Proč byl Barack H. Obama ještě horším prezidentem než George W. Bush

8. 3. 2016 / Karel Dolejší

Tzv. restart vztahů s Moskvou provedený v prvním funkčním období prezidenta Obamy v celkovém obrysu nedával smysl. Pokud mělo být hlavním cílem obnovit důvěru a vztahy s Ruskem, Washington tehdy měl zrušit také evropský program protiraketové obrany, jako celek. Je zřejmé, že řada námitek, které Moskva vůči tomuto projektu vznáší, je technicky a fyzikálně nesmyslná, nicméně také není pochyb o tom, že projekt představuje již dlouho hlavní terč ruské propagandy. Smlouva o omezení strategických zbraní nepředstavuje žádnou náhradu za zrušení evropské PRO, která by vůči Rusku schopnému minimálně saturačních útoků stejně měla vždy problematický význam. Nedošlo k tomu a vztahy se nenapravily. Je dost pravděpodobné, že by k nápravě nedošlo ani po zrušení PRO. Ale v tom případě by Moskva nemohla tak snadno propagandisticky házet vinu za zhoršení vztahů na Západ.

Obamovo - a Clintonové - smiřování s Ruskem proběhlo polovičatě a de facto bez podstatných výsledků, jenže tento stav byl úplně ignorován. V rámci budování důvěry měla být i PRO předmětem jednání s Moskvou. Pokud by ani to nestačilo, bylo by více než zřejmé, že kolizní kurs je nevyhnutelný - a bylo třeba postupovat adekvátně situaci. To znamená okamžitě začít pracovat na odstrašení revizionistické Moskvy ZDE od agrese vůči okolí.

Obamova administrativa se místo toho rozhodla pro polovičatý "restart" v kombinaci s ignorováním faktu, že Rusko nepřestalo být tím, kdo vznáší rozhořčené námitky a vyhrožuje z pozice ublíženého. Bílý dům odprezentoval údajný úspěch v podobě nové smlouvy START, ostatní věci zametl pod koberec a nechal je tam zrát do vypuknutí ukrajinské krize. K podstatnému přehodnocení zmíněného přístupu ale nedošlo ani po ruské invazi na Ukrajinu, ani po intervenci v Sýrii. Obama je totiž prezident, který se za dvě volební období v zahraniční politice ničemu nenaučil. Kromě strkání hlavy do písku.

Obamova administrativa dále zahájila stahování z Blízkého východu. Zde dělaly Spojené státy již velmi dlouho špatnou politiku, nicméně Obama jí nasadil korunu. Minimálně diskutabilní byla již bezvýhradná podpora Husajnova režimu v Iráku v době války s Íránem v 80. letech minulého století, aniž by USA zasáhly proti Husajnovým excesům. Nicméně tehdy ještě v hrubých obrysech platil racionální přístup udržování lokální rovnováhy sil bez vlastního přímého zasahování, které vyžaduje trvalou vojenskou přítomnost. K revizi zmíněného principu nedošlo ani za staršího Bushe, který během války o Kuvajt odmítl volání jestřábů po svržení Husajna, v němž stále viděl hráz proti íránskému vlivu. Teprve v roce 1998, v době úřadování Clintonovy administrativy, byly podniknuty první rozhodující kroky vedoucí ke kompletnímu zničení racionální americké politiky v regionu. Iraq Liberation Act ZDE otevřel cestu k americké invazi do Iráku v roce 2003. Ta tedy nebyla jen produktem "ideologického působení neokonzervativců", jak později alibisticky tvrdili američtí liberálové, ale zrovna tak zahraničněpolitického neumětelství Clintonovy administrativy.

Invazí byl Irák jako stát zničen a došlo k zahájení přeměny v íránský satelit. Šíitské obyvatelstvo Iráku, svého času nezodpovědně Američany podněcované ke vzpouře proti Husajnovi a následně bez reálné pomoci krutě potlačené, představuje nyní základnu pro výlučně íránský vliv v zemi. Irácké sunnity americká okupační správa nejprve nechala napospas proíránským milicím, později je krátce využila k potlačení al-Káidy, aby je znova opustila a ignorovala etnické čistky šíitských radikálů. Jediným zastáncem sunnitské menšiny v bývalém Iráku se tak stal "islámský stát" a jediným významným sponzorem sunnitských organizací Saúdská Arábie.

