Nový středověk

3. 6. 2016 / Karel Dolejší

Středověká cechovní společenství představovala systém organizované práce přiměřený své době. Regulovány v něm byly dosti přísně mnohé aspekty ekonomických aktivit - vztahy nadřízených a podřízených, "kariérní řád", povolený objem výroby připadající na jednoho producenta. Svým členům cech přinášel opravdu mnohé výhody, jak dokazuje zdaleka nejen Winterova poznámka. Cena? Omezení na vybraná řemesla a rozvinutá města, uzavřenost, početní omezenost takového společenství. Systém, jehož idealizace se pro mladého Marxe stala předobrazem "svobodné lidské práce" poskytující sebenaplnění, byl ovšem systémem privilegií pro omezenou skupinu vyvolených, který se nevztahoval ani milimetr za přísně vymezené hranice. Profese bez uznaných cechů či celý venkov na tom byly podstatně jinak, což vesměs znamenalo mnohem hůře.

Když do prostoru ovládaného cechy produkujícími převážně pro lokální trhy vstoupily první manufaktury vyrábějící na export, cechovní systém se všemi svými výhodami pro členy byl poměrně rychle rozbit. Jeho vliv se sice v některých zemích ještě dlouho projevoval a formoval mj. očekávání z oblasti specializace a kariérní orientace (typicky v Německu), zatímco kde nikdy neexistoval (například v USA) vznikl model nekvalifikované námezdní práce bez konkrétní profese. Ale nehledě na detaily již kolem roku 1850 z cechovního systému samotného nezbývalo definitivně nikde nic. Jeho zničení představovalo cenu za "pokrok", další rozvoj "produktivních ekonomických sil", abych použil jazyka dobových teoretiků, kteří hovořili o nezbytnosti vzniku předpeklí kvůli naději dostat se do ráje. Zatímco v roce 1552 si pražský cech stěžoval na rozežranost tovaryšstva, v roce 1852 parlament hlavní tehdejší ekonomické mocnosti vydává Modré knihy mapující bídu a sociální patologii v dělnických ghettech.

Kapitalismus ovšem pod vlivem třídních bojů postupně vytvořil vlastní systém organizované práce. V jádrové oblasti, v centru wallersteinovského světosystému, se již v Marxových dobách objevili politici s nápadem zapojit národní dělnictvo do imperiálních projektů a nabídnout mu výměnou za loajalitu určité garance a privilegia. Je spíše ironií osudu, že budování "kapitalistických cechů" zahrnujících pracovní sílu v národním měřítku se završilo plně teprve v dobách, kdy imperiální projekty, pod něž původně tyto snahy spadaly, braly definitivně za své. Západ si ovšem ještě dlouho udržoval monopol na vedoucí průmyslová odvětví a z toho plynoucí privilegované postavení v mezinárodní dělbě práce, a byl také (vedle sovětského konkurenta) vojensky nejsilnějším blokem planety, takže ani zrušení starého koloniálního systému ještě jeho postavení neohrožovalo.

Globalizace ovšem postupně vyvolala v život dynamiku, která dominantní postavení Západu v mezinárodní dělbě práce možná definitivně podkopala. Monopol na vedoucí průmyslová odvětví byl ztracen spolu se zánikem technologické převahy, deindustrializací a "outsourcingem" výroby zboží do zemí Třetího světa. Starý systém organizované práce na úrovni národního státu je dnes v obdobném postavení, jako středověké cechy v dobách prvotní akumulace: Odbourávání bariér pro pohyb zboží a pracovní síly nevede jen ke stěhování pracovních míst za národní hranice za levnější pracovní silou; tato pracovní síla se sama stěhuje z periferie světosystému do centra a je nucena či ochotna zde pracovat s mnohem menšími nároky na mzdu, volný čas a zaměstnanecká práva, nežli "místní".

Pokud se vyhneme školometské "analýze" globalizace, která rozlišuje "dobré a špatné stránky", snad se podaří pochopit, že máme před sebou jediný rozporný proces. Nejde o to, že úplně obyčejní lidé mají dnes bezprecedentní šanci potkávat se s příslušníky jiných kultur a zastánci netradičních náboženství, "což je dobré", a vedle toho globalizace ničí národní systémy organizované práce zděděné z minulé etapy, "což je špatné". Tyto tendence jdou ruku v ruce, jedno od druhého nelze oddělit. Žádná sofistika zde nepomůže, žádné hledání "progresívnosti" v nějakém vybraném fragmentu. Bránit "sociální stát" ve zděděné podobě dnes znamená bránit privilegia jedné skupiny lidí, občanů konkrétního státu v centru světosystému, před konkurenčními nároky jiných osob z jiných částí světa. Tento systém vždy fungoval exkluzívně, nelze si od něj odmyslet mechanismy vylučování těch, jimž se privilegia jednoduše nepřiznají. Organizované dělnictvo Západu, z nějž kdysi marxovská transformace křesťanského výkladu dějin udělala budoucího spasitele, se v poválečném období zburžoaznilo, přijalo měšťanské hodnoty - a dnes reprezentuje konzervativní, maloměšťácké vrstvy, které si ohrožení tradičních privilegií přistěhovalci artikulují například také v podobě islamofobní ideologie.

