Je rok 2026

4. 6. 2016

Německo se přestalo snažit hrát vedoucí roli v Evropě, jak se o to pokusilo při uprchlické krizi před deseti lety, protože mu všechny ostatní země v Evropě za to ostře nadávaly. Německo se namísto toho soustředilo na vývoz svého zboží na nové trhy do Asie a na globální jih a zavedlo imigrační kvóty pro vyřešení problému své stárnoucí populace.

Po odchodu Británie z EU nepřevzaly moc ultrapravicové extremistické vlády v Evropě jen v Norsku (které nikdy členem EU nebylo a zachovalo si vlastní ropný finanční fond) a ve Španělsku (kde vzpomínky na Franca zabránily vzestupu pravicových extremistů). Všude jinde se prosadily ochranářské, antiglobalizační a vysoce xenofobní strany.

Po odchodu z Evropské unie Británie rychle zjistila, že její "mimořádně blízký, přátelský vztah k USA" vlastně neexistuje, neboť nový americký izolacionismus znamenal, že se Amerika od Evropy odvrátila.

Spojené státy se nyní zaměřují na tichomořský, asijský region, kde strategicky konkurují Číně. Prezident Trump pochválil Brexit, stejně jako Vladimír Putin, ale ani USA, ani Rusko nepomohly Británii nově definovat její postavení na mezinárodním jevišti. Putinův technokratický následník dál využívá roztříštěnosti Evropy a růstu antiliberalismu v jejích společnostech.

Británie se nakonec rozhodla těsněji spolupracovat s Čínou. Heathrow bylo přejmenováno na Atlantické letiště Xi Jin Pinga. Objevil se příliv čínských peněz, prostřednictvím offshoreových společností, avšak přišel ruku v ruce s politickým tlakem, včetně tlaku proti médiím. Jeden britský investigativní novinář, který zkoumal čínské investice a čínské financování britských poslanců v Dolní sněmovně, zmizel. Čínská armáda se stále více zajímá o atlantický prostor a považuje Británii za užitečnou platformu. Čínský křižník už zakotvil v Devonportu, na největší západoevropské námořní základně.

Deset let po odchodu Británie z EU si už na Evropskou unii málokdo pamatuje. V některých školních učebnicích se o EU píše, že to byl projekt, který nebyl dobře koncipován pro 21. století a začal se rozpadat poté, co se Britové obrátili zády k "špatně pojaté, byrokratické organizaci", která "zaplavila zemi imigranty" a diktovala tvar banánů.

K válce v Evropě zatím nedošlo, ale někdejší pevné aliance jsou vážně oslabeny. NATO ještě existuje, ale jen formálně. Poté, co se EU rozpadla a Amerika ztratila zájem o Evropu, NATO přišlo o svůj politický účel.

Evropské státy už nestojí o americké bezpečnostní záruky. Zaprvé, protože jim nedůvěřují, poté, co Amerika jasně dala najevo, že už má plné zuby "pseudospojenců, kterým musíme platit za jejich obranu", a zadruhé proto, že s vzestupem populistických hnutí v Evropě se tam široce rozšířil antiamerikanismus. To se stalo dokonce i v pobaltských zemích, které Rusko aktivně destabilizovalo prostřednictvím korupce, vyhrožováním a manipulací menšin. Rusko tam ani nemuselo provést invazi - stačilo jen počkat na rozklad jejich demokracie.

Dnes, 23. června 2026 se koná nad londýnskou Temží ohňostroj a brzo zazvoní Big Ben na oslavu výročí referenda, které "obnovilo svobodu Británie". Avšak to je prázdné slovo. Británie žije na pokraji kontinentu, který je nyní nestabilní a do něhož se vrátili evropští nacionalističtí duchové.

Velké mocnosti se snaží zastrašovat malé státy, anebo si kupují jejich loajalitu. Rusko, Čína a občas USA spolu soutěží o vliv a ostatní samostatné státy jsou v tom jen pěšáci. Po Skotsku a Katalánsku došlo k posílení separatistických tendencí, což občas vyvolává územní spory. Postavily se zdi. Evropa má nyní na jihu železnou oponu, která brání přístupu uprchlíků z Afriky a z Blízkého východu, z regionu, kde stále pokračuje jeho třicetiletá válka.

Evropa se už dávno vzdala pokusů být aktérem v globální politice - namísto toho jí otřásají externí síly, které nemá žádnou možnost zvládnout, a je sžírána vnitřním soupeřením a vzájemnou nenávistí.

Rozumíte, že tohle je jen fikce, ano?

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout