Šílenství zahraniční politiky založené na víře

17. 8. 2016

Íránské bezpečnostní síly v úterý v přestřelce na západě země zabily tři sunnitské militanty, oznámila policie.

Podle zprávy vyvěšené na oficiální webové stránce policie k přestřelce došlo ve čtvrti města Kermanšáh asi 500 km jihozápadně od hlavního města Teheránu.

Policie na místě střetu zabavila útočnou pušku Kalašnikov a sebevražednou vestu, tvrdí zpráva. Neidentifikovala militanty, ačkoliv je označila za "takfiry", což je shazující výraz v arabštině i perštině vztahující se k extrémistickým sunnitským muslimům - jako jsou členové skupiny Islámský stát - kteří obviňují jiné muslimy z bezvěrectví.

Guvernér Kermanšáhu Asadolláh Razání později agentuře IRNA, že bezpečnostní síly v pondělí zabily jiného příslušníka militantů, kterého označil termínem "takfiri Daeš". Daeš je arabská zkratka pro skupinu Islámský stát.

Je důležité připomenout, že Írán není národním státem v tom smyslu, jako Francie nebo Česká republika - to znamená státem, kde má převážnou většinu jedna etnická skupina s jednou kulturou a kde instituce a ideje utvářející národní politiku vyplývají přirozeně z kultury a historie dominantní etnické skupiny.

Írán je spíše jako starý SSSR, kde jedna etnická skupina - Rusové v SSSR, Peršané v Íránu - dominuje politickému a institucionálnímu životu země, ale velké etnické menšiny jsou méně spokojeny s dominantním systémem. V SSSR i v Íránu je používána ideologie, která se má vypořádat s rozdělením: Komunismus v SSSR, v Íránu verze šíitského islámu ajatolláha Chomejního. Pro obě země poskytovaly další prostředek dosažení soudržnosti opozice a strach z eSpojených států považovaných za hlavní nástroj globálního spiknutí proti jedinému skutečnému reprezentantovi "správné" ideologie nebo náboženství.

Komunismus udržel SSSR pohromadě po 70 let; chomejnismus zatím udržel pohromadě Írán zhruba polovinu této doby. Ale ideologie, dokonce i náboženské, mají tendenci časem hnít a rozkládat se. Většina lidí kolem Lenina byla zapálenými bolševiky, kteří opravdu věřili, že zahajují novou éru světla a pravdy. Časem atmosféra zchladla a nakonec se bolševický stát a sovětské impérium rozpadly.

Mnozí na Západě se domnívali, že kolaps SSSR povede k demokracii - a on vedl, v některých neruských částech starého sovětského impéria. Ale na většině území bývalého Sovětského svazu se stalo cosi o dost jiného: Elity z komunistických dob vládly dál, ale pokud jde o legitimizační ideologii, spoléhaly na nacionalismus místo na komunismus. To patrně reprezentuje lepší vhled do budoucnosti Íránu v okamžiku, kdy chomejnistický stát zahyne na korupci a stáří, než jaký představovala Obamova nadějná vize.

Chomejnisté vládnoucí v Íránu znají historii Sovětského svazu stejně dobře jako kdokoliv jiný a tak je nepravděpodobné, že by je někdo přiměl, podobně jako některé komunisty, věřit, že gorbačovská reforma konsoliduje jejich moc. Chápou, že alternativou k chomejnistickému Íránu pravděpodobně není demokratický Írán, prosperující a bezpečný, ale menší Persie v moři většinou nepřátelských a také nestabilních a slabých sousedních států. Chovají podezření - a s ohledem na to, co se děje na Blízkém východě, z dobrého důvodu - že "reforma" bude následována slabostí a rozdělením spíše než posílením.

Násilné incidenty toto přesvědčení chomejnistických elit posílí. To kromě jiného znamená, že s větší pravděpodobností budou oponovat demokratizaci a reformě a s větší pravděpodobností se budou držet prázdných symbolů chomejnismu i poté, co ideologický oheň íránské revoluce dohoří. Nemusíte věřit určitému ideologickému systému, abyste ho dál dojili. Kolik skutečných komunistů je v Pchjongjangu, Pekingu, Hanoji nebo Havaně? Kolik insiderů Kremlu se skutečně kropí svěcenou vodou?

Ale tyto režimy přetrvávají a jejich funkcionáři dál opakují fráze, které se kdysi vztahovaly ke světu revolučních zakladatelů. Ať už se elity oblékají do jakéhokoliv ideologického dresu, většina se jich klaní bohům moci a bohatství. Jejich víra v tyto bohy je zcela upřímná; je zapálená, procítěná a vše objasňující. Pokud se k velkému bohu moci v zemi dostanete nejlépe opakováním komunistických frází a citacemi Karla Marxe, věnují těmto rituálům celé hodiny - nejsou hnáni údajnou vírou v komunismus, ale opravdovou vášní jejich životů: Touhou po moci. Pokud chomejnismus, sunnitský islám, liberální kosmopolitismus, konzervativní evangelikálství nebo ortodoxní katolicismus představují jazyk moci v dané zemi, budou sloužit neměnnému bohu podle příslušného ritu. Tak jako Donald Trump na evangelikální modlitbě vysloví jakákoliv magická slůvka, která jim otevřou dveře k moci.

Liberálně kosmopolitní přesvědčení, že všechny ostatní víry se nakonec skloní před jedinou pravdou, je slušně řečeno neprůkazné. Ale přesně to je idea, v níž byla vychována většina amerického politického establishmentu. Vedlo je to k tvrzení, že Erdogan povede Turecko k většímu liberalismu a lepší demokracii; že Arabské jaro spustí vlnu budování demokratických států na Blízkém východě; a že se chomejnistický Írán prostřednictvím stejného nevyhnutelného procesu měnícího celý svět v liberální utopii stane liberálním režimem žijícím v míru sám se sebou, sousedy a Spojenými státy.

Víra, jak nám říká List Židům (11,1), "znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme" a současný americký postoj k Blízkému východu je výborným příkladem diplomacie založené na víře. Naneštěstí se zdá, že prezident Obama a jeho tým podcenili moc a sofistikovanost všudypřítomných kultů Mamona a Molocha, prastarých a univerzálních božstev bohatství a moci. Zatímco víra ve vyznání jako komunismus a chomejnismus přechází v cynismus, věřící spíše propadnou mamonismu a molochismu než liberálnímu osvícenství.

Záhadné propuknutí náboženského násilí ve východním Íránu by mělo připomenout, že americká víra v nevyhnutelnost demokratických proměn na Blízkém východě je téměř vždy iluzívní fantazií, ať už ji vyznávají nadměrně sebejistí neokonzervativci za Bushe nebo liberální internacionalisté za Obamy. Situace se časem může změnit; můžeme v to doufat. Avšak neblahé důsledky dvou po sobě jdoucích národních strategií na Blízkém východě by doufejme měly omezit křižácké sklony příštího obyvatele Oválné pracovny.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout