Francouzský klasik o české politické nevyzrálosti

18. 1. 2016 / Martin Horut

Síla „klasických“ děl, ať už jsou staletí stará, spočívá v jejich umění promlouvat k naší přítomnosti, říci nám o nás samotných a o naší době něco, co bychom bez nich netušili. Při přemítání nad současnou politickou situací v Česku, nad volební politickou apatií na straně jedné a davovou hysterií ohledně migrace na straně druhé, mi často přijde na mysl dílo francouzského myslitele Benjamina Constanta. Constant v roce 1819 pronesl slavnou přednášku o dvou typech svobody.



Zatímco antická svoboda spočívala v přímé politické participaci na správě nezávislého městského státu a prim hrály občanské ctnosti, moderní svobodu charakterizuje odpolitizování společnosti a volné užívání civilizačních výdobytků, které přinesl liberální důraz na obchod a osvícenské ideje tolerance a společenských mravů. V závěru svého projevu Constant varoval proti občanské rezignovanosti a vyzýval ke kombinaci obou typů svobod, jak jen to historický pokrok a zašlá sláva antického světa umožňovaly.

Zdá se mi, že dějiny nevyslyšely Constantovo varování. Jsme příliš zabředlí ve svých privátních životech a málo myslíme na věci obecné. Neangažujeme se politicky, nevyužíváme politické debaty a politických nástrojů, nepřemýšlíme nad konstruktivními politickými řešeními. Pak, když cizí element údajně hrozí narušit poklid našich domovů, neumíme se s takovým problémem civilizovaně vypořádat, ale jen vulgárně skandujeme a prskáme kolem sebe. Jsem příznivcem liberální politiky, která hledá kompromis, toleruje různorodost a umožňuje materiální růst. Jsem také demokrat, který vyzdvihuje alespoň instrumentální vykonávání občanských ctností a politické správy věcí veřejných jako korektivu v odpolitizovaném liberálním světě.

Náš dnešní predikament vyjádřil opět klasicky Václav Havel. Ve své eseji Moc bezmocných se jízlivě ptal, zda-li náhodou ona „samo-totalita“ a „svody stádní bezstarostnosti“ „post-totalitního“ režimu nejsou nakonec důsledkem „nechuti konzumního člověka obětovat něco ze svých materiálních jistot své vlastní duchovní a mravní integritě“? S Constantem bychom se mohli obdobně tázat, zda-li nejsou Havlem identifikované projevy naší politické nevyzrálosti důsledkem naší nechuti obětovat něco ze svodů moderní svobody občanským ctnostem a závazkům? Je smutné, že Havlova řečnická otázka rezonuje právě tak silně 26 let po pádu komunismu jako v době jejího položení v roce 1978.

Česká politická scéna
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 18.1. 2016