Válka proti rakovině, drogám či teroru jako čínská zeď

21. 4. 2015 / Boris Cvek

Válka proti drogám, proti rakovině a proti teroru se podle Macilwaina bohužel stala něčím, co slouží především těm, kdo bojují, a nikoli těm, v jejichž zájmu se boj vyhlašuje. Např. do očí bijícím výsledkem války proti rakovině jsou podle něj rostoucí náklady na zdravotní péči a mezi vedlejší důsledky patří: špatně nasměrovaný biotechnologický průmysl, zavádějící veřejné debaty o placení za přemrštěně drahé léky, sobecké propagování neužitečných diagnostických přístrojů, pokřivené výzkumné priority, nevhodné léčení pacientů (zejména těch starších) a rozpačitý přístup k nápravě znečištění životního prostředí.

O biotechnologickém průmyslu píše Macilwain doslova tato tvrdá slova:

„Od jeho založení mu šlo především o hledání způsobů, jak léčit rakovinu. Bylo to tak proto, že američtí poskytovatelé zdravotního pojištění (a v menší míře také pojišťovatelé a poskytovatelé zdravotní péče mimo USA) vyklopí (cough up) pošetile peníze za způsoby léčby, o nichž je prokázáno, že prodlouží život o tři až šest měsíců. Model, podle něhož funguje tento průmysl, je podmíněný výhledem na obrovské peníze z vývoje léků proti rakovině.“

Za nejhorší podobu války proti rakovině však autor sloupku považuje tlak na to, aby každý pacient s nádorovým onemocněním byl nějak léčen, nějak podrobován chemo a radioterapii, často bez jasného zdůvodnění, že to je opravdu v zájmu pacienta. Kritizuje dále to, že pacientská uskupení stejně jako osvětové akce jsou placené velkými průmyslovými giganty a slouží jejich zájmům.

Macilwainovo odmítnutí představy války proti rakovině není nějaký osamocený hlas. On sám zmiňuje, že Harold Varmus, právě končící šéf Národního ústavu pro výzkum rakoