22. 10. 2015
Někteří se domnívají, že dohoda o letecké bezpečnosti v Sýrii uzavřená mezi USA a Ruskem může vést ke společnému boji proti "islámskému státu". Avšak to by pouze učinilo konflikt ještě násilnějším, tvrdí Ingo Mannteufel.
Zprávy přišly takřka současně: Spojené státy a Rusko se dohodly na přímé vojenské komunikaci, aby se vyhnuly nehodám v syrském vzdušném prostoru, a prezident Vladimir Putin přivítal v Moskvě Bašára Asada. Je tohle začátek rusko-americké koalice v Sýrii? Znamená to řešení války a pokles počtu lidí prchajících do Evropy? Ani náhodou.
Ani Spojené státy, ani Rusko nemají žádný primární zájem na nalezení řešení pro mnoho lidí, kteří hledají útočiště v Evropě. Obě velmoci se mnohem více zajímají o mocenskou politiku a naplňování národních zájmů na Blízkém východě. Kreml si přeje využít úspěšně zorganizované vojenské intervence v Sýrii k odvedení domácí pozornosti od ekonomických problémů - a boj proti "islámskému státu" se stal prostým pokračováním předchozího boje s "fašistickým nepřítelem" na Ukrajině.
Co se týče zahraniční politiky, Rusko má zájem na rozšíření vlivu na Blízkém východě a Kreml je odhodlán udržet Asada u moci. Fakt, že Asad využil první cestu do zahraničí od počátku občanské války v roce 2011 k návštěvě Putina, jasně ukazuje směr politiky Kremlu. Ti kdo doufali, že Putina lze nějak přesvědčit, aby hodil Asada přes palubu, lze označit jedině za naivky.
Nicméně ruská politika na Blízkém východě se Asadem nevyčerpává: Moskva se fakticky přidala k regionální šíitské alianci Íránu, Iráku, Asadovy Sýrie a libanonského Hizballáhu proti sunnitským mocnostem, zejména státům Perského zálivu a v oblastech Sýrie a Iráku kontrolovaných IS.
To co bylo špatně pochopeno však nejsou jen ruské zájmy v regionu. Americké záměry byly také opakovaně dezinterpretovány. S ohledem na trend několika předchozích dekád se často předpokládá, že si Spojené státy přejí zachovat zde silné vojenské angažmá.
Po fiasku intervencí v Afghánistánu, Iráku a Libyi nicméně administrativa prezidenta Baracka Obamy čelící velké kritice dospěla k závěru, že blízkovýchodní politiku je třeba přehodnotit a soustředit se na primární národní zájmy: Jmenovitě na bezpečnost Izraele (??? - KD) a především zabránění Íránu v získání jaderné zbraně. Druhý zmíněný bod byl zajištěn historickou dohodou s Íránem dosaženou letos v létě.
Na rozdíl od minulosti už Saúdská Arábie a Irák nejsou pro USA tolik důležité. Kvůli břidlicové ropě a plynu USA poprvé od 70. let dosáhly energetické nezávislosti. To je důvod, proč se Obamovy USA z Blízkého východu stahují - nikoliv umírněnost nebo slabost, z níž prezidenta obviňují jeho oponenti.
Právě proto není důvod myslet si, že by v Sýrii měla vzniknout americko-ruská koalice. Proč by USA dělaly Rusku takovou laskavost?
Je pravděpodobnější, že Spojené státy své angažmá v Sýrii ještě více omezí a budou pokračovat v metodickém ústupu z Blízkého východu, zatímco Rusko spadne do sektářské války mezi sunnity a šíity, do konfliktu s otevřeným koncem. Rusko pak bude muset naleznout způsob, jak se vyhnout bolestným zkušenostem, jež v regionu získaly Spojené státy. A to znamená, že do Evropy zřejmě zamíří další uprchlíci, zatímco válka v Sýrii bude dále eskalovat.
Podrobnosti v angličtině: ZDE
Vytisknout29.10. 2015
Tony Blair se poprvé omluvil za válku v Iráku. Dobře tak. Ale za tímto poznáním by mělo následovat odčinění. To by pro bývalé válečné štváče mělo znamenat, že je nezbytné převzít odpovědnost v současné uprchlické krizi. Komentář k odpovědnosti USA, V...