POLSKÉ VOLBY:
23. 10. 2015 / Tomasz Oryński
Politická situace v Polsku těsně před parlamentními volbami dne 25. října
Nadcházející parlamentní volby v Polsku budou zřejmě nejdůležitějšími volbami za dobu delší než deset let. Vítězství Andrezeje Dudy v prezidentských volbách před několika měsíci dokázalo, že když politické strany dokážou chytře zmanipulovat náladu veřejnosti, unavené osmi let vlády strany Platforma Obywatelska, a přikročí k používání silných pomlouvačných kampaní, výsledky voleb mohou být tak překvapující, jako bylo volební vítězství naprosto neznámého politika, který zastupuje stranu, která většině Poláků není sympatická.
Ale zatímco prezident je v Polsku (docela neférově) považován jen za dekorativní, ceremoniální funkci, a hlasování polských voličů pro Dudu (či v prvním kolek pro Pawła Kukize) lze považovat jen za zoufaký pokus protestovat proti existujícímu politickému establishmentu, parlamentní volby se uskutečňují podle jiných pravidel. Tentokrát nemusí stačit, že hromadné sdělovací prostředky a internetové kampaně líčí politiky z Platformy Obywatelskej jako neohrabané idioty, i když se tato technika tak radikálně osvědčila v prezidentských volbách.
Proto zahájila pravicová strana Prawo i Sprawiedliwość tvrdou ofenzívu. Její nová tvář, Beata Szydło, kterou Jarosław Kaczyński dezignoval jako budoucí premiérku, neustále přidává další k už tak velké hoře naprosto nereálných slibů. Každé dítě dostane 500 zlotých, stát bude podporovat hospodářsky nerentabilní uhelné doly, sníží daně, zvýší státní výdaje, v té hoře předvolebních příslibů snad chybí jen jediný: že když vyhrají, všichni Poláci budou rázem bohatí, mladí a krásní. Náklady na všechny ty předvolební sliby jsou podle odhadů astronomické, a jak to vypočítali nezávislí experti, jen navrhované změny daňového systému by znamenaly, že by straně PiS chybělo téměř 40 miliard zlotých ve státním rozpočtu.
Tohle je ale obdobná taktika, jejímž prostřednictvím PiS zvítězila v roce 2005. Sociální přísliby, nová tvář a Kaczyńského prohlášení, že on sám neusiluje o funkci premiéra (v roce 2005 jmenoval premiérem relativně neznámého Kazimierze Marcinkiewicze a pak ho rychle odvolal, když se ukázalo, že Marcinkiewicz se nechce chovat jako loutka a chce rozhodovat nezávisle). Strana Prawo i Sprawiedliwość ani nezakrývá to, že v předvolební kampani záměrně skrývá své nejradikálnější politiky, jako je paranoidní Antoni Macierewicz, hlavní tvář konspirační teorie o tom, že leteckou havárii ve Smolensku zorganizovali Rusové ve spolupráci s tehdejším polským premiérem Donaldem Tuskem, anebo radikální Krystynu Pawłowicz, která je známá svou výjimečnou nezdvořilostí. Strana Prawo i Sprawiedliwość také odstranila ze svých internetových stránek návrh autoritářské změny polské ústavy podle Orbánova vzoru, protože se bála, že by to voliče odradilo. Její volební kampaň je především zaměřena na mladé lidi, kteří asi nezažili, co se dělo po roce 2005. Avšak když čtete podrobněji pravicový tisk, začne být jasné, že je to všechno jen povrchní fasáda a že skutečným cílem je podstatnou měrou změnit celý politický systém tak, jak se to v posledních letech stalo v Maďarsku. Proto potřebuje Kaczyński velkou většinu v parlamentě, protože je nepravděpodobné, že by se mu podařilo utvořit koalici s jakýmkoliv jiným významnějším hráčem - nikdo nebude ochoten riskovat, že s nimi Kaczyński bude zacházet jako se Samoobronou či Ligou polských rodin, což byli koaliční partneři PiS po roce 2005 a byli pak zlikvidováni šéfy koalice různými špinavými triky.
Platforma Obywatelska také používá rétoriku z období před deseti lety. Prezentuje se jako jediná strana, která dokáže zabránit vítězství straně Prawo i Sprawiedliwosć. Její problém je, že během osmi let ve vládě postupně přišla o energii, a přestože se snažila uspokojit všechny voliče, neprovedla zásadní reformy a spokojila se s prováděním běžné administrace. Mnoho jejích politiků se zapletlo do různých pochybných soukromých podniků, i když odposlouchávací aféra, navzdory několika zoufalým pokusům pravice vyvolat o ni zájem veřejnosti, se ukázala být bouří ve sklenici vody. Avšak Platforma nemá ve vedení žádné charismatické politiky. Její zoufalé pokusy získat více voličů tím, že na svou stranu přetáhla renegáty z jiných stran, včetně dokonce i Ludwika Dorna, dříve jednoho z vůdců strany Prawo i Sprawiedliwość, kterému říkají "třetí dvojče Kaczyński" - se zdá být kontraproduktivní, protože lidi začínají mít starosti, jestli se Platforma Obywatelska od strany Prawo i Sprawiedliwość vlastně vůbec tolik odlišuje.
Avšak masivní kampaň odradit lidi, aby hlasovali pro PO, vyvolala energii i některých dalších organizací. Hnutí Pawła Kukiz, jehož výsledky byly největším překvapení prezidentských voleb, si stále udržuje podstatnou podporu, navzdory turbulencím mezi jeho stoupenci a skutečnosti, že jeho kandidátky jsou sestaveny z naprosto náhodných lidí, mezi nimiž je několik celebrit, jako například hiphopový umělec Liroy. Není příliš nápomocné, že Paweł Kukiz z definice odmítá zveřejnit svůj stranický program a tvrdí, že "politické programy jsou jen lži", a kdy se člověk snaží uhadovat Kukizův program z jeho veřejných projevů, lehce se zmate, protože Paweł Kukiz často mění svůj postoj i k těm nejdůležitějším otázkám. Bylo by bezpečné říci, že Kukizův program zní "vypalte existující systém do základů a vybudujte nový, založený na většinovém systému". Nicméně z předvolebních průzkumů vyplývá, že to 7 procentům polských voličů stačí, což může být dobrou zprávou pro PiS, protože Kukiz se považuje za jediného potenciálního koaličního partnera, pokud PiS nezíská většinu.
Kukizova strana '15 je jen jednou ze dvou stran, vybudovaných kolem osobnosti jejího předsedy. Strana KORWin, navzdory tomu, že tvrdí, že její jméno je zkratkou výrazu Koalicja Obrony Rzeczpospolitej Wolność I Nadzieja (Koalice na obranu republiky "Svoboda a naděje") je prostě jen přílepek radikálního ultrapravicového politika Janusze Korwina-Mikkeho. Zlovolné hlasy vtipkují, že musel pojmenovat svou stranu svým vlastním jménem, aby zabránil tomu, aby ho z ní vyhodili, jak už se mu to dvakrát stalo, avšak faktem je, že jak Unia Polityki Realnej, tak Kongres Nowa Prawica poté, co Korwina vykopli, ztratili na významu a už na politické scéně neexistují.
Janusz Korwin-Mikke, kterého podporuje jeho mladý přisluhovač Przemysław Wipler (známý hlavně svými opileckými výstřelky, když se snažil prát se se zasahujícím policistou) bojuje po krátké spolupráci s Pawłem Kukizem o tytéž voliče. Jediným podstatným rozdílem mezi těmito dvěma "protiestablishmentovými" politiky je, že zatímco Paweł Kukiz požaaduje, aby se nynější politický systém vypálil a aby se vybudoval nový od samého základu, Korwin-Mikkemu stačí jen to vypálení politického systému a nic už budovat nechce. Doufá, že všechny problémy vyřeší neviditelná ruka trhu poté, co všechny překážky, které tvoří stát, budou odstraněny. Zatím je nejisté, zda KORWiN získá v parlamentě vůbec nějaké poslance, protože podle nynějších průzkumů je jeho voličská podpora pod hranicí minima.
Na opačné straně politického spektra se spojily pozůstatky organizace Ruch Palikota se Svazem demokratické levice a se Stranou zelených. Jdou do volem jako Sjednocená levice. Zatím se nezdá, že by u voličů zaznamenaly jakékoliv úspěchy a hlavním problémem je interní napětí mezi nimi, což už viditelně vyvolává otázku, jak dlouho dokáží zůstat sjednoceni. Jejich veřejná tvář, Barbara Nowacka, nedokáže přesvědčit veřejnost, že je skutečným nezávislým státníkem a nikoliv loutkou, kterou ze zákulisí řídí komunističtí politikové ze staré školy jako Leszek Miller. I lidé, kteří jí osobně vyjadřovali podporu, ji nemohou zapomenou, že souhlasila, že bude hrát roli "moudřejší verze Magdaleny Ogórek. Tím, že se rozhodla jít Sjednocená levice do voleb jako koalice, se rozhodla hrát vabank, protože má-li se dostat do parlamentu, musí prorazit vyšší, osmiprocentní hranici. Zatím vyplývá z průzkumů veřejného mínění, že toho asi nedosáhnou.
A pak tu máme Polskie Stronnictwo Ludowe - Polskou lidovou stranu. Stranu rolníků, která je především známá, že má přehnaně velké zastoupení v komunálních úřadech a institucích. Tato strana nenabízí vůbec nic. Je především známa svými pokusy zabránit jakýmkoliv reformám zemědělství, které by mohly zlepšit život malorolníků a tak měly dopad na jejich nejvěrnější voliče. Po mnoho let se tato strana dostávala do parlamentu jen s obtížemi, většinou díky hlasům nízkých úřednků a činitelů místní správy, kteří získali svá zaměstnání na základě doporučení PSL a obávají se, že pokud by PSL zmizela, přišli by o zaměstnání. V současnosti jsou lidovci v koalici s Platformou Obywatelskou, ale objevují se známky, že PSL začíná mít vřelejší styky s PiS, což nikoho nepřekvapuje: PSL je nechvalně známá tím, že jejím jediným zájmem je udržovat status quo pro své místní aktivisty, a proto je ochotná podpořit v podstatě jakoukoliv koaliční vládu. Na zoufalém úsilí PSL dostat se do parlamentu po její zlaté éře téměř před dvaceti lety není nic nového, avšak zatím se lidovci do parlamentu vždycky dostali. Tentokrát se tam ale dostat nemusejí, neboť mnoho jejich voličů přešlo ke straně Prawo I Sprawiedliwość, která zaměřuje podstatnou část své kampaně na lidi z venkovských a méně rozvinutých oblastí v Polsku, které bývaly hlavním zdrojem pro voliče PSL.
Avšak tyto změny v myšlení polských voličů, kteří donedávna byli rozděleni mezi lidi, podporující PiS, a lidi, kteří jsou proti PiS, s jedinou možností pro ty druhé hlasovat pro Platformu, nevedly pouze k vzniku rozhněvaných antiestablishmentových hnutí jako jsou hnutí Pawła Kukize nebo Janusze Korwin-Mikkeho. Navzdory zaujatosti polských médií (včetně státní polské televize TVP, která je podle zákona povinována prezentovat vyvážený pohled) se podařilo získat určitou pozornost nově vytvořené straně .Nowoczesna Polska (Novodobé Polsko), v jejímž čele stojí relativně mladý ekonom Ryszard Petru. Její víceméně neoliberální návrhy se zamlouvají mnoha podnikatelům. Avšak mnoho lidí se ptá, "kdo vlastně stojí za Petru", a poukazuje na to, že se mu podařilo překvapivě lehce získat požadovaných 100 000 podpisů k registraci jeho volebního výboru a také velmi lehce získal obrovskou bankovní půjčku na financování své reklamní kampaně. Někteří novináři argumentují, že Novodobé Polsko je pokus vytvořit záchranný člun pro mnoho aktivistů ze strany Platforma Obywatelska, protože nejen veřejné mínění, ale ani PO sama nevěří, že by v těchto volbách mohla zvítězit. Avšak Novodobé Polsko má v průzkumech veřejného mínění jen asi 4-7 procent voličských hlasů.
