Zamčený poklad českého slova

16. 6. 2015 / Antonín Líman

V roce 1997 jsem odešel do povinné penze z torontské university a vzápětí mne pozvala dívčí universita Otemae v Kóbe, abych u nich tři roky učil. Přístavní město Kóbe má z jedné strany malebné Vnitřní moře a z druhé pásma a pásma zelených hor, universita je poměrně bohatá, a poskytovala výborné podmínky, gratis prostorný a zařízený byt, plat královský a všude hezké holky. Strávil jsem tu krásné tři pobyty, ale když mi v roce 1999 nabídl president Peter Fukui stálé angažmá, na jak dlouho budu chtít, vzal jsem si několik dní na rozmyšlenou a pak mu s těžkým srdcem řekl: „Petře, nezlob se na mne, ale já tu štědrou nabídku nemohu přijmout, protože se musím vrátit do českého jazykového prostředí, do své rodné kultury. Je to pro mne otázka přežití.“ Kdyby tomu byl rozuměl, byl bych ještě dodal: „Musím se vrátit do služby u mé královny, ze které mne vyhodili před třiceti roky.“

Můj první hold paní královně byla útlá knížečka, malý výběr z japonských haiku, který jsem nazval Pár much a já podle jedné básničky Kobajašiho Issy: „Pár much a já, toť celá domácnost v téhle skromné chýši.“ Původně jsem si ji udělal sám z ručního papíru a svázal ji japonským způsobem, provlékanou šňůrkou. Dal jsem ji pak k Ježíšku ženě, která v té době pracovala ve Washingtonu pro české vysílání Hlasu Ameriky. Na návštěvu přišel Arnošt Lustig, listoval si v ní a moc se mu líbila. Pak si ji vypůjčil, ale už ji nevrátil. Naštěstí jsem měl kopii všech překladů, které jsem pak během pobytu v Praze nabídl panu Lumíru Kolíbalovi v nakladatelství DharmaGaia a ten je přijal a v krásné grafické úpravě s kaligrafiemi nesmírně nadaného Petra Geislera v roce 1996 vydal.

Tahle malá knížečka zřejmě přišla v pravý čas, lidé byli vyhladovělí po skutečné duchovní kultuře starého Japonska a kniha se stala svým způsobem bestsellerem. Dodnes z ní nacházím citáty na internetu a v různých časopisech a myslím si, že vyšel i dotisk.

Někdy koncem století jsem na radu svého drahého japonského přítele Kena Curuty začal překládat nejstarší a největší antologii japonské poezie, Sbírku deseti tisíc listů, které se též říká Sbírka bezpočtu listů. Dělal jsem na tom intenzivně deset let a v roce 2008, kdy jsem na podzim přijel do Prahy, byl tento obrovský překladatelský projekt téměř hotový. Jako osvěžení po nesmírně náročné práci s dávným a místy nesrozumitelným japonským textem jsem si překládal dvě novely mého milovaného autora a přítele Ibuse Masudžiho. (Vlnění válečných let, Příběh trosečníka Johna Mandžiróa). Vyšly pod souborným názvem Na vlnách v nakladatelství Paseka. Když jsem pak začátkem října 2008 v zrcadlové síni Pállfyho paláce za tento překlad přebíral prestižní Jungmannovu cenu, řekl jsem toto:

„Dali jste mi nejkrásnější dárek mého života. A víte proč? Protože největší obavou emigrantů je, že přijdou o ten nejcennější majetek, kterého se jim v životě dostalo, totiž o svou rodnou řeč. A vy jste mi dnes darovali hmatatelný důkaz, že moje čeština ještě není beznadějně rezavá, že ještě funguje, a za to vám z celého srdce děkuji.“

Kritik Jan Lukavec napsal recenzi o mých memoárech, kde o udělení ceny říká:

„Naopak jako nesmírný projev uznání ho (Límana) těší Jungmannova překladatelská cena, již v Česku dostal, a v knize přitom cituje část patetického projevu, který při té příležitosti pronesl.“

Tento pán, nakažený českým morálním cynismem, si nedovede představit, že někdo opravdu upřímně cítí to, co říká. To je ostatně i obecný problém s chápáním japonského haiku. Někteří recenzenti mají potíže se zdánlivou banalitou těchto básní. Tak například Josef Musil píše:

„A tak se stává, že nejryzejší haiku na nás působí banálně, jako by byla o ničem, a líbí se nám taková haiku, v nichž je to, co se podobá naší 'poesii', kráse v našem pojetí. Jenomže právě taková haiku se v zemi svého vzniku mnoho necení. Myslím, že kdyby Santóka poslal své 'Ať je radost – nebo smutek – tráva roste' do nějakého našeho literárního časopisu, jehož redaktoři nejsou obeznámeni se zvláštnostmi haiku, asi by mu toto dílko bylo vráceno jako banalita, která nedosahuje úrovně ani přísloví a která by se dala shrnout do pivařského: 'To chce klid.' Santókovým 'Bez peněz, bez věcí – a bez zubů – docela sám' lze dobře v závěru pracovní oslavy provokovat staršího kolegu, jenž je v rozvodovém řízení.“ Stejně jako Lukavec, ani Musil nechápe základní pravidla japonské poetiky a japonské mentality. Přiznává sice, že ta ‘banální’ haiku jsou možná ta nejryzejší, ale není mu zcela jasné proč. Netuší, že mezi námi a Japonci je jeden velký a zásadní rozdíl: Japonci přistupují k zásadním otázkám života a smrti s absolutní vážností, mají velkou úctu k citové opravdovosti a mají velice jemná tykadla, kterými bezpečně rozeznají falešné či neupřímné slovo. České zahrávání vážných věcí do autu, anebo cynické zlehčování by je hluboce uráželo. Bašóova či Issova “prostota” není prostota jednoduché mysli, je to prostota mysli která, jak se říká v zenu, “odešla a vrátila se”. Je to prostota mysli, která se protrpěla složitostí a rozpory světa a dospěla ke smířené harmonii. Každé slovo, jež mistr Bašó vysloví, má svou váhu a je na místě.

1. Slovní zázraky Voskovce a Wericha

v

„Je májový den a je horký den a nikde žádné stíny
jen tam za řekou, hned pod pasekou a tam leží tulák líný.
Nespí, nezívá, tiše si zpívá a nezná žádný strachy
zpívá o kraji, kde ti vše dají a kde nemusíš mít prachy.
Bzučej' tam čmeláci a syčej' syčáci a kos tam krásně zpívá
neznaj' tam brambory a z másla maj' hory a pod nima moře piva.

Oba velcí tvůrci Osvobozeného divadla mají nevšední dar slova a tak jako u jiných vrcholných textů ani tady není jediné slovo navíc. Celý text je vyjádřen prostými slovy. Úvodní “a kos tam krásně zpívá” se v dalších slokách mění na vynalézavé “a kráva krávě zpívá.” Jsme v snové, vysněné krajině, a přece tak hmatatelně reálné. Důkazem velké jazykové originality je především refrén “Bzučej tam čmeláci a syčej syčáci..”

“Bzučej tam čmeláci a syčej syčáci a kráva krávě zpívá,
neznaj tam brambory a z másla maj hory a pod nima moře piva.       

A tam za tím mořem piva tam zakázali práci,
tam nehlídaj policajti, tam hlídají vandráci, 
tam holky nechtěj samy spát
a když máš chuť na guláš,tak jen zakejváš,

přijde Mikuláš, dá ti guláš
a to si dáš, a pak hop do moře piva.“

2. Velké texty Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra

Po babičce klokočí a po tmě strach a do očí padl ti prach
proto vím, že je nutné vést řeči smutné o tom, co bude potom, až budu sám…

Existuje klokoč speřený (Staphylea pinnata) , hustě rostoucí dekorativní keř až strom z čeledi klokočovitých. Klokoč má semínka v tobolkách hruškovitého tvaru, kterým se říká klokočí, a používalo se jich na růžence, náramky i obrázky. Pěstování keře se datuje od konce 16. století. Český název klokoč mu dali naši předkové, protože zralé tobolky chřestí - klokotají. Z plodů se vyráběly nejen růžence ale i lidová bižuterie. Dřevo se používalo s oblibou v řezbářství. Od našich předků víme, že plody je dobré sbírat 29. září na svátek sv. Michala - kdy mají čarovnou moc. Nositelům přinášejí štěstí, ochraňují je před nemocí, rozmnožují jejich majetek a chrání věrnost jejich partnera.

Jako ochrana před uřknutím a nadpřirozenými bytostmi se používala klokočová hůl, která má prý čarovnou moc. Říká se o ní také, že zkracuje vzdálenosti a toho, kdo ji nosí, nebolí nohy a neuhodí do něj blesk. Tohle všechno už dneska mezi mladší generací asi málokdo ví, ale to krásné slovo svou magickou sílu neztrácí. Úvodní slova: “Po babičce…” nás pohladí po duši a ve vteřině nastolí atmosféru klidu a pohody, já osobně si při nich vzpomenu na kostel panenky Marie a kostel svatého Václava v Boleslavi, kam mne babičky Božena a Hilda v dětství každou neděli vodily na mši svatou.

„Krajina posedlá tmou,
vzpomínky do sedla zvou,
nutí mě vrátit se tam,
kde budu navěky sám.
Kde místo úsměvů tvých
čeká jen řada snů zlých
a místo lásky nás dvou,
krajina posedlá tmou.“

Suchý dokáže několika přesně volenými slovy navodit pocit nádherné lyrické melancholie. Nikoho před ním nenapadlo spojení krajiny s něčím posedlým, natož s hrozivou tmou. A následující verš už se nostalgicky vrací někam na daleký západ, do sedla kovbojského koně. V další sloce se ten západ objeví: “Když západ v očích ti plál..” Když jsem psal esej o Takizakiho novele Kořen srdečný z Jošina, vypůjčil jsem si od Suchého to spojení a nazval ho Krajina posedlá texty.

