Miloslav Ransdorf očima kantora, kolegů a šéfa

Trochu jiné vzpomínky

30. 1. 2016

Navzdory tomu převažuje dojem, že momentální hodnocení Ransdorfovy osobnosti je spíše zúženo na výčet jeho kauz a prostá konstatování, že se jednalo o velkého, ale poněkud nepraktického vzdělance. Pozornosti unikají jeho lidské kvality jako férovost, pracovitost či rebelantská nebojácnost. K dosažení objektivnějšího a zároveň komplexnějšího pohledu bude jistě zapotřebí delší časový odstup. Proč však již nyní nenechat zaznít zasvěcenější prameny, byť jsou subjektivního rázu? Jako historik se rád brodím v různých memoárových textech. Vzpomněl jsem si proto na paměti svého vyučujícího, dnes již bohužel též zesnulého filozofa Iva Tretery, který učil v 70. letech Miloslava Ransdorfa a byl posléze i jeho starším kolegou. V těchto souvislostech se rovněž nabízelo sáhnout po vzpomínkách ekonoma Valtra Komárka, Ransdorfova nadřízeného v Prognostickém ústavu ČSAV, kde působili společně i s dalšími nevšedními osobnostmi ve druhé polovině 80. let.

Na pražské Filozofické fakultě

„V době, kdy jsem nesměl přednášet, jsem byl pověřován, abych se např. staral o studentskou vědeckou soutěž. Vyhrál ji tehdy bezkonkurenčně velmi nadaný student Miloslav Ransdorf. Vypravil jsem se proto do Bratislavy na celostátní kolo. Češi tam měli zástupce ze tří univerzit. Slováci měli univerzity jen dvě, tak aby ˈpeňázeˈ za výhry zůstaly doma, delegovali do komise ještě kohosi z jejich odborářské školy i z vojenské školy a vždycky nás, Čechy, pak přehlasovali. Proto nakonec Ransdorf se svou vynikající prací O vlivu civilizací Předního východu na ranou iónskou filosofii neumístil ani na třetím místě: vyhrála to Slovenka s prací Strana jako subjekt triedneho boja a dvě další podobné slovenské práce. Vysvětlil jsem tenkrát Ransdorfovi, proč se s tím nedalo nic dělat, jakkoli je to do nebe volající nespravedlnost, ale on reagoval klidně a skromně: ˈJá jsem věděl, že s tím nemůžu nic vyhrát.ˈ“

Další vzpomínka se váže na situaci, kdy se Ivo Tretera dostal do konfliktu s protěžovanými studenty, kteří si stěžovali u fakultního vedení, že je zkouší z nemarxistické – „buržoazní“ filozofie. „Mile mě však překvapil svou odvahou Ransdorf, tehdy již odborný asistent, který se do debaty vložil naopak velmi razantně a se spravedlivým zápalem prohlásil, že studenti, kteří jsou ve straně, nemají na takovou diskriminaci svých učitelů žádné právo, a že i on zná případy – a také je uvedl – kdy svazáčtí funkcionáři, kteří by měli být vzorem, bohužel tím vzorem nejsou…“

Nakonec to nepomohlo a Tretera byl donucen odejít z fakulty. Začal pracovat v Archivu Univerzity Karlovy. „Pomstychtivá ˈmatka představenáˈ Růžena Mužíková, zneklidněná tím, že by se mi tam mohlo třeba dobře dařit, nelenila a běžela za ředitelem Litschem, aby mě u něho denuncovala, že si má dát na mne dobrý pozor, že jsem pěkný ptáček, že prý dokonce ˈkamarádím s Ransdorfemˈ. Litsche šlechtí, že té snaživé udavačce odpověděl: ˈMě nezajímá, jestli Tretera kamarádí nebo nekamarádí s Ransdorfem, mě zajímá to, že Tretera tady nemá kde sedět.ˈ Tak se Mužíková odpoklonkovala. – ˈA kdo je to vůbec ten Ransdorf? To je ten národní socialista z toho právnickýho Všehrdu? Ten je snad už dávno za hranicemi?ˈ zeptal se mě Litsch. Po takovém přístupu jsem k němu pojal důvěru a podle pravdy jsem o Ransdorfovi pověděl, že je to můj bývalý žák a pozdější kolega, který po mém odchodu a po odchodu dalších nestraníků prohlásil, že už na katedře není náležitá odborná úroveň a že odchází na Komárkův Prognostický ústav. Miloslav Ransdorf, odborník na staré Chetity a na východní despocie, na staré Řecko a na středověk, se bude napříště zabývat budoucností. Přitom se mu jako členovi KSČ po našem odchodu otevřely možnosti habilitovat se pro jakýkoli filosofický obor. On toho nevyužil a na protest práskl dveřmi. Strana na fakultě se rozzuřila a pokládala ho za největšího vyvrhela. S Ransdorfem jsem byl v NDR na fakultním zájezdu, pak jsme byli spolu několikrát na pivu a bdělá a ostražitá Mužíková to asi nějak vyčenichala. Tím nařčením z ˈkamarádstvíˈ chtěla poškodit mne, ačkoliv tím mohla spíše poškodit Ransdorfa.