Naprostým protikladem ke straně Novodobé Polsko je nově vytvořená strana Razem (Společně). Zdálo se, že je to nová naděje pro polskou levici, a i podle lidí různých politických názorů tato strana přináší úplně novou kvalitu do polské politiky. Je to lidové hnutí, které vytvořili mladí, ale zkušení aktivisté z mládežnických politických skupin a nevládních organizací, a pracovali usilovně ve snaze získat svých 100 000 podpisů. Navzdory svým levicovým názorům se odmítli spojit se Sjednocenou levicí a rozhodli se kandidovat do parlamentu samostatně. Měli problémy se zviditelněním, protože neměli peníze na billboardovou kampaň a média je naprosto ignorovala (nezávislí pozorovatelé vypočítali, že zatímco ostatní strany dostávají v médiích dlouhé hodiny vysílání, strana Razem dostala ve vysílání celkem jen 8 vteřin). Toto se ale nedávno změnilo, když podle zákona musela být strana Razem začleněna do televizní debaty všech 8 výborů, kterým se podařilo registrovat své kandidátky ve všech volebních okrscích. A v této debatě jeden z vedoucích představitelů strany Razem zazářil (stranu vede sdílené vedení, nikoliv jeden člověk). Jeho konkrétní odpovědi, racionální argumentace a zdvořilé chování vedly k tomu, že byl jmenován vítězem této televizní debaty dokonce i lidmi z opačné strany politického spektra. Mnoho pozorovatelů konstatovalo, že právě tento politik byl jediný, který hovořil upřímně, aniž by jen omílal hesla, které mu připravili spin doktoři. Internetové stránky strany Razem zkolabovaly v důsledku obrovského zájmu veřejnosti. Jméno mladého politika, Adrian Zandberg, se stalo nejvyhledávanějším jménem na Googlu a konečně média začala vnímat existenci strany Razem. Z nedávných průzkumů veřejného mínění vyplývá, že podpora strany Razem náhle stoupla z 1 na 4 procenta, cožt znamená, že by Razem mohlo dostat několik lidí do parlamentu. Avšak pro Razem by byly úspěchem i 3 procenta, neboť by to pro ně znamenalo státní dotace (i když hranice, které musejí dosáhnout, mají-li se dostat do parlamentu, je 5 procent).
Zatímco většina komentátorů očekává, že volby vyhraje PiS, je stále ještě velkou otázkou, jestli budou schopni utvořit vládu, ať už sami, nebo s koaličními partnery. Někteří se přiklánějí k možnému vzniku široké koalice proti PiS, v jejímž čele by stála Platforma Obywatelska. Ale jak dokazují překvapující výsledky nedávných polských prezidentských voleb, dnes si nemůže být v polské politice nikdo ničím jist a možná dojde k úplně neočekávanému výsledku. Mnoho Poláků doufá, že i přes vítězství PiS se do parlamentu dostanou nějaké nové tváře. Jak to dopadne, uvidíme v neděli.
Vytisknout25.10. 2015 / Jan Čulík
Z průzkumů provedených u východů z volebních místností vyplývá, že Polsko se nedělními všeobecnými volbami posunulo radikálně k extremní pravici. Poláci dali absolutní parlamentní většinu extremistické euroskeptické straně Právo a spravedln...