Na tu po zničení Iráku zbyla role regionální protiváhy vůči íránskému vlivu. Saudové ovšem pro něco takového mají mnohem horší předpoklady, než jaké míval kdysi Irák. Ten byl poměrně lidnatou, rozvinutou zemí s významným podílem vzdělaného obyvatelstva, jeho armáda byla v regionálním měřítku relativně kompetentní a dobře vyzbrojená. Saúdská Arábie je řídce osídlená, jen velmi pomalu se modernizující konzervativní monarchie, schopnost vládnoucí vrstvy spravovat zemi není rozhodně ani na úrovni režimu Saddáma Husajna. Zrovna tak režim nedokázal vybudovat kompetentní ozbrojené síly odpovídající roli, kterou by měl hrát. Jedna věc je skupovat na světovém trhu nesmírné zásoby zbraní, druhá nemít personál, který by tento arsenál dovedl slušně ovládat. Zatímco v minulosti se Rijád často spoléhal na služby vysloužilých Pákistánců, dnes především najímá velké počty nedostatečně vytížených vojáků z Latinské Ameriky a chudších islámských států.

Bez ohledu na velmi četné chyby saúdskoarabského režimu však šlo o amerického spojence, který v mocenském soupeření s Íránem tahá za kratší konec. Racionální politika by žádala pracovat na vyvážení íránského vlivu uměřeným posilováním Saúdů, s jasnými kroky vůči jejich nezodpovědným podnikům, jaké představovaly například zahraniční zpravodajské operace exšéfa rozvědky prince Bandara. Obamova administrativa ovšem rozhodla jinak. Místo hledání regionální mocenské rovnováhy dospěla k názoru, že je lépe se bez dosavadních spojenců na Blízkém východě úplně obejít. Nepovedená smlouva s Íránem, která ajatolláhům nezabrání ve výrobě jaderných zbraní, kdykoliv se jen pro to rozhodnou, vedla k diplomatickému, ekonomickému i vojenskému posílení Íránu a k dalšímu oslabení jeho sunnitských soupeřů. Zatímco americké smiřování s Teheránem, který na pozadí údajné "liberalizace" utahuje šrouby posilováním všudypřítomnosti jednotek Basídž ZDE, nemá naději překonat nenávist vládnoucích konzervativců vůči "Velkému Satanovi" a z Íránu tedy v žádném případě amerického spojence neudělá, stávající spojenci z Obamova chování usoudili, že se již Američanům nedá věřit. Jeví se teď v regionu jako zrádci a lháři, kteří se raději ještě domluví s Íránem a Ruskem (jako v Sýrii), zatímco spojence v případě problémů nechají ve štychu (jako v Sýrii). Neúspěšné Obamovo zasahování do volebního procesu v Izraeli s cílem svrhnout Netanjahua velmi přispělo k oteplení vztahů mezi Tel Avivem a Moskvou.

V půlce března budou pokračovat jednání iniciovaná Putinem, na jejichž konci by měl stát nový ropný superkartel kontrolující téměř 3 / 4 světové produkce. Zatímco stávajícímu kartelu OPEC dominovali Saúdové, nový projekt by se měl odehrávat právě v režii Ruské federace. Ropné monarchie Perského zálivu, které Obamovi nebyly dost dobré na to, aby se vážně snažil neztratit jejich přízeň, nyní jednají s Putinem o možnosti zajistit společné zájmy ropných producentů, zatímco západní a zejména americké zájmy přicházejí zkrátka. Vítaným vedlejším efektem může být vražení klínu mezi Saúdskou Arábii a Turecko, které se právě společně pokoušejí o vyvážení rusko-íránského vlivu v Sýrii.

