Čím Angela Merkelová fascinuje a co jí chybí

29. 1. 2016 / Karel Dolejší


Markus Feldenkirchen a René Pfister napsali pro Spiegel asi nejlyričtější článek o Angele Merkelové, jaký byl dosud napsán ZDE ZDE. Text uvozený historkou s citátem Václava Havla se snaží citlivě a snad až příliš vyznavačsky ohledat motivace, které vedou německou kancléřku k tomu, aby přes rostoucí izolaci, odpor a rýsující se hrozbu konce kariéry trvala na své uprchlické politice.


Autoři naznačují, že příhoda s žadatelkou o azyl, která se po rozhovoru s kancléřkou rozplakala, v Merkelové vyvolala "návrat ke kořenům", k evangelické etice jejího otce a dětství v domácnosti, která pečovala o řadu handicapovaných osob. Politička, která se jedenáct let vyhýbala všem střetům, v nichž by "nemohla jinak", a pragmaticky opouštěla svou politiku dle požadavků dne, najednou nalezla téma, na němž je ochotna riskovat nashromážděný politický kapitál. A to podle havlovského hesla, které ji k tomu jednoho dne bylo dodáno: "Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne."

Lidé, kteří - mnozí aniž by byli slepí k chybám německé kancléřky - jsou fascinováni tím, co provádí, samozřejmě nejvíc přitahuje skutečnost, že nějaký politik vůbec ještě v něco věří, že má nějaké přesvědčení, jehož se je ochoten držet. Veliká většina politiků dnešní doby nepochybně v té či oné míře závisí na té či oné ideologii (která většinou výrazně omezuje jejich kognitivní schopnosti), ale to ještě ani zdaleka neznamená, že také mají nějaké individuální osobní přesvědčení. Merkelová ho má a dává jasně najevo, sama za sebe. Ne jako kalkulující politik, ale jako autentický člověk. Namísto kalkulace bez smyslu nastoupil smysl bez kalkulace.

Když už se ale vynoří spojení politiky a protestantismu, jako v tomto případě, všechny cesty nevedou k Václavu Havlovi, ale k Maxu Weberovi. Německý historik a sociolog v ostentativně klasické přednášce "Politika jako povolání" (Politik als Beruf, 1919) rozlišil dva typy etiky, jimiž se může a má politik zabývat: Etiku přesvědčení (Gesinnungsethik) a etiku odpovědnosti (Verantwortungsethik). Politik, který byl k výkonu své profese skutečně vyvolen (Berufspolitiker), byl měl být silou vůle schopen dosáhnout syntézy: Být si vědom hodnot, o něž jde etice přesvědčení, a na druhé straně dokázat také rozeznat, co z nich ve světě, tak jak právě zde a nyní vypadá, může uskutečnit, tj. jaké praktické důsledky má sledování těchto hodnot. Úplná osobnost (Gesamtpersönlichkeit) je taková, která udrží silou vůle pohromadě vášeň pro hodnoty i rozumovou analýzu. Nikoliv ta, jež v jistý okamžik svého vývoje vymění pragmatickou kalkulaci za husovskou neústupnost. Omezit se na přesvědčení znamená podle Webera opustit sféru politiky a vkročit na náboženskou půdu. Perspektiva, která zná pouze přesvědčení, ale nestará se o důsledky, je perspektivou Evangelií. Připisuje se tomu, kdo měl říci: "Moje království není z tohoto světa".

Je ale jedna věc zemřít sám za své přesvědčení, jako to měl podle legendy udělat Kristus, jako to udělali Hus nebo Palach, a věc druhá nestarat se o důsledky, které sledování mého individuálního přesvědčení přinese širšímu společenství. Politik z profese si nemůže dovolit postupovat stejně, jako mučedník. Možná nemusí vždy vyhrát, ale měl by se snažit to sobě a celému společenství úplně neprohrát. Weber je uměřený. Nežádá po nikom, aby jako v ruské tradici po vzoru knížete Alexandra Něvského přinesl okolnostem a etice důsledků oběť duše. Vytyčil pouze pravidlo, že politik z profese má umět rozeznat, do jaké míry jsou "jeho" hodnoty tady a teď uskutečnitelné - a kde s tím uskutečňováním přestat, aby nedošlo ke katastrofě.

Plebejští a periferní Češi si v tradici politicky bezmocných Husů, Palachů a předlistopadových Havlů jednajících čistě "na vlastní triko" mohou dovolit "nepolitickou politiku" zaměřenou jen na smysl a hodnoty, a jednotlivě, každý sám za sebe, na ní "sluníčkářsky" trvat. Je to pozoruhodná osobní volba a obecně na ní není co kritizovat, zejména v kontrastu s mnohem rozšířenějším kalkulujícím vyčůránkovstvím, které má zrovna nyní tak okatě navrch. Politik, a tím spíše politik jedné z nejvýznamnějších zemí světa, který nese zodpovědnost za budoucnost celého kontinentu, by si však takový přístup dovolit nikdy neměl. Není soukromou osobou, a povědomí o možných důsledcích jeho činů by ho nemělo opouštět ani na okamžik.

Měl by být například schopen určit - a pracovat na tom, aby co nejpřesněji určil - kolik toho ještě může Evropská unie v praxi pro uprchlíky udělat, a jak to vlastně udělat, aniž by se sama politicky zničila.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 29.1. 2016