Průmysl 4.0 jako naděje, ale i jako hrozba

18. 8. 2016 / Ivo Barteček

Průmysl 4.0 byl představen jako koncept v Hannoveru roku 2013. Tento koncept byl přejat většinou vlád Západu a stal se klíčovým pro další rozvoj. Koncept přijala i vláda České republiky. Průmysl 4.0 má za pomoci automatizace, robotizace a digitalizace zefektivnit průmysl až o třetinu. Lidé se zbaví stereotypní práce, kterou lze převést na stroje. Digitalizace propojí dosud vzájemně nekomunikující produkční systémy. Produkční systémy samotné se softwarově budou schopny samo-konfigurovat, samo-diagnostikovat. Vzniknou chytré továrny, chytré sklady i chytré domácnosti. A mnoho dalšího.

S Průmyslem 4.0 je spojená také sociální sféra. Průmysl 4.0 bude razantně a zásadně zasahovat do zavedeného sociálního soužití lidí v regionu. Mnohé profese se stanou zbytečnými. Jiné profese se zase budou potýkat s nedostatkem kvalifikovaných lidí. Vzniknou zcela nové profese. Problém se částečně bude řešit rekvalifikacemi, přeučováním a podporou studijních oborů, které budou uplatnitelné i v budoucnosti.

V knize Průmysl 4.0 - Výzva pro Českou republiku, která vznikla na objednávku vlády, je několikrát zmíněna okolnost, která se ovšem projeví na globální úrovni a o které kniha příliš neuvažuje jako o problému. Průmysl, který byl v minulosti přesunut z větší části do Asie, se vrátí. Ve výsledku bude ekonomicky mnohem výhodnější produkovat zboží zase „doma“, protože Asie mezitím zbohatla tak, že už se některé činnosti nevyplatí outsourcovat.

Pro Západ se tak může stát Průmysl 4.0 nadějí na lepší budoucnost. Na budoucnost, která může být naplněná větší svobodou a volností, menším pracovním vytížením a vyšším komfortem. Ale pro zbytek světa se může Průmysl 4.0 stát noční můrou. Západ se v tomto ohledu chce zachovat macešsky. Průmysl, který dělá v poslední dekádě z asijských ekonomik prosperující tygry, z tamního regionu zmizí a zbude po něm jen prázdná bublina. Je zapotřebí si uvědomit, že od krize Lehman Brothers táhne kupředu světový růst právě Asie.

To s sebou následně může přinést sociální nestabilitu v Asii. Masová nezaměstnanost, hlad a výrazné chudnutí v Asii jsou hrozbou jak pro Asii tak pro světový trh. Taková situace může také vést k masové migraci do Evropy a Severní Ameriky z ostatních kontinentů.

V rámci udržení sociální stability na celé planetě tedy nelze uvažovat v lokálním měřítku a zavést tak Průmysl 4.0 jen v zemích, které patří do bohatého Západu. V tomto případě je zásadní přemýšlet v globálním měřítku, protože myslet v lokálním měřítku je krátkozraké a může mít katastrofální následky. Pak by opravdu muselo dojít k opevnění Evropy a Severní Ameriky a zastavování migračních vlny násilím.

Jsou západní země ochotny investovat do rozvoje ostatních zemí zároveň se zaváděním nových metod Průmyslu 4.0 nebo se překotně pokusí utrhnout z jeho možností co nejvíce pro sebe nehledě na následky? Odpověď je v dravém kapitalismu nasnadě – nejspíše ne. Z toho plyne jediné – lidstvo není připravené na to přijmout koncept Průmyslu 4.0. Protože je záměrně rozděleno na bohaté a chudé regiony. Když bohaté regiony především tyjí z těch chudých a tím jejich chudobu jen prohlubují, nelze přemýšlet, že by bohaté regiony náhle změnily svůj přístup.

Není potřeba investovat přednostně v bohatých státech Západu. Ale naopak, je potřeba zaměřit se na podporu investic a rozkvětu zemí z chudších regionů. Jedině tak lze dosáhnout toho, abychom my se mohli mít ještě lépe, než nyní. Protože 3 miliardy pracovníků a zákazníků z rozvojového světa potáhne příští světový rozvoj, každý z nich bude chtít slušný životní standard a na jeho zaplacení musí mít peníze. Čím více bude práce k dispozici, tím více bude peněz v oběhu a potenciálních zákazníků a nikoliv když se rozšíří nabídka kreditních karet. My se budeme mít lépe, když se budou mít oni lépe. Ve výsledku by celá čtvrtá průmyslová revoluce měla mít jediný cíl – abychom se měli lépe všichni. Abychom nemuseli říkat my a oni. Ale abychom řekli jen my. My lidé. Ať už z Laosu, z Japonska, z Keni nebo z České republiky.

Je zatěžko něco takového prosadit v korpokracii, která je v našem světě dominantní. My sice nepotřebujeme donekonečna růst, ale aby se nám ten domeček z karet nesesypal, pak musíme nalézt možnosti jak růst změnit na udržitelný rozvoj. A to nepůjde bez větší spolupráce napříč státy a mezinárodními organizacemi. Především Organizace spojených národů by se měla transformovat z politického sdružení vzájemně nerovných na organizaci s větším vlivem na ekonomický běh událostí. Kdo jiný, než všeobecně respektovaná instituce by se měl takového úkolu ujmout. Není zapotřebí vytvářet vzájemně soupeřící bloky, je-li možnost dosáhnout většího efektu pouhou podporou mezinárodního obchodu a cíleného rozvoje regionů. Takový rozvoj nesmí mít současnou formu dotací na výrobu toho či onoho, ale investicemi do regionálních technologií, infrastruktury a především zlepšení lokálních životních podmínek.

Potřebujeme nalézt soulad mezi kulturami i ekonomikami celého světa, ne pouze našeho regionu. Protože svět 21. století je dnes ekonomicky a technologicky propojený tak těsně, že se nelze izolovat a myslet si, že to povede k všeobecné prosperitě. Možná ještě nejsme plně připraveni k realizaci Průmyslu 4.0, ale právě naše generace má tu příležitost, aby to udělala správně a ku prospěchu nás všech. Nenechávejme realizaci naší budoucnosti jen na politicích, ale zajímejme se aktivně i my sami, co se pro nás připravuje a jak to můžeme ovlivnit. A ovlivnit to může skutečně každý z nás.

Vytisknout