Kde domov můj…

Češi mezi psem a vlkem

6. 1. 2015 / Bohumil Kartous

Současná situace v Česku připomíná tragikomický, absurdní divadelní kus. Veřejný diksurz je určován margináliemi, jako jsou nepodstatné výroky nepodstatného prezidenta, s tím asociovanými povrchními ideologickými rozepřemi, kde se oproti dlouhodobě radikalizované pravici začíná formovat radikalizovaná opozice. Radikálnost je přitom pouze verbální, což velmi dobře ukazuje další ze zbytečně mediálně hyperbolizovaných skutků, dopis bývalého vojenského lékaře Obrtela. I tak je to na českou povahu úctyhodný výkon, například „dopis neznámého učitele“, který neobsahuje v podstatě žádná pro pisatele nebezpečná fakta či názory, je publikován anonymně. Nedivím se už, mnoho lidí je vychovaných v duchu devótní maloměšťácké „připosranosti“, nejsou ochotni říkat veřejně v podstatě nic, protože si nejsou jisti, co jim může uškodit a co nikoliv. Obojí, vyhýbání se podstatným tématům, jako je chudoba, vzdělávání, vývoj společnosti či minority, stejně jako neochota říkat nahlas vlastní názory, pramení z jednoho zásadního deficitu: nejasné společenské identity.

Je fascinující, jak obdobnými projevy trpí jednotlivé lidské osobnosti i celé společnosti, které nedospěly do stádia vytvoření vlastní, svébytné osobnosti. Lidé, kteří mají problémy se svou identitou, ji stále hledají. To mimo jiné znamená snahu brát na sebe identitu někoho jiného, případně alespoň adoptovat jisté prvky této cizí identity. A protože taková osobnost postrádá vlastní autenticitu, ani její názory nejsou autentické, jedná se určité interpretace, či spíše reprodukce. Absence identity má dopad též na omezené sebevědomí osobnosti. Není čeho být si vědom. A z toho vyplývá buď malá ochota projevit se, případně - naopak - přehnané obhajování identity adoptované. Být papežštější než papež, říká jedno trefné přísloví.

Tyto symptomy se dají takřka beze změn použít na českou společnost. Češi se ocitají na pomyslné časoprostorové hranici mezi psem západu a vlkem východu, mezi tím, čím by chtěli být a tím, čím být nechtějí. Relativní bezvýznamnost a závislost vlastního osudu na ostatních, velkých národech určila této společnosti trvalý status následovnictví, které má dvě radikální polohy: patolízalství a xenofobii. Nedostatek autentických kulturních substancí vede k omezené sebedůvěře a ta zase k potřebě hledat idoly - identity - jinde. Druhou stranou téže mince je strach a potřeba hledat útočiště. S eskalující geopolitickou krizí je tento status více transparentní a schizma více otevřené. Tato společnost trpí všemi nemocemi postmoderní západní kultury a zároveň stále dohání deficit tam, kde její úrovně ještě nedosáhla. Tento stav schizma komplikuje, protože vytváří neustálou pochybnost o tom, kam vlastně patříme a zda identita, kterou hledáme prostřednictvím jiných vzorů je skutečně ta pravá.

Tolik alespoň částečná odpověď na otázku, kterou často klade Jan Čulík, tedy proč je český veřejný diskurz tak posedlý tématy, která jsou zástupná, nebo která se problémů společnosti takřka netýkají. Postrádáme autentickou identitu a s ní i skutečné společenské sebe - uvědomění. Problém potrvá, pokud toto hledání nebude úspěšné.

Vytisknout