3. Jedinečný humor Svěráka a Smoljaka (humor druhého posunu, second remove)

Jeden anglický lingvista mi kdysi brilantně vysvětlil, proč je český humor tak těžko přístupný i pro západní Evropany, specielně pro Anglosasy, nemluvě o Japoncích. Kvalita českého humoru spočívá totiž v tom, že na první pohled vypadá idiotsky, a teprve po chvíli se začnou vynořovat ty další skryté roviny, o kterých můj anglický známý pěkně řekl, že je to Humour of the second or third remove (humor druhého či třetího posunu). V současné době je na poli humoru největším projevem českého genia divadlo Járy Cimrmana, jehož nejlepší vtipy též na první poslech vypadají neskonale hloupě (viz České nebe, Jan Hus: „Mně z toho naskakuje husí kůže…“ Nato Karel Havlíček Borovský: „A jaká jiná by tobě měla naskakovat?“

Cimrmanovy slovní hříčky:

„Já jsem Smil Flek z Nohavic“ ... „a čím vám to pustilo?“

Hra Švestka je hrou o stáří. K neduhům stáří patří zejména dvě vady – neschopnost udržet myšlenku a neschopnost myšlenku opustit.“

5. Bohumil Hrabal a jeho zázračné pábení

V jedné ze svých povídek si Hrabal vzal za model mého excentrického příbuzného z Mladé Boleslavi pana Límana (Slavnosti sněženek). Dcera pana Límana, paní Salačová, potvrzuje pravdivost příběhu s kozami:

„Člověče, tak to tedy pr!“ zvedl ruku doktor filozofie. „Na jednom pólu světa je jeden geniální žid, Kristus, na druhým pólu druhý génius, Marx. Dva špecialisti na makrokosmy, na celky. A to vostatní je: vařila myšička kašičku.“

„A když lis spresoval až do poslední fáze krvavý papír tak, až z něj stříkaly a ronily se krůpěje krve slisované i s masařkami, viděl jsem dál Ježíše pořád plného líbezné extáze, zatímco Lao-c’ v hluboké melancholii se opíral o hranu mého koryta s pohrdáním a nezájmem, viděl jsem pak Ježíše, jak plný víry dává příkazy a hora se přenáší o kousek dál, zatímco Lao-c’ přikrýval můj sklep sítí upletenou z nepolapitelného intelektu, viděl jsem Ježíše jako optimistickou spirálu, Lao-c’e jako bezvýchodnou kružnici, Ježíše plného konfliktních a dramatických situací, zatímco Lao-c’ v tichém zadumání uvažoval o neřešitelnosti morální situace protikladů.“

Na Hrabalových textech je fascinující to, jak kloubí v jeden organický celek hluboký a promyšlený filosofický význam s žertovnou hravostí pábení. Málokterý český moderní autor poznal orientální filosofii do stejné hloubky jako Bohumil Hrabal. Jeho srovnání Ježíše a mistra Lao-c’ je absolutně přesné a dokonalé.

6. Můj spolužák Zdeněk Rytíř

Poslední kovboj, Tam u nebeských bran, Báječná ženská

Se Zdeňkem jsem se poprvé setkal na brigádě kdesi v západních Čechách, kam nás filosofická fakulta poslala po přijetí na universitu. Zdeněk pěkně hrál na kytaru a zpíval a bavil celou noclehárnu svými pražskými cajdáky jako Květinářka ( Ulicí města šel mladý pán…) nebo Matuškovou populární To všecko vodnés čas. Po návratu do Prahy jsme se vídali na japonských seminářích, ale koncem školního roku Zdeněk tu japonštinu zabalil a pak už jsme se setkávali jen na anglistice v seminářích dr. Květy Maryskové nebo Jarmily Emmerové. Japonština byla jak dělaná pro mě, Zdeněk potřeboval něco živějšího a bezprostřednějšího než se deset let prodírat horami japonských znaků.

Báječná ženská je stejně báječná v Austrálii jako v Jevanech a Chateau Neuf du Pape chutná dobře kdekoliv. Smutná postava posledního kovboje by mohla přijíždět na českou či americkou louku a byla by stejně patetická. Zdeněk neidolizuje romantiku “divokého západu”. A na tom krásném vzpomínání na svět tam u nebeských bran bychom se asi –trochu pozdě – shodli všichni.

V mnoha věcech se podceňujeme a někdy právem, ale v jedné sféře lidské činnosti jsme velmoc – a to je genialita našich textů.

Vytisknout