V příští kulturní revoluci půjde o zachování kultury samé

Genetický fatalismus

15. 6. 2015 / Bohumil Kartous

Uvědomuju si pochopitelně pokroky v genetice, jsou nepřehlédnutelné a v mnoha ohledech nabízejí zcela nový pohled na příčiny a možnosti individuálního vývoje, stejně jako doposud nevídané možnosti léčby nemocí dříve považovaných za nevyléčitelné.

Je pravda, že fenoménem mezi neurovědci je potřeba hledat nové a nové oblasti, v nichž by mohli prokázat silnou vazbu genetických predispozic a charakterových vlastností, postojů, sklonů, názorů. Patří mezi ně i oblast politiky, skutečně existuje několik studií, které se snaží míru genetické závislosti určit (odkazy na ně lze najít v tomto článku na Wikipedii, jehož diskuse dokazuje, jak velmi nejisté závěry lze tvrdit o závislosti politické orientace na genetické predispozici).

Řada genetických fatalistů se opírá o výsledky studií dvojčat s ohledem na podobnosti a rozdíly v jejich chování (mezi často citované patří longitudinální studie. Jak je však uvedeno v samotném článku, zpochybnit lze zejména fakt, že dvojčata nelze považovat za reprezentativní vzorek populace, protože jak jejich fyziologie, tak specifika vývoje jsou výjimečné. Je nepochybné, že síla genetické danosti je s ohledem na nejrůznější zjištění z posledních dekád vysoká. To ale ještě neznamená, že bychom měli začít „věřit“, že determinace genem znamená konec kultury jako takové, konec utváření hodnotových rámců a jejich sdílení v sociální dimenzi.

Přesto se zdá být genetický fatalismus na vzestupu. Cituji z reakce čtenáře, reagujícího na článek Vážení staří, kopete příštím generacím hrob.

Opravdu si myslíte, že běh dějin určují příslušníci odcházejících generací? Nebo že aspoň dějiny ovlivňují významně? Sledoval jsem interview s Richardem Dawkinsem a tam jsem se dozvěděl, že nikoli poslední generace, ale zákonitosti evoluce zakleté v genech a v memech "řídí" vývoj života a vlastně také i vývoj civilizace. (…) Pocit, že by některá další generace dokázala zvrátit výchovou svých dětí společenský vývoj, se mi jen těžko sdílí Mimo jiné mě v diskusi na toto téma traumatizuje pocit kolektivní viny, který se v pozadí vznáší. Zaujala mě představa, že v rukou příští generace (jestli neprošvihne svou šanci) je kolo kormidla, které může obrátit kurz, jenž bude lidstvo sledovat v budoucnosti. Představa, ze třeba právě generace mých dětí a vnuků rozhodne silou svých pedagogických a edukačních metod o tom, zda lidstvo se udusí neřiditelnou reprodukci a nebo fatálním válečným konfliktem, je pro mne trošičku nadnesená. Příští generace a nebo její potomci mohou prožít nejrůznější klíčové okamžiky právě tak jako i postupné fáze, které povedou k podobě příští civilizace. Ale že by to bylo v silách (nebo absencí těchto sil) některé konkrétní generace se mi nedaří uvěřit. Nevím, zda je to v souladu s onou Evolucí, ale domnívám se, že těch starostlivých a obětavých rodičů se v každé generaci narodí stejné procento, právě tak i těch, kteří budou chtít žít na úkor mlčenlivé většiny, ale každý okamžik dějin je výsledkem předcházejícího vývoje mnohem delšího, než je věk jediné generace.

Byť souhlasím s metaforou „memu“ a přenosu kulturních zkušeností na bázi podobné DNA, připadám si absurdně. Celá známá historie lidské civilizace a různých jejích kultur, je vlastně důkazem o tom, že člověk má velmi výjimečnou vlastnost, a to překonávat prostřednictvím svých výjimečných vlastností přirozenou „danost“, která je vlastní všem ostatním živočišným druhům, respektive překonávat ji mnohem rychleji. Kupříkladu v oblasti sociální byly schopny západní kultury udělat během jediného století zcela zásadní pokrok směrem k rovnoprávnosti založené na historicky doposud zcela ojedinělém konceptu nezadatelných lidských práv. Nic takového nebylo vepsáno do lidské DNA, ani teorie memu nedokáže vysvětlit tento historický resultát. Přesto je spousta lidí ochotna uvěřit, že danost věcí je takřka naprostá a že vlastně nemá smysl snažit se dělat cokoliv, co by společnost a kulturu posouvalo dál ve smyslu reakce na neuvěřitelně rychlý technologický vývoj, který lidstvo samo způsobilo a hrozí, že nad ním ztratí kontrolu, jako se to ostatně už dělo. První i druhá světová válka byly projevem ztráty kontroly nad technologickou mašinérií, jejíž důsledky si dopředu nikdo nedokázal představit. Ztráta této kontroly je trvalou hrozbou a na rozdíl od minulosti je docela dobře možné, že při předpokládaném vývoji technologie může být tento proces nevratný.

Velmi znepokojuje fakt, že místo k zamyšlení nad důsledky vede pokrok ve čtení genu řadu lidí k jakémusi genetickému fatalismu. Copak společenské hodnoty, jejich upevňování, transformace či přenos jsou dány geneticky? V tom případě přece jejich variantnost v rámci kultur musí být nějaká iluze, stejně jako různý historicko - společenský vývoj jednotlivých společností, který je na základě nepochybně mnoha vnějších a vnitřních okolností zformoval do jejich unikátní podoby a samozřejmě také vyprodukoval jejich unikátní problémy či přednosti.

Rezignovat na kulturní faktor, na to, že existuje relativně široká možnost vlastního sebeurčení, na vlastní moc změny, rozvoje či odporu znamená v podstatě totéž, co jsem se snažil vyjádřit v textu o defétismu starší generace. Nebýt toho, že takový postoj popírá civilizační vývoj i kulturní rozmanitost, asi bych tomu také byl ochoten věřit. Ale nejsem.

Příští kulturní revoluce, dojde-li na ni, bude založena na tom ubránit vůbec jakoukoliv moc kultury samé, moc člověka na sebeutváření vlastního světa v konfrontaci se silami, které právě díky popření jakékoliv formy fatalismu přivedl k životu.

Vytisknout