Proč existuje termín hranice chudoby a nikoliv hranice přebytku?

Pouze pro seniory!

23. 10. 2015 / Jan Sláma

Krátce na to, opět ještě v souvislosti se Dnem seniorů, jsem se při sledování Hyde parku (ČT) ke svému velkému překvapení dozvěděl, že v naší krajině se nalézá Svaz seniorů sídlící prý dokonce v Domě odborových svazů. Tento spolek má svého placeného předsedu. Ten odpovídal v uvedeném pořadu na otázky diváků. Čekal jsem muže, který si nebude brát servítky a rázně přednese to, co si my senioři myslíme o vztahu současné společnosti reprezentované vládou dnešní i minulými k nám, dnes nejpočetnější skupině voličů.

Byl jsem ale natolik zklamán, že jsem pořad vypnul, ale později jsem si ho znovu celý pustil na internetu. Dnes se vůbec nedivím, že jsem se o uvedeném Svazu až dosud nikdy nedozvěděl. Z vystoupení pana předsedy jsem měl dojem jen velkého vděku za to, že vůbec smí někde promluvit, vděku, že byl přijat prezidentem a nalezl u něho pochopení, vděku, že je mu dovoleno účastnit se jednání jakýchsi komisí. Jak se zdá, tak reprezentace nás seniorů tímto spolkem je zcela bezzubá, řekl bych přímo impotentní.

Už jsem kdesi psal, že jsem se před časem obrátil na jednoho čelného odborového předáka s návrhem, aby nás seniory, vesměs bývalé odboráře zahrnuly současné odbory do sféry svých zájmů. Odpovědi se mi nedostalo. Je možné, že můj dopis předali právě výše zmíněnému svazu a tam zanikl. Ani bych se nedivil. Vše nasvědčuje tomu, že předáci této instituce kdesi v klidu zasedají nebo spíše vysedávají a z tohoto poklidu se nehodlají nechat vytrhovat.

Zůstává tedy zřejmě na nás, každém jednotlivě, abychom se brali za svá práva sami. Sledovat dnes ve sdělovacích prostředcích kusé zprávy o tom jak vláda a poslanci hodlají zajistit růst důchodů je trapné a tristní. Pro společnost, která se honosí přívlastkem demokratická, přinejmenším nedůstojné.

I sledování úvah o tom jakým způsobem nadrobit seniorům něco navíc ukazuje, jak opatrně a „prozíravě“ si vláda počíná. Předně se důsledně vyhýbá soustavné valorizaci. Zejména progresivní valorizaci, tedy takové, která by ČR posunula z pozadí, kam ji předchozí všechny vlády uvrhly, na místo, které si svým potenciálem zaslouží.

Soustavně se hledají výmluvy na legislativní proces. Jeho pomalost se vládě velice hodí. Jaká je ale kvalita vlády a zákonodárců, když si nedokáží svá vlastní omezení odstranit? S velkou obavou si představuji situaci, kdy by bylo třeba z nějakých důvodů jednat okamžitě!

Obcházení své vlastní nemohoucnosti se prý vláda snaží provést jednorázovým příspěvkem. Tedy jakousi almužnou hozenou žebrákovi, kterého pak mineme a už nikdy nehodláme potkat. Právě tak tento peníz vyzní. K další nezávaznosti! „Tady máte a už nám dejte pokoj“.

Je sice pravda, že tato jednorázová částka by byla pro všechny, kteří ji obdrží stejně spravedlivá, ale zároveň stejně jako celý vybudovaný systém stejně nespravedlivá. Vždyť právě ti s největším důchodem se na jeho tvorbě podíleli netransparentně. Vysoké platy, ze kterých se extrémně vysoké důchody vypočítávaly, si většinou stanovovali sami nebo jejich stanovení bylo umožněno zvrácenými a k většině lidu nespravedlivými okolnostmi. Čili, jsem přesvědčen, že by rychle měly být zvýšeny zejména nízké důchody.

Další nespravedlnost vyplynula pro mnoho lidí z nutnosti nastoupit do předčasného důchodu z důvodu chaosu ve společnosti rozvrácené zdivočelou privatizací. Tito lidé jsou dnes trvale odkázáni na snížené důchody, třebaže by při normálním průběhu dokončili svoji pracovní etapu života řádně. Současní senioři sledují jako velkou nespravedlnost péči, kterou vláda a zákonodárci věnují soustavnému nárůstu odměn v různých oblastech, zejména v byrokracii. Tedy státním zaměstnancům.

U části je to akceptovatelné, například u pedagogických pracovníků. V porovnání s těmi se to zdá už neúměrné třeba u lékařů. Ti ovšem dokáží své požadavky protlačovat soustavně a všemi možnými prostředky. Mimo jakoukoli diskusi jsou odměny soudců a jim na roveň postavených státních úředníků. Trvalý růst vlastních příjmů, o který se velmi snaží, lze pozorovat ve vládě, sněmovně atp.

