Kapitalismus bude pokračovat, demokracií si ale nemůžeme být jisti

Rezignujeme-li na lidská práva, selže západní civilizace

21. 5. 2015 / Bohumil Kartous

Po vítězství toryů v parlamentních volbách ve Velké Británii se okamžitě objevil návrh na zrušení stávajícího zákona o lidských právech, který se řídí Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod a revizi celého konceptu pojímání nezadatelných práv, kterými si každý člověk může být tzv. jist. Těch práv není mnoho, jak už bylo zmíněno v dřívějších komentářích: právo na život, na svobodu projevu, vyznání, na vzdělání, na spravedlivý soudní proces. Zvykli jsme si nazývat se rozvinutou, demokratickou, civilizovanou společností právě proto, že tato práva považujeme za nezpochybnitelná. Už více než půl století poučujeme celý svět, že je musí akceptovat. Dobrá otázka: co zbude, když tento koncept zpochybníme? Zbude nám dominance moci a ekonomiky, individuální touha prodrat se alespoň na minimální sociální výsluní a k tomu dobrý prostředek, jak jistou část společnosti od těchto privilegií odstavit. Přistěhovalce, etnické minority, lidi na sociálním dně a další menšiny, které nebudou schopné dostát tomu, co britští konzervativci (a miliony jejich ideologických příznivců po celé Evropě) nazývají "odpovědností". Pokud se toto podaří v UK, dá se očekávat výrazný tlak stran s podobnou politickou agendou napříč Evropou. Tento proces může být nevratný. Možná stojíme na prahu nové éry, éry kapitalismu bez lidských práv. Jezdili snad toryové na stáže do Pekingu?

O návrhu se začaly vést pře, aniž by ho prozatím kdokoliv viděl. Není divu. Podle prohlášení konzervativců jde o to nikoliv lidská práva zrušit, ale "vyvážit práva a odpovědnost". Ať už je to myšleno jakkoliv, skutečně jen málokdo si dokáže představit, že by se v tomto okamžiku někdo chtěl dotknout nezadatelných práv vlastních občanů. Jestli tedy návrh na revizi lidských práv někdy skutečně vznikne, dá se s velkou pravděpodobností očekávat, čí lidská práva budou zpochybněna: lidská práva ne-občanů. Ne-občané, imigranti ze zemí mimo tzv. civilizovaná společenství, jsou vlastně jediné možné oběti tohoto kroku, alespoň v jeho prvním plánu.

Velká část obyvatel Evropy to nepochybně schválí, neboť se budou domnívat, že jde v jádru o ochranu jejich vlastních práv. Pokud by takový návrh někdo předložil v ČR, velmi pravděpodobně by získal sympatie majority. Jak je to možné? Protože velká část lidí má dojem, že lidská práva jsou "multikulti" koncept, který byl všem se "zdravým rozumem" vnucen ze strany EU a dalších cizáků, jejich cílem je utlačovat dobrého českého člověka v jeho vlastním domově. Máme imigranty rádi, když za nás dělají špinavou, mizerně placenou práci a obětují tak velkou část své svobody, jen aby mohli živit své rodiny v zemích, kde to možné není. Přesně v této roli je máme rádi, zbavené těch práv, která považujeme za privilegium nás, vyvolené.

Lidská práva nejsou jednoduché téma. Problém způsobuje dost pokřivené vnímání jejich podstaty, původu a smyslu. A jejich ne-dodržování. V prvé řadě je to dáno tím, že si běžný člověk neuvědomuje, jak vlastně došlo k ustanovení lidských práv, že příčinou byla zejména sebedestruktivní 2. světová válka, kterou rozpoutala Evropa. Koncept lidských práv není nějaký naivní multikulturní narativ, jak se mnozí domnívají, byť spolu oba procesy velmi úzce souvisejí.

Multikulturalismus, který mimochodem není umělou ideologií, ale historickým faktem a reakcí na stav globalizované společnosti, což mnoho lidí stále nedokáže pochopit, přece je založen zejména na exportu prvků silnějších kultur, tak to v mnoha oblastech, zejména v popkultuře, je. S fenoménem se totiž pojí zisk. Jenže v oblasti lidských práv je základní rozpor v tom, že pokrytecky vyvážíme - dokonce vynucujeme - jen ideu, nikoliv lidská práva. V mnoha případech je z mocenských a ekonomických důvodů ostatním upíráme.