Nelze ale ani izolovaně básnit o příležitostech k cestování a stěhování a neříci přitom b) - že stejné podmínky, které otevřely tyto šance, současně ničí zavedený model relativně slušného života v rámci sociálního státu zajišťujícího práva a oprávnění svých občanů (a vylučujího všechny ostatní).

Není známo, že by státní moc na počátku kapitalistické epochy někde zasáhla ve prospěch tradičních pořádků a potlačila jeho vznikající konkurenty (přesněji řečeno, jediný takový případ byl zaznamenán v Číně). V tom se ovšem současnost může velmi výrazně lišit - politici jako Donald Trump, Christian Strache, Marine Le Penová, Frauke Petryová či britští euroskeptici slibují de facto, že globalizaci zastaví a obnoví tradiční struktury na národní úrovni. Možná již zanedlouho budeme moci sledovat, jak se jim takové snahy budou (ne)dařit. Každopádně konzervativní a xenofobní síly oponující globalizaci se horečně organizují zdaleka nejen v postkomunistické Střední Evropě, ale prakticky všude tam, kde existují skupiny s podstatnými a současně ohroženými privilegii tradičně zahrnujícími ustavení exkluzívní skupiny oprávněných občanů.

Ohrožena globalizací ovšem není jen panikařící vrstva námezdně pracujících. V podobně prekérní situaci, jen na jiné rovině, se nachází také levicoví intelektuálové, kteří již dlouho trpí těžkou schizofrenií. Na jedné straně jsou tradičně internacionalističtí, odmítají libovat si ve smrádku a teploučku národoveckých předsudků. Na druhé straně uctívání tradičního kultu dělnickotřídního spasitele vede k fetišizaci názorů národního dělnictva, k urputnému trvání na tezi, že reakční vrstva rozzuřeně požadující zachování tradičních privilegií výhradně pro sebe přece jen prý reprezentuje cosi progresívního, co z principu nesmí být odmítáno.

Tyto tenze zřejmě definitivně rozloží ideologický blok, v němž svého času různé disparátní teze držela pohromadě dávno rozpadlá marxovská filosofie dějin. Část levičáků - to již vidíme beze všech pochyb - přechází na konzervativně národovecké pozice, přijímá stanoviska zburžoaznělých zaměstnaneckých vrstev vlastních národních států a po cestě se nimrá v mytologických kořenech národní identity a la Zdeněk Nejedlý. Jinou možnost reprezentuje ovšem pohled z pozic prekariátu, vnitřních souputníků imigrace, také vyexpedovaných za hranice tradičních zaměstnaneckých privilegií. Zde může vznikat a zřejmě také vznikne důraz na kritiku mechanismů vylučování z oprávnění, ačkoliv to vůbec nutně neznamená přitakání kapitalistické globalizaci se vším všudy. Možné je také stanovisko "kvalifikovaného reformátora", insidera byrokratických struktur, který v omezené míře pracuje na otevření stávajícího systému privilegií pro prekariát a imigranty. A nepochybně vzniknou ještě další pozice, nezávisle na mojí momentální imaginaci. Avšak plné přitakání "dělnickým nárokům" (=zděděným privilegiím na národně občanském principu) se plně týká pouze zkonzervativnělých a zxenofobnělých exlevičáků, hofrátských obracečů kabátů notujících si s Institutem Václava Klause, kteří po větších či spíše menších intelektuálních dobrodružstvích mladého věku zamířili definitivně do domovského přístavu institucionalizovaného nacionalistického předsudku, kam ve skutečnosti vždy srdcem patřili.

Účelové retuše jsou ovšem vždy v nějaké míře možné. Zapálení zastánci ochrany české exluzivity mohou národovectví převléci do na první pohled relativně neškodného hávu, osvojit si povídačky o křesťanských kořenech, "evropanství" (ve smyslu příslušnosti k bílé rase), iluminovat iniciály svých kronik odkazy na Gemeinschaft (pospolitost) stojící v protikladu ke kosmopolitní a anonymní Gesellschaft (společnosti). Nabízí se také doslova sama dávno již hotová hymna obhájců tradičních privilegií, která vyžaduje opravdu jen minimální úpravy.

Refrén proslulé písně skupiny Orlík "Čech" je jen třeba zbavit háčku v názvu a upravit refrén do následující podoby:

Vytisknout