K záchraně Asadova režimu "bude třeba 50 000 íránských vojáků"

2. 6. 2015 / Karel Dolejší

Podle Saúdy vlastněné televize íránské milice vyzývají ve studii k vyslání 50 000 íránských pěšáků na záchranu Asada a udržení spojení mezi pobřežními oblastmi, libanonským pohraničím a Damaškem. Režimní ozbrojené síly před několika týdny začaly zjevně kolabovat, nedokážou využívat výhody vnitřních komunikačních linií a rychle ztrácejí území.

Odklad vyslání jednotek by mohl "způsobit pád damašského letiště", které je centrem přísunu íránské pomoci režimu, má varovat studie.

Ansar i-Hizballáh slouží obvykle neoficiálně jako "vojska ministerstva vnitra" nasazovaná proti domácím oponentům íránského režimu. Nyní má reagovat na sérii porážek syrských vládních vojsk, která ztratila provincii Idlíb a pouštní město Palmýra a přišla také o několik vojenských letišť. Útočníci následně publikovali fotografie značného množství ukořistěného vojenského materiálu, což ukazuje, že ani zdaleka nešlo o organizovaný ústup.

Objevují se zprávy, že režim zvažuje změnu strategie směrem k obraně pro vládu klíčových území zhruba v prostoru mezi pobřežím, Homsem a Damaškem. Dosud se snažil udržet i poloobklíčené posádky na východě a severu země. "Islámský stát" však nyní kontroluje zhruba polovinu syrského území a další oblasti obsadila ostatní povstalecká uskupení. Podle nejmenovaných režimních zdrojů je rozdělení Sýrie "nevyhnutelné".

Standardy zacházení s informacemi v arabských médiích jsou často (ne ve všech případech) mimořádně nízké a jejich zprávy málo spolehlivé. (Připomenout se sluší bombastickou zprávu Al-Arabíje o "150 000 vojácích" prosaúdské koalice intervenující v Jemenu.) Nicméně situace syrského režimu je opravdu vážná a bez dalšího vystupňování íránské podpory se sotva udrží. Přitom dokud je v čele vlády Bašár Asad, neexistuje šance na žádné politické řešení, např. v bosenském stylu, ani pro oblasti kontrolované "umírněnými" povstalci a vládními silami (dohody s "islámským státem" jsou fakticky nemožné).

Hovořit ještě dnes o Sýrii (nebo ze stejného hlediska také o Iráku) znamená hovořit jazykem minulosti. Meziválečné koloniální uspořádání na Blízkém yýchodě podle Sykesova-Picotova plánu ZDE přineslo řadu státních útvarů s hranicemi narýsovanými podle rozložení koloniálních záborů místo podle jakkoliv odůvodnitelných hranic mezi etniky a náboženskými skupinami. I vezmeme-li v úvahu problémy, které má obecně "arabský živel" s byrokratickými institucemi bez osobního a náboženského rozměru a bez vztahu k tradiční kmenové loajalitě, státy narýsované na mapy výšeuvedeným způsobem těžko někdy mohly fungovat jako státy národní, natož demokratické. Ovládat se daly pouze "tvrdou pěstí" potlačující nespokojence a separatisty, jakých bylo vzhledem k nesourodému složení obyvatelstva vždy více než dost. Pokusy nalézt neutrální, sekulární a nekmenový základ pro tyto státy se nezdařily, z mnoha důvodů, které zde není prostor rozebírat. Šance na další takové pokusy v blízké budoucnosti jsou minimální. Pokud Američané nepřehodnotí prioritu podpory šíitského prvku, ani Irák se pravděpodobně nepodaří zachránit. (Musel by mít podobu volné konfederace šíitských, sunnitských a kurdských enkláv, jakou již před lety marně navrhoval americký viceprezident Joe Biden.)

Existuje samozřejmě vážná obava, že by rozdělení Sýrie nebo Iráku mohlo spustit lavinu podobných změn v regionu. To se docela dobře může stát, dokonce je to velmi pravděpodobné. Jisté ale je, že když Západ a) pod vlivem vlastních ideologických extrémistů (neocons, křesťanští fundamentalisté v USA) intervenoval proti jakkoliv nepovedenému pokusu vytvořit v Iráku sekulární stát, b) tuto intervenci hned v několika ohledech zpackal, c) neměl nikdy žádný reálný plán na to, čím by polomrtvou myšlenku "arabského socialismu" nahradil, d) po zkušenostech s intervencí v Iráku není již ochoten v regionu provádět vojenské zásahy vedoucí k dlouhodobým závazkům, je zřejmé, že za jinak stejných okolností již nebude v pozici vnucovat své představy o uspořádání daného regionu a rozhodnou o něm na prvním místě lokální faktory.

Sektářské spory mezi šíity a sunnity reprezentované Íránem a monarchiemi Perského zálivu se přitom zřejmě stanou dominantním faktorem, zatímco Západ má šanci udržet jakýsi reálný vliv leda ještě v kurdských oblastech a v Jordánsku.

Nedávné mediální pokusy o politickou rehabilitaci Asada na Západě, s některými epizodami také v České republice, na tomto scénáři nic nemění. Asad marně usiloval o akomodaci se Západem nejméně od roku 2003. Na jeho režimu nebylo nic zásadně "protizápadního", hlavní problém však představoval jeho utlačivý charakter. Ten nevyhnutelně generoval nespokojenost mezi většinovým obyvatelstvem, které netvoří mocenskou základnu režimu, ale objekt postupem času stále méně systematického uplácení relativně skromnými benefity, stále masivnějšího sledování, kontroly, zastrašování a podle situace brutálního násilí v podzemních mučírnách nebo rovnou v ulicích.

Režim nyní vyčerpal vlastní zdroje a o jeho budoucnosti se rozhodne v Teheránu. Pokud ajatolláhové budou ochotni masivně investovat do svého vazala i při absenci dodávek sofistikovanější ruské výzbroje a expertízy, Asad může na zlomku někdejší Sýrie přežít.

Jako spojenec v boji s "islámským státem" by měl nyní syrský režim každopádně význam zhruba srovnatelný s významem Itálie pro Dohodu po porážce u Kobaridu (Capporetta) v závěru roku 1917.

Teze, podle níž je Asad - ostatně prý stejně jako Putin - údajně cenným spojencem v boji s islamisty, je přitom nejčastějším podkladem pro tvrzení, že máme přivírat oči nad děním v Sýrii, nepřijímat tamní uprchlíky a "počkat, až se to tam vojensky vyřeší".

Vytisknout