Lidská práva jsou možná formálně považována za univerzální, ale ve skutečnosti je míra lidských práv určována jakousi nepsanou, oficiálně nestanovenou hodnotou lidskosti. Na přímou otázku, zda považujeme lidský život za stejně hodnotný bez ohledu na rasu, kulturní nebo etnický původ či sociální a ekonomické zázemí bychom podle univerzálně platných lidských práv měli odpovědět "samozřejmě ano".

Ve skutečnosti to tak ale zdaleka není. Život obyčejného iráckého či afghánského civilisty nepovažujeme za stejně hodnotný jako život českého, britského či amerického vojáka. Afghánský či irácký civilista je více méně jen jedním číslem z mnoha jiných, nemá jméno, nemá žádnou identitu. Z našeho pohledu je to jen početní jednotka, která sama o sobě nepředstavuje tragédii, když statisticky zanikne. Tragédii představují při nejlepším desítky, spíše ale stovky či tisíce podobných "odpočitatelných" jednotek, pokud si vůbec připouštíme, že při perpetuálních, kusých informacích, jež média poskytují v podobě surových statistických dat, stále jde o tragické události, nikoliv jen o "nudnou" součást každodennosti. Tento fakt si uvědomíme nejlépe tehdy, když pohřbíváme vlastní mrtvé, kterým se všemi poctami, pompou a mediálním zármutkem prokazujeme, že s jejich životem skutečně odešlo cosi podstatného.

Dobře si uvědomíme tuto skutečnost tehdy, když čteme o stovkách mrtvých dělníků, kteří v nelidských pracovních podmínkách staví stadiony pro mistrovství světa ve fotbale v Kataru. Je zrůdné, že tito lidé umírají proto, aby se euroatlantická společnost mohla tři týdny bavit. Společnost, která stojí na uznávání lidských práv. Stejně jako dělníci a dělnice umírající v troskách špatně postavených továren v Bangladéši, kteří za dolar na den šijí levná trička pro západní trh.

Jenže tak to ve skutečnosti je. Je nám jedno, za jakých životních podmínek žijí a pracují "úkáčka", protože je zde máme proto, aby jsme za podobných podmínek nemuseli pracovat my. Na jejich bídě totiž stojí značná část naší vlastní životní úrovně, našeho pohodlí a vysokého komfortu, který je nám více než lidská práva. Vyhýbáme se této skutečnosti, ze strachu před krutou pravdou ji vlastně negujeme pomocí různých do detailu propracovaných ekonomických statistik a prognóz rozvoje, kterými často omlouváme zcela nezpochybnitelný fakt, že onen luxus práv pro nás je těžce vykoupen bezprávím pro jiné.

Lidé jako Tomio Okamura, Marine Le Pen nebo Nigel Farage, kteří navrhují zcela konkrétní prolomení základních lidských práv, např. formou odpírání přístupu ke vzdělání nebo diskriminaci založenou na víře, vlastně nedělají nic jiného než že se snaží ukazovat rozdíl mezi formálním právním statusem a existujícími rozpory v reálném světě. Jediný rozdíl mezi nimi a těmi, kdo bojují za naplňování lidských práv je v tom, že oni považují lidská práva za mrtvý koncept, iluzorní a přežitou představu, nenaplnitelnou z podstaty věci. Což o to, kdyby ve společnosti bylo oněch 5 % lidí, kteří slyší na populismus, nestalo by se nic. Jenže radikální politická agenda se posunuje do politického mainstreamu, vždyť Toryové vyhráli britské volby...

Tím, že zrevidujeme lidská práva a tzv. narovnáme vztah mezi formálním a skutečným omezením toho formálního rezignujeme na podstatu vlastní civilizace. Vzdáme se jediné hodnotové odlišnosti, která nám nyní dává morální převahu k tomu myslet si, že jsme dospěli k lepší společnosti. V tom okamžiku ztratíme poslední naději na záchranu vlastních hodnot, protože se k nim sami nebudeme moci vztahovat tehdy, až přijde někdo jiný, kdo pouze obrátí role a znaménka lidských hodnot rozdá podle jiných karet.

Vytisknout