2. 6. 2016 / František Řezáč
Pro to, o čem píše pan Kartous, máme z celkem nedávné doby příklady ze sousedství. Tam se někteří lidé začali probouzet ze snu o árijské homogenní společnosti tak, že jim do bytu vtrhli černoši v uniformách a s puškama, řvali na ně nesrozumitelnou řečí a celou rodinu postavili ke zdi, protože nestačila ze svatého koutku sednice včas sundat obraz fýrera.
Nedávno jsem jel z Norimberka vlakem, který se dělí na dva a ty pak jedou každý jinam. Parta kluků s batohy se vracela z víkendového výletu, dobře se bavili a popíjeli pivo z plechovek. Když přišel průvodčí a kouk se na jejich ticket, zamumlal bavorsky: Tuten vlak nejede do Vilsecku! Kluci se smáli, nerozuměli a on jen mávnul rukou, místo aby se jim snažil vysvětlit, co mají udělat. Jeho opovržlivý pohled mluvil za vše. Mohlo mu být tak třicet. Ostatní cestující včetně mě pak americkým vojákům v civilu vysvětlili, že musí v nejbližší zastávce přestoupit do přední soupravy, která je po rozdělení vlaku dopraví do posádky. Dneska jsou asi někde v Estonsku...
Mám kamaráda, se kterým se už léta vzájemně navštěvujeme. Jako malé dítě zažil v Rakousku konec války, pak se musela rodina policejního úředníka vrátit zpátky do rajchu. Po jistou dobu jako voják Bundeswehru pracoval v centrále NATO, kde si našel i manželku z jedné ze zemí Beneluxu. Po vojně udělal kariéru ve školství a má se i jako důchodce velmi dobře, už má druhou škodovku.
Při jedné návštěvě jsem ho vzal na swingovou tancovačku v plzeńském Pekle a přizval i svoji hezkou kamarádku. Celej večer se bavili řečí, kterou ona umí. Když poodešla, zeptal jsem se: Ty mluvíš anglicky? Jo, ale nerad... zněla odpověď.
Třetí epizoda je z loňského jubilejního roku osvobození Plzně americkou armádou. Provázel jsem několik německých skupin po městě kultury, začátkem května obsazeném "americkou" armádou ze všech miltary klubů Evropy. Jeden z turistů se ke mně přitočil a potichu se zeptal: Proč vy Češi máte ty Amíky tak rádi..? To se těžko vysvětluje, řekl jsem vyhýbavě.
To se opravdu těžko vysvětluje. Demokratickou a multikulturní společnost vytvořili v Německu váleční vítězové. V jedné části tím, že do Německa přišli, v jiné části tím, že po roce 1990 odešli.
V zemích bývalé NDR to jde stejně ztuha, jako u nás, Pegida a AfD tam zatím bodují. Jak to bude v České republice? Uvidíme...
Vytisknout2.6. 2016 / Bohumil Kartous
Mluvil jsem před dvěma dny dlouze s jedním vysoce postaveným představitelem české akademické obce. Bavili jsme se o tom, jak ošidné je nechat si vnutit představu, že je tu nějaká pražská kavárna, oddělená a odtržená zcela od života v českých regionec...