Turecko, které oponovalo americké invazi do Iráku i do Libye, donedávna zůstávalo americkým spojencem v regionu, a to velice důležitým - kvůli strategické poloze i silné armádě. Když se však Obamova administrativa rozhodla kvůli dohodě s Íránem a vlastním předchozím chybám úplně ignorovat turecké zájmy v regionu, vztahy se ocitly na nejnižší úrovni za mnoho dekád. Současnou situaci v Černém moři, které se po anexi Krymu stalo ruským jezerem, a v Sýrii, která je ruskou a íránskou základnou hostící podstatné síly protiturecké teroristické organizace PKK, Ankara vnímá jako existenční hrozbu - nicméně Washingtonu je to úplně jedno. Ten ostatně nemá v Sýrii vůbec žádnou konzistentní politiku, kromě toho, že se vyhýbá přímému angažmá v pozemním konfliktu a střetu s Teheránem či Moskvou. Oddíly syrské sunnitské opozice cvičené a vyzbrojované také CIA válčí v Sýrii s kurdskými milicemi, jež podporuje Obamou přímo kontrolovaný CENTCOM. Jedni dostávají americké protitankové střely TOW, druzí Javelin. Zatímco problematickým rysem oddílů FSA jsou oportunistické aliance s islámskými radikály a vazby na Erdoganovo Turecko, kurdská YPG bojuje po boku (pro)íránských šíitských milic, je pod rostoucím vlivem Moskvy i Damašku a realizuje expanzionistický program budování kurdského státu, který má zahrnovat také oblasti etnicky vyčištěné od sunnitských Arabů.

George W. Bush se pustil do dvou nesmyslných a zbytečných válek, v Afghánistánu a Iráku. Oba konflikty se nevyvíjely dobře a výrazně poškodily renomé USA ve světě. Obama slíbil obě války ukončit, ale nedokázal toho dosáhnout. Kromě toho se zapletl do válek v Libyi, Sýrii, Jemenu a na řadě dalších míst, s neudržitelným předpokladem, že pokud se jen vyhne přítomnosti amerických pozemních sil, může se tak vyhnout rizikům, která podstoupil Bush mladší, a války přitom vyhraje s pomocí lokálních spojenců, letectva a bezpilotních bojových prostředků. Avšak operace Pouštní štít / Pouštní bouře z let 1990 - 1991 i v roce 2016 zůstává poslední americkou válkou, v níž bylo úspěšně dosaženo zamýšleného cíle, tzn. obnovení nezávislosti Kuvajtu. Obamův "chytrý" přístup zděděné války neukončil, žádnou další vítěznou válku nepřinesl - a "kreativní" diplomacie vede k hroucení amerického vlivu ve světě, kam se jen podíváte.

Je obvyklé, že politici obyčejně neplní očekávání do nich vkládaná. V případě Baracka Obamy to dokonce bylo předem téměř vyloučeno, neboť očekávání bylo opravdu přespříliš. Nicméně vcelku vzato, Obama byl ještě horším americkým prezidentem, než George W. Bush. A k jeho selhání se také americká politická třída a média postavily mnohem nezodpovědněji. Bushe odvrhla podstatná část establishmentu vlastní strany dávno předtím, než si sbalil fidlátka, jakmile začalo být zřejmé, co způsobil - a liberální tisk jel rubal jak sedlák žito. Naproti tomu mnohem horší selhání Baracka Obamy jsou velkou většinou stranických kolegů až dosud zcela nekriticky omlouvána a liberální tisk hájí "svého" prezidenta s neomezenou dávkou opičí lásky. Jedním z logických následků zřetelné nefunkčnosti zpětných vazeb v americkém politickém systému je pak trumpománie.

Často se tvrdí, že současná Republikánská strana USA je "šílená", je tvořena extrémisty a vyšinutými ideology. To je do značné míry i pravda. Historicky vzato však tato strana vykazuje určitou samočistící schopnost a periodicky se zbavovala ideologických extrémistů, kteří ji škodili. Demokraté naposledy něco takového provedli v 50. letech, když se pod tlakem mccarthysmu zbavili stalinistů. Od té doby se fakticky nerozešli s nikým.

Také to může být jeden z podstatných důvodů, proč mohl Obama uškodit Spojeným státům ještě mnohem více, než jak to předvedl Dubya.

Vytisknout