Jen pro demonstraci: jestliže průměrný plat lékaře (a jsou mezi nimi velké rozdíly) je 55 tis. Kč, pak plánované zvýšení ke konci roku bude činit šestnáctinásobek zvýšení příjmu důchodce. U státních úředníků asi jedenáctinásobek, u soudců v průměru asi dvacetinásobek. Do srovnatelného zvýšení příjmu důchodce započítávám i nejisté jednorázové dorovnání, o kterém se stále spekuluje.

Tady už zůstává rozum stát. Ekonomové vypracovávají roztodivná hlediska rozřazující společnost. Vymysleli termín hranice chudoby. Dokonce ho přesně specifikovali. Dnes vidíme, že pod touto hranicí nebo těsně kolem ní je velká část dnešní populace. Proč také nevymyslí termín hranice přebytku?! Nebo hranice rozmařilosti?! Pak by se ukázalo, že řada lidí tuto hranici překračuje ne jednou, ale mnohokrát. Že z příjmu jednoho takového velice odměňovaného občana by se uživila celá skupina občanů té kategorie u hranice chudoby. Pan biskup Malý vyčetl papeži Františkovi, že kritizuje nárůst chudoby a nezřízeného bohatství některých, místo aby zdůraznil postavení disidentů v méně demokratických zemích. Je v tomto aspektu zakopaný problém?

Právě narovnáním nebetyčných rozdílů v odměňování by celá společnost ozdravěla. Náhle by se ukázalo, že není dostatek peněz na všelijaká plýtvavá opatření. Byl by problém honorovat korupci. Dobře bychom si rozmýšleli účelnost investičních staveb a důkladně bychom kontrolovali jejich proplácení. Podobně tak se všemi nákupy. Státními i soukromými.

Lidé by se měli ukáznit a chovat se skromněji. Neměli bychom obdivovat demonstrativní bohatství, spíše bychom jím měli pohrdat. K onomu obdivu nás bohužel vedou některé sdělovací prostředky a množství bulvárního tisku. Idolem se tam stávají lidé žijící nezřízeně, paraziticky, rozhazující nemorálně získané bohatství. Odtud pochází rozvrat společnosti, odtud se plíží původ úpadku slušnosti mladé generace.

Neodůvodnitelně vysoké příjmy některých lidí, některých preferovaných skupin občanů přivádí právě tyto lidi k pocitu výlučnosti, nadřazenosti a pohrdání těmi, kterým se dostává méně peněz. Kult peněz se dále přetváří k výlučnosti celých takto formovaných rodin, pokud tito lidé vůbec rodiny zakládají. Rození a výchova dětí se jim často dnes stává něčím, co je obtěžuje a zatěžuje. Pokud tuto činnost už nepřesouvají na bedra služebného personálu. Často můžeme dnes i vidět, že úbytek dětí je nahrazován vlastněním psů.

Jestliže středně příjmový důchodce vyžívá v průměru s desetitisíci, průměrně zaměstnaný občan s dvojnásobkem, ale lidé, kteří si vybrali výnosnější, třebaže společensky často méně potřebné povolání, mají měsíčně k dispozici pěti, osmi či ještě mnohem vyšší násobek příjmu důchodce. Jestliže se tento pohybuje na hranici chudoby, kde se pak pohybuje občan takto preferovaný?! Položme si otázku jaká potřeba, jaké cíle vedou lidi ke chtivosti „vlastnit“ více než jsou schopni rozumně spotřebovat? A jaké cíle vedou vládu k naplňování takovýchto požadavků. Čím si je zdůvodňují?

Již delší čas se omílá nízká natalita, tedy počet živě narozených dětí na 1000 obyvatel za rok. Právě uvedený kult spotřeby je tou žábou na prameni stavu, kdy v některých zemích nakonec jako spásu vidí v přílivu imigrantů. Naše ženy při tom ztrácejí své společenské poslání, které je jim přírodou propůjčeno, aby jako zástupný cíl nacházely budování kariéry. Stát svojí nesoustavnou, často měněnou a nedostatečnou politikou jen nepatrně plní svou povinnost národohospodáře. Výše uvedená srovnání péče o některé druhy lidských činností vyvolávají otázku jejich společenského oprávnění.

Co nám, seniorům, tedy v tomto marasmu zbývá? To co každému občanu v demokratickém systému. Pečlivě zvažovat ve volbách všeho druhu, komu dát svůj hlas. Je třeba potlačit všechna hlediska v minulosti upřednostňovaná a uplatnit jen jedno. Hlas dát tam, kde můžeme s jistotou očekávat zlepšení svých životních podmínek!

Pozn. redakce: Názor autora, že ženy ztrácejí „své společenské poslání dané přírodou“ kvůli kariéře vychází z předpokladu, že existuje jednoznačně daná sociální role ženy a muže. To popírá různé kulturní modely, v nichž se genderové role výrazně proměňují. Příkladem může být Skandinávie s velkým podílem „kariéristických“ žen a s velkým podílem mužů v domácnosti. To by mělo, dle definice autora, popírat přírodní zákony, v praxi je ale zjevné, že tento model je sociálně mnohem životaschopnější. Vedle toho, sociálním tlak vede k zanedbávání rodičovské role nejen ženy, ale i muže.

Vytisknout