19. 5. 2015 / Boris Cvek
V poslední době stále častěji přemýšlím nad tím, jak vlastně funguje česká společnost, co je tou její základní logikou, a pronásleduje mne následující pozorování. Lidem něco vadí, třeba i na místní úrovni, něco zcela konkrétního, nicméně bojí se vystoupit a spojit – tím se veřejný prostor stává arénou pro individuální zájem a bezohlednost.
Strach ustupování zveličuje zdánlivou sílu a neporazitelnost bezohledných individualistů, která by okamžitě vypadala mnohem omezeněji a skromněji, kdyby se jí občané postavili a zažili strach z té druhé strany. Podstatné je, že ti, kdo si uzurpovali veřejný prostor a veřejné zdroje, nejsou v žádném smyslu odvážní, oni pouze obsadili prázdno, vytvořené strachem ostatních.
V Česku běžná představa suverénního, drancujícího individualismu jako svobody není dána ideologicky, nýbrž reálnou zkušeností, kterou takto chovající se lidé mají ze všeobecného strachu prosazovat veřejný zájem a kterou na nich zbabělá většina jaksi obdivuje a závidí jim ji. A stejnou reálnou zkušeností je dán pocit strachu a bezmoci, který se znásobuje tím, jak je člověk uprostřed bojících se sám a bojí se proto ještě víc.
Hledání pragmatických řešení není v tomto státě podvázáno tím, že nejsme pragmatici, ale tím, že účinné řešení – tedy pragmatické v tom základním smyslu – vyžaduje šlápnout někomu, kdo si kolonizoval veřejný prostor či veřejné zdroje, na kuří oko, tedy odvahu a paradoxně idealismus. Český „pragmatismus“ je založen na přizpůsobivosti a deformovanosti, nikoli na pragmatickém měnění podmínek ke všeobecnému prospěchu (a prosazovat veřejný zájem, to je ten idealismus).
Jak chybí občanské komunity, sjednocující lidi různých názorů, věr a sociálních vrstev na základě veřejného, společného zájmu, tak kritérium spolčování se je kamarádíčkovství a přemrštěná ideologizace, daná tím, do jaké skupiny člověk patří, a strachem, aby nedostatkem ideologické zapálenosti nebo něčím jiným nezklamal své kamarády, bez nichž by byl úplně sám v bezútěšné neopravdovosti svého myšlenkového světa. Proto v ideologických bojích v Česku nejde tolik o myšlenky, s nimiž by člověk mohl být v klidu sám, ubezpečen tím, že ho podrží ideově rozmanitý, ale občansky na veřejném zájmu sjednocený společenský život, nýbrž o strach, že bude vyloučen z ideologické komunity, která poskytuje iluzi, že člověk není úplně sám na dně prázdnoty své zbabělosti.
Vytisknout20.5. 2015
Zrovna poslouchám pořad “Fandím Rusům, fandím USA. Vždy nekriticky” a zaujala mne slova, že český člověk nedokáže pracovat a kriticky vyhodnocovat “fakta”. K tomu bych poznamenal, že si ani nepamatuji, kdy se mi z nějakého média dostalo nějaký...