Propad z civilizace do barbarství je rychlejší, než si dokážeme představit

17. 6. 2016

Všechny násilné zločiny pošpiňují ideál spořádané společnosti, ale když je zločin spáchán proti lidem, kteří jsou pokojným způsobem zvoleni k tomu, aby tvořili pravidla, pak je ten útok o to hlubší, zní argumentace redakčního komentáře deníku Guardian.

Usmrcení poslankyně Jo Coxové na ulici je v první řadě mimořádně odporný zločin. Byla to matka dvou velmi malých dětí, které teď budou muset vyrůst bez ní. Je to také ale ve velmi reálném smyslu útok proti demokracii. Násilí proti poslancům je naštěstí v Británii velmi vzácné.

Coxová však nebyla jen poslankyně, plnící své povinnosti. Byla to také poslankyně, poháněná ideálem. Tato bývalá pracovnice charitativních organizací vysvětlila svůj ideál výmluvně ve svém prvním projevu v parlamentě: "Naše komunity byly obrovskou měrou posíleny imigrací, ať už to byli irští katolíci, nebo muslimové z Gujaratu v Indii nebo z Pákistánu, především z Kašmíru. Zatímco oslavujeme svou rozrůzněnost, jak se pohybuju po svém volebním okrsku, stále více a více mě překvapuje, že jsme daleko víc sjednoceni a máme daleko víc vzájemně společného než to, co nás rozděluje."

Jaká vznešenější vize může existovat než vize společnosti, v níž jsou lidé spokojeni, že žijí vedle odlišných lidí? A jaké zásadnější pravidlo slušnosti existuje než, to, že máme dávat přednost tomu, co nás činí lidmi. To jsou ideály, které vedly Jo Coxovou, aby vedla neúnavnou kampaň ve prospěch brutalizovaných a vyháněných lidí ze Sýrie. Jsou to ideály, za které zřejmě zemřela.

Policie vyšetřuje zprávy, že útočník křičel během svého útoku "Britain First!" Je to jméno ultrapravicové politické strany, jejíž kandidát se v opovržení na londýnské radnici obrátil zády, když byl londýnským starostou zvolen Sadiq Khan. Organizace Britain First přirozeně útok na Jo Coxovou odsoudila. Ale její svalování viny na nevinné osoby mohlo přesvědčit určité jedince - zejména ty, kteří už byli psychicky na hranici - že někteří lidé jsou vlastně podlidi, a tak je na ně možno útočit. Rétorika západního rasismu a islamofobie je zrcadlovým obrazem ideologie, jejímž prostřednictví získávají rekruty Isis a al Kajda. V Británii má možná zvlášť silný vliv v době, kdy se šíření nenávisti prosazuje do mainstreamu.

Jsme uprostřed toho, co hrozí, že se stane plebiscitem imigraci. Tón je konfliktní a odporný. Nigel Farage vydal ve čtvrtek pozoruhodně hnusný billboard. Je na něm velký zástup uprchlíků a heslo: Evropská unie úplně selhala. Čas pro představu, že eurofoby je možno angažovat v diskusi o faktech - jako že z uprchlické krize, která vznikla v Sýrii a v severní Africe, lze těžko obviňovat EU, anebo ten nepříjemný fakt, že povinnost přijímat uprchlíky nemá nic společného s členstvím v Evropské unii - už minul. Mohli jsme snad dosud ale ještě doufat, že i stoupenci post-pravdivé politiky neklesnou tak nízko, aby zneužili největší humanitární krize naší doby k vyvolávání nenávisti k jejím obětem s cílem přesvědčit voliče, aby se obrátili zády k světu.

Idealismus paní Coxové byl přímou antitezí takového bruálního cynismu. Uctěme její památku. Protože ty hodnoty a ten aktivismus, které zosobňovala, jsou to jediné, co máme jako zbraň, máme-li se ubránit barbarství.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Velká Británie - politika a společnost
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 17.6. 2016