Kterak české elity pustily idiocii z řetězu

18. 8. 2016 / Bohumil Kartous

Tož, Evropo, dýchej. Je třeba si zvyknout na trochu jiné složení atmosféry s vysokou koncentrací kulturního metanu...

Evropo dýchej, Evropo braň se, atd. atd. Pár jako vystřižený z obrázků typické české ulice cestuje pražskou hromadnou dopravou s výrazem nepřetržité bdělosti. Mohou být přece kdekoliv. Exaltovaná "průměrná" česká občanka pěje o tom, kterak se musí Evropa bránit "průseru", který je personifikován pečlivě vybranými záběry černochů a Arabů při násilnostech, případně v situacích symbolizujících onen strach, který se autoři snažili tak sugestivně otisknout do obrazového sdělení, s prostřihy na zpěvačku - autorku, jejíž pohyb hovoří o tom, jak hluboce autentické a procítěné její autorství je. Kdo neviděl, doporučuju. Dokonalý příklad toho, kam může vést demagogie cementovaná z kruhů, v nichž se rodí veřejné mínění.

Prostý hudební motiv, přihlouplý text, frázování jako z říkanek pro předškolní děti. Za normálních okolností by byl tento hudební brak pravděpodobně českou internetovou populací považován za skvělý materiál k pobavení na úkor nebožačky, jež trpí nějakou duševní ztrátou orientace a zmetek, který uplácala, považuje ve svém pomatení za hudební klenot.

Neocitáme se v tak úplně normálních okolnostech. Projev zpěvačky hitu české maloměšťácké ulice skvěle reflektuje vypjatost, s jakou se na povrch veřejného mínění dere otevřená tupost, jež na sebe bere rozličné formy a jež stlačuje normy přípustnosti a benevolence na nevídaná minima. Nestalo se samo sebou. Stalo se poté, kdy se česká politická scéna a řada tzv. veřejných autorit rozhodla ze zbabělosti a vypočítavosti svézt se na vlně hysterie a vydatně ji opevnit k naprosté neprůstřelnosti svými veřejnými vystoupeními, v nichž ujišťovali a ujišťují většinovou českou společnost o její neomylnosti.

Kreativní průjem nebožačky, který se zhmotnil ve výše uvedené angažované písni, není nic než zkapalněním této společenské atmosféry do balení na cesty. Čert vem estetiku, dostává na frak stokrát za den. Ostatně kéž by nadějná umělkyně získala za svůj počin Slavíka, nebo nějakou jinou cenu, která potvrzuje, kam až se dokáže posunout veřejný nevkus. Ve spojení s obsahem je ale výzva Evropo dýchej jen dalším varovným svědectvím o tom, co všechno dřímalo pod povrchem "politické korektnosti" do okamžiku, než Miloš Zeman a jeho epigoni začali tento podivný zvyk sluníčkářů demontovat a přímo nabádat své příznivce, aby nechali krásu svého nitra volně proudit veřejným prostorem. A ti to s chutí činí.

Škody, které vznikly rozbitím křehkého milieu posttotalitní společnosti vzhlížející k západu postavenému na komplexu humanity, nelze jednoduše setřít nějakým mokrým hadrem, zabalit do starých novin plných přitakávání lůze a společně je vyhodit do popelnice. To, co se podařilo postavit za 25 let, bylo z velké části strženo a doba rekonstrukce může být stejně dlouhá i delší. Podle dnešní situace to vypadá, že se chytří a světa znalí Češi rozhodně nechtějí vracet k nějakému lidskoprávnímu pokrytectví a nechat se opět umlčovat. Nabyli konečně dlouho potlačované svobody slova a vyznání.

Málokdo si uvědomuje, že tento stav povede k zajímavé dialektice. Populisté, kteří sundali blbosti náhubek a odepnuli vodítko, pustili z ruky kontrolu nad společenským diskursem. Může se libovolně posouvat a proliferovat tu v kultuře, tu v politice, tu na celospolečenské a tu na mnoha lokálních úrovních. Návrat je možný, ale nesnadný, tuhý a pomalý. Spoutat blbost a omezit ji v rozběhu je horší než chytit teriéra dlouho zavřeného v kotci. I když se vám to podaří, pravděpodobně vás pokouše.

Tož, Evropo, dýchej. Je třeba si zvyknout na trochu jiné složení atmosféry s vysokou koncentrací kulturního metanu...