tragédie a průkazně dokládají,
že DAMU je historický přežitek! Libovolná slovní hra vystavuje účet politickým
komediantům – ovšem volič zapomíná. Škoda. Umíte si představit ten nádherný
pohled – komory vylidněny. Tlachající tlupy skončily. Úleva. Obleva.
Nápad, když se nevede:
Sehnat okamžitě krizového manažera s tvrdými lokty! Sinekura božích beránků.
Manažeři prý žerou, jako když paličkama tluče. Včera nám patřily provozy,
fabriky, výrobny – dnes se skládáme na věnce posledního sbohem domácí ekonomice
– co nám patřilo, prodáno, zašantročeno; to jsme krásně zlí, sakrblé,
mondijé – ádije, holoto k odpisu! My vás naučíme zdravit důstojníky i
poddůstojníky. Budeme soudit přísně, neomylně, dobově spravedlivě. Nechť
na stokrát nám žije Boblig z Edelstadtu, ozdoba justičních zázraků. Kdo bude
bublat proti tichému nařízení, šoupneme ho na pranýř – a teď koukej, uličníku,
jak s tebou lid zatočí. V tomto ohledu máme přebohaté zkušenosti.
Charakterové změny mají
plíživou podobu.
V počátcích zrodu v
hospodě Osteria Bavaria bavil štamgasty ukřičený vidlák s knírkem – proplazil
se až k postu diktátora diktátorů. Charakter nevalný, k okamžitému
psychiatrickému léčení. Doby bývají nakloněny bezpáteřním a tudíž
malocharakterním obludám – a stane se, že v čele stojí Škrhola a lidičkové ho
následují z pohodlnosti, ztráty soudnosti i charakteru.
V kladenské hospůdce
hrával prý na fňuknu za bramboráky a pivo budoucí potentát – vrcholní činitelé
zkrátka vyrostou v putykách a vězeňských celách. Notovat písně různého druhu
patří k masážím slabých: Dětičky jděte už spát, tatíček musí jít hrát,
v hospodě čekají lidičky, na jeho smutné písničky... anebo jemně
škádlivá: V pondělí nám zapršelo a v úterý zas, ve středu i ve čtvrtek byl zase
velký mráz, v pátek ráno jdu do práce, muzika hrála, v sobotu jdu pro vejplatu,
vejplata žádná... Písně diamantově tvrdé: Hali hola od lodi k
lodi, od fabriky k fabrice jdem... Nesmiřitelně kamarádské: Die Fahne
hoch! Die reihen fest gesschlossen!
Revoluční notování ještě
známe, i když revoluční ročníky zajišťující, jak jinak, svět obalený v růžové,
bez varování stříhaly metry černého flóru, jsou již na věčném i nezaslouženém
odpočinku...
U stolu při pivu a
drtínkách nesla se slova: „Vyflákněte se na politiku, bejci. Blíží se doba, kdy
budeme žít v Bezzubově. Chudáci zubaři zchudli. Některým zůstali už jen
dostihové stáje – jak smutné. Zuby drahý jak zlatý volvo. Zpívat už nemá smysl
– nazpívali jsme se až běda, a k čemu?!
Charakter prý nelze
koupit. Skutečně?! Povídali, že mu hráli! A přece....“
Čaitanja, básník a mystik,
chápal životní putování s nadhledem. Jeho slova jsou určena tobě, mně, jemu,
vám, vážená, i tobě capouchu namyšlený, myšlenkově vybrakovaný – básníkova
slova obsahují vzkaz nedůstojně nadutým. Neprosím, abych byl bohatý, ani
abych byl zahrnut poctami. Neprosím, abych dosáhl štěstí, a ani o kouzlo
poezie. Prosím jen o to, abych po celý svůj život mohl cítit lásku: abych se
mohl vždy těšit z lásky, milovat tě.
Chápeš, vzácný brouku?
Člověk jistě může při svém putování chybovat – ale to přece neznamená, že
byl-li volem, musí jím zůstat provždy. Bez lásky není k žití, kdo lásku
nepoznal, pochází z Nemanic, kde nebývá zhola nic.
Začátek října porcinkule,
kaple sv. Františka kousek od Asisi – výroční den.
Zpráva nového hlasu temné
naděje: Pravdy a charakterů šmahem ubylo.
Nemáme básníky. Co
neříkáte? Pár jsme jich odrovnali, pravda – hurá!!!! Noví se čepejří za podpory
bohatých fondů, kritických pšouků a knihkupeckých počtů. Nu, básněmi přece není
člověk živ, přátelé poezie... Básník sem, básník tam – žijeme v drsné době,
prosperují bytosti bez skrupulí a čirých charakterů. Vyhraněnost se prostě
nenosí.
Doporučení: Žij a nech
žít. Alibismus zdarma. Písně se najdou snadno...
Vytisknout