Podstatou fungování české společnosti je strach

19. 5. 2015 / Boris Cvek

V poslední době stále častěji přemýšlím nad tím, jak vlastně funguje česká společnost, co je tou její základní logikou, a pronásleduje mne následující pozorování. Lidem něco vadí, třeba i na místní úrovni, něco zcela konkrétního, nicméně bojí se vystoupit a spojit – tím se veřejný prostor stává arénou pro individuální zájem a bezohlednost.

Strach ustupování zveličuje zdánlivou sílu a neporazitelnost bezohledných individualistů, která by okamžitě vypadala mnohem omezeněji a skromněji, kdyby se jí občané postavili a zažili strach z té druhé strany. Podstatné je, že ti, kdo si uzurpovali veřejný prostor a veřejné zdroje, nejsou v žádném smyslu odvážní, oni pouze obsadili prázdno, vytvořené strachem ostatních.

V Česku běžná představa suverénního, drancujícího individualismu jako svobody není dána ideologicky, nýbrž reálnou zkušeností, kterou takto chovající se lidé mají ze všeobecného strachu prosazovat veřejný zájem a kterou na nich zbabělá většina jaksi obdivuje a závidí jim ji. A stejnou reálnou zkušeností je dán pocit strachu a bezmoci, který se znásobuje tím, jak je člověk uprostřed bojících se sám a bojí se proto ještě víc.

Hledání pragmatických řešení není v tomto státě podvázáno tím, že nejsme pragmatici, ale tím, že účinné řešení – tedy pragmatické v tom základním smyslu – vyžaduje šlápnout někomu, kdo si kolonizoval veřejný prostor či veřejné zdroje, na kuří oko, tedy odvahu a paradoxně idealismus. Český „pragmatismus“ je založen na přizpůsobivosti a deformovanosti, nikoli na pragmatickém měnění podmínek ke všeobecnému prospěchu (a prosazovat veřejný zájem, to je ten idealismus).

Jak chybí občanské komunity, sjednocující lidi různých názorů, věr a sociálních vrstev na základě veřejného, společného zájmu, tak kritérium spolčování se je kamarádíčkovství a přemrštěná ideologizace, daná tím, do jaké skupiny člověk patří, a strachem, aby nedostatkem ideologické zapálenosti nebo něčím jiným nezklamal své kamarády, bez nichž by byl úplně sám v bezútěšné neopravdovosti svého myšlenkového světa. Proto v ideologických bojích v Česku nejde tolik o myšlenky, s nimiž by člověk mohl být v klidu sám, ubezpečen tím, že ho podrží ideově rozmanitý, ale občansky na veřejném zájmu sjednocený společenský život, nýbrž o strach, že bude vyloučen z ideologické komunity, která poskytuje iluzi, že člověk není úplně sám na dně prázdnoty své zbabělosti.

Vytisknout

Související články

Pro českou společnost je těžké nebát se

20.5. 2015

Zrovna poslouchám pořad “Fandím Rusům, fandím USA. Vždy nekriticky” a zaujala mne slova, že český člověk nedokáže pracovat a kriticky vyhodnocovat “fakta”. K tomu bych poznamenal, že si ani nepamatuji, kdy se mi z nějakého média dostalo nějaký...

Obsah vydání | Úterý 19.5. 2015