A kdo to hází kamenem?

Má mít univerzitní profesor také charakter?

21. 5. 2015 / Miloš Dokulil

Každý, kdo začne svou univerzitní kariéru (včetně škol technického typu), začíná běžně jako asistent. Od dob před druhou světovou válkou je celý proces jednodušší a má menší počet mezistupňů. Vychází se pochopitelně z určité míry odbornosti, která by neměla ustrnout. Aby se stal kdokoliv docentem, musí předložit jisté výsledky své vědecké práce, kterou posuzují nezávislí oponenti a posléze komise, před níž kandidát osobně prezentuje „obhajobou“ své předkládané práce. Posléze uplyne další jistý čas (individuálně a vzhledem k profesionálnímu zaměření rozdílný a stěží předem odhadnutelný), kdy snad každý docent či docentka je zapojen jak do výuky, tak do dalšího studia svého oboru a práce v něm (podle povahy oboru: včetně laboratoří, účastí na tématických konferencích či publikacemi v odborných časopisech, a často i vydanými knihami).

Časem možná nazrála chvíle k tomu, aby habilitovaný docent či docentka uvážili, zda se ucházet o profesuru. Ke jmenování profesorem každý uvádí svou dosavadní vědeckou žeň. Jde i o knižní publikace, působení v zahraničí, a o rozmanité doklady svědčící o jistém odborném věhlasu a myšlenkové originalitě kandidáta či kandidátky. Případný pedagogický či třeba žurnalistický věhlas na to nestačí (pokud by oborem nebyla žurnalistika). Proces při projednávání případného návrhu na jmenování profesorem je samozřejmě náročnější, než tomu bylo u docentury. Docentem jmenuje přímo fakulta, na níž probíhala docentská habilitace. Profesura má své vyvrcholení v tom, že každá vysoká škola hned automaticky nejmenuje své úspěšně komisionálně otestované kandidáty. Samo schválení Vědeckou radou příslušné univerzity na to (zatím?) nestačí. Ministerstvo školství v součinnosti s prezidentem republiky zajišťují završení celého jmenovacího procesu slavnostním jeho vyhlášením.

Zatím zde nepadlo slovo o morálním profilu uchazeče či uchazečky o tento vědecko-pedagogický nejvyšší titul. Už to, zda někdo vůbec má učit vysokoškolský „dorost“, zřejmě mlčky předpokládá jistou výchozí žádoucí morální úroveň uchazeče. Asi se očekává, že už v mezilidských stycích se odpovídající charakterové rysy projeví. Jenže vedoucí katedry či ústavu, v němž se má možná objevit nový asistent či asistentka, není žádný „kádrovák“ (disponujícího možnými podklady z předchozího života příštího možného člena pracoviště). Při té volbě a pro příští případné ustanovení do asistentské funkce nakonec rozhodují faktory, které jsou zjevně dány až pobytem na vysoké škole. I když bude vyhlášen na takové místo konkurs a bude u toho následného projednávání přítomna předem ustanovená komise.

Může ovšem být otázkou, zda ten, kdo takto nakonec úspěšně prošel komisionálním profesorským řízením a schválením Vědeckou radou své vysoké školy, měl či neměl předtím nějaký povážlivý vroubek v občanském životě či v soukromí, o němž akademická obec nic neví. A zda to pak nemělo mít svůj závažný vliv pro nastoupení akademické kariéry hned na samotném jejím začátku. Není-li o tom okamžitě žádná povědomost, může být problém zamýšlet až dodatečně stínat hlavy. Navíc skoro nic není automaticky jen v černobílém osvitu. Nelze ani vyloučit, že právě to následné působení na vysoké škole a rozmanité věrohodně vyhlížející postoje možného „hříšníka“ mohly být průvodními doklady jakoby z případného „očistce“. Chybná rozhodnutí nelze ovšem „odestát“. I když může zůstat víc než „akademickou“ otázkou, zda při určité výchozí charakterově vadné výbavě by člověk mohl s některými institucemi spolupracovat (či s jejich zásadami souhlasit a v jejich duchu potom angažovaně působit). Jenže kdo teď má hodit první kamenem?

Něco jiného je ovšem ve třech již vybubnovaných případech stávající veto prezidenta Zemana. Mohl takto výrazněji než před dvěma lety artikulovat svou nechuť být jen jakýmsi formálním „doručovatelem“ profesorských dekretů. A pokud konkrétně neznáme případnou závažnost prezidentových odmítnutí, možná by nás taky napadlo, že v předkole možné veřejné aféry tu přece byla k dispozici diskrétní zpětná vazba na akademické orgány institucí, které ty návrhy na potenciálně sporné profesorské dekrety předkládaly. Aby se citlivé otázky nezačaly řešit až jakoby jejich vytroubením prostřednictvím médií, kdy ty problémy nakonec dostanou zčásti problematický věcný osvit. (Nelze vyloučit, že potom se ocitnou zcela mimo ono příznačné „meritum“ samotné té aktuálně nažhavené „věci“. Ať již byl morální aspekt těch tří případů jakýkoliv. Ne že bych chtěl hned pochybovat o tom, že profesura je – možná doprovodně – zároveň zjevně spřažena s různými neodepsatelnými morálními zřeteli každého vědecko-pedagogickým titulem honosícího se člověka.)

Ne naposled tu je ovšem taky vtíravá otázka, zda měla prezidentská kancelář k dispozici skutečně věrohodné podklady! Nelze vyloučit naprostou nevinu Kainovým znamením označených tří nových profesorů. (Též proto se mělo jednat diskrétně a s předstihem jen s akademickými institucemi, odkud ti nově jmenovaní pocházejí. Aby bylo oboustranně jasno. Bez „vrchnostenského“ přístupu ze strany prezidentské kanceláře. A bez případných veřejně znevažujících stínů! Nelze zde totiž zároveň vyloučit, že by se neprávem postižení vysokoškolští učitelé mohli obrátit dokonce v záležitosti své cti přímo na soud.) Navíc by se zatím muselo zdát, že si akademické instituce ČR nezaslouží důvěry. (Jinou otázkou tu ovšem je, že těch vysokých škol je v Česku neúměrně mnoho; takže ne všechny budou nutně na špičkové úrovni, s odpovídajícími nároky jak na studenty, tak na jmenování profesorem. Takže otázka kredibility některých z nich bude asi na místě. Zatím nechvalně popularizovaný případ do této kategorie zřejmě nespadá.)

Vytisknout