Proč je tolik povyku kolem ruských bomb a téměř ticho kolem amerických?

21. 10. 2015 / Daniel Veselý

Zatímco Spojené státy a jejich spojenci v Rijádu, Ankaře či Dauhá přispěly k destabilizaci Levanty, brutální Asadův režim bojoval před přímým ruským vstupem do války o holé přežití. Kreml si chce ponechat limitovanou vojenskou přítomnost v této zemi, kde má jedinou teplomořskou základnu a obává se, že padne-li jejich klient v Damašku, může se islamistická hrozba přesunout do jeho bezprostředního zahraničí. Víme, že mezi takzvanými syrskými rebely bojují i Čečenci, s nimiž má Rusko své nedobré zkušenosti.

Motivy Putinova angažmá v Sýrii jsou samozřejmě cynické; nejde o životy obyčejných Syřanů, ale čistě o geopolitické zájmy. Tak jedná každá velmoc, nehledě na její reálnou moc a sílu v dané době. USA si naopak snaží uhájit klesající pozici na širším Středním východě, kam patří i Sýrie, jak ukazují odtajněné americké depeše, jež publikovaly WikiLeaks ZDE. Jde o doktrínu, kterou američtí političtí plánovači rozvíjeli již během druhé světové války a poté ZDE , nicméně Spojeným státům rozvrat Sýrie na rozdíl od Ruska nemůže již díky jejich geografické poloze v podstatě ublížit.

Západní sdělovací prostředky se ale až úzkostlivě zajímají o civilní oběti ruského bombardování antiasadovské opozice, nicméně na druhou stranu ignorují počty civilistů usmrcených Američany vedenou vzdušnou kampaní v Sýrii a Iráku, jichž je nyní podle nezávislé organizace Airwars mezi 608 až 1817 ZDE. Je nepochybné, že ruské nálety na bašty „rebelů“, ale i Islámského státu, připravují o život nevinné lidi – jak tomu ostatně již bývá při válce vedené ze vzduchu – nicméně západní média by při informování o těchto tragických událostech měla vycházet výlučně z nezávislých zdrojů.

Reportér Robert Fisk píše o tom, jak ruská vojenská intervence doslova vlila krev do žil syrské armády, která byla na odpis. V textu publikovaném v listu Independent ZDE ale mimo jiné uvádí, že velení syrské armády je frustrováno z toho, že Moskva se při leteckých útocích snaží vyhnout ztrátám na životech civilistů. To je jistě pochopitelné; Kreml je pod mediálním mikroskopem a každá nevinná oběť jeho bomb mu na „image osvoboditele Sýrie“ nepřidá. Je dobře známo, že Asadův režim se s chirurgicky vedeným bombardováním vůbec nepárá – a odtud pramení jeho frustrace. Fisk přímo píše, že Rusové se v Sýrii chtějí vyhnout bombardování nemocnic a svatebních obřadů, jak to činili a činí Američané v Afghánistánu, s tím, že Turkům (a tedy i Američanům) nyní poskytují souřadnice lokalit, na něž chtějí zaútočit. Reportér nicméně dodává, že se ztrátám na civilních životech Rusové vyhnou jen stěží.

Výtky na adresu Kremlu, že necílí výlučně na Islámský stát, ale na antiasadovské povstalce, jsou jistě oprávněné, avšak z pozice Moskvy je důležitější eliminovat iminentní hrozby, jimž čelí. Rusové, ale i Američané, třeba ústy prezidenta Obamy ZDE, přiznávají, že umírnění rebelové v Sýrii jaksi nejsou k nalezení – a že na válečném poli převládají islamistické elementy. Rusové přitom útočí na islamistické radikály (salafisty, an-Nusrá apod.), kteří jsou zároveň oficiálními nepřáteli Bílého domu, což jeho představitele může zahanbovat. V současné chvíli islamisté pro ruské zájmy představují větší hrozbu než Islámský stát. Káidisté samozřejmě nechtějí v Sýrii nastolit demokratický režim či životaschopnou alternativu k syrské vládě, ale šaríju, o čemž je přesvědčen kupříkladu expert na Střední východ Juan Cole.

Avšak s ruským vojenským entrée do Sýrie se ve Washingtonu objevily obavy o osud takzvaných umírněných rebelů. Americký generál Michael Dempsey před dvěma lety v dopise adresovaném americkém Kongresu uvedl, že situace v Sýrii není o tom, že si USA zvolí mezi dvěma bojujícími stranami, ale mezi více bojujícími stranami, a připustil, že zde neexistuje žádný aktér, který by prosazoval zájmy Spojených států. ZDE. Z tohoto hlediska je tedy americké vyvolávání „umírněných rebelů“ na scénu jasným propagandistickým krokem namířeným proti intervenujícím Rusům.

Stručně řečeno: stávající válečná řež v Sýrii není o černobílém zápasu mezi silami dobra a zla, ale o zápasu mezi různými odstíny zla, z nichž asi nejhorší je Islámský stát, nehledě na brutalitu režimu Bašára Asada. Úkolem západních novinářů by pak mělo být kritické hodnocení amerického a ruského angažmá v syrské válce, a nikoliv jednostranná posedlost ruskými zásahy.

Vytisknout