Musím ještě dodat, že Míla Ransdorf, tento nesmírně inteligentní a vzdělaný člověk s výjimečnou pamětí, byl a je také člověkem neobyčejně poctivým a čestným. To, že on lnul a stále lne ke komunistické straně, je i rodinná záležitost. Jeho otec byl už předválečným členem KSČ [byl jím až od roku 1945], ale žádnou kariéru na základě toho nikdy nedělal. Jednoho dne se onen velmi sympatický muž objevil na fakultě a vyptával se nás, jestli jeho syna z fakulty nevyhodí, že jejich Míla kudy chodí, tudy nadává, a že má veliké obavy z toho, co on bude dělat, až ho z fakulty vyhodí, když ho nedal vyučit žádnému řemeslu. Míla Ransdorf z té své kritičnosti všech nešvarů tehdejšího režimu nepolevil ani na Prognostickém ústavu a měl tam nějaké stranické řízení, nevím už kvůli jaké své akci. Předsedou KSČ tam tenkrát byl budoucí polistopadový miláček pravice, předák ODA Vladimír Dlouhý, získávající u nás po jistou dobu v osobní oblíbenosti nejvíce preferencí, a tento pravičák mohl kdysi na ústavu málem z komunistické strany vyloučit současného místopředsedu jejího ústředního výboru [funkci zastával v letech 1993–2004] a jejího poslance v Evropském parlamentu. Opět jeden z paradoxů české politiky.“

Na Prognosťáku

„A jak se tam ti dobří vlastně dostali?“ ptal se novinář a nynější politik Martin Komárek svého otce na to, jak došlo k „zalidnění“ Prognostického ústavu, kterému šéfoval. Valtr Komárek odpověděl: „Já jsem třeba začal kuriozitou, že toho prvního filosofa jsi tam vlastně dosadil ty. Vy jste přišli s Michalem [mladší bratr Martina Komárka; oba studovali v té době na pražské Filozofické fakultě]; my jsme o tom moc nemluvili, ale věděli jste, že s tím mám starost, tak jste dobromyslně říkali – táto, hele, vezmi tam Ransdorfa. A říkali jste to, co jste věděli v nejlepší víře – vy jste studovali –, že on učí dobře, ale už si přesně nepamatuji tu story, že vypil víno, že ho vyhazují a že je tam nějaký strašně omezený a zlý šéf katedry, studuje náboženství Eskymáků a podobné kuriozity a že Ransdorf je velice bystrý, slušný a otevřený a že by bylo dobré ho zachránit. A brali jste to jako študáci, jako pomoc dobrému spřátelenému kantorovi se strašným věkovým rozdílem. Takhle kuriózně se tam vlastně ocitl první filosof Míla Ransdorf a byla to dobrá volba. Byla lepší, než kdybych si nechal uvolnit nejlépe prověřeného filosofa z ústavu, protože Míla tam byl takový tvořivý zárodek. On byl hned u zrodu, my jsme se jako první dali do práce. Já jsem nabíral lidi a současně jsme psali první hypotézu té prognózy, aby byla jakási činnost, a Míla začal velice aktivně pracovat. Byl schopen se hádat o termínech hypotézy a o metodologii prognózy. Ten člověk byl najednou plný síly.

Patřil v ústavu k mimořádně nadaným odborníkům. S obdivuhodnou pílí dokázal v krátké době konzumovat tisíce stran publikací v originále, protože má i vzácné jazykové schopnosti, a byl také plný původních a osobitých myšlenek, s nimiž mi velmi komplikoval život. Hravě totiž dokázal napsat až čtyřsetstránkové úvahy a velmi naléhavě vyžadoval, abych je četl a pak nekompromisně odmítal ustupovat ze svých názorů a velmi principiálně je hájil. V tom si byli právě s Klausem hodně podobní, ovšem s tím, že Ransdorf se zaměřoval na sociologii a Klaus na politickou ekonomii.

Ale neexistovalo, že by se [Klaus] obrátil proti vrchnosti. Myslím ale i vůči establishmentu byl velmi opatrný. Velmi opatrný, kdežto tam byla řada upřímných lidí, kteří dávali najevo, že je to k ˈzblitíˈ. Impulsivně takový Ransdorf nebo Jirků nebo jiní – ano, tohle je blbec, s ním se nebavme. O Štěpánovi to tam padalo volně, ale Klaus se držel při zdi.“

I takové vzpomínky jsou na PhDr. Miloslava Ransdorfa, CSc.

Čest jeho památce!

Zdroje:

Martin KOMÁREK (ed.): Poslední slovo Valtra Komárka. Nedokončený rozhovor syna s otcem, Praha : Práh 2013, s. 56–57 a 64–65.

Valtr KOMÁREK: Mé pády a vzestupy, Praha : Nakladatelství dopravy a spojů 1992, s. 45.

Ivo TRETERA: Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec, Praha – Litomyšl : Paseka 2011, s. 396–397 a 349–350.

Zájemcům, kteří by se rádi dozvěděli o Miloslavu Ransdorfovi více, se nabízí doporučit k četbě jeho čtivé a zároveň informativně hutné vzpomínky nazvané Autobiografie vlka samotáře aneb o všem a o ničem, které vyšly jako součást jeho knížky „…není všem dnům konec“, Praha : Ottovo nakladatelství 2006.

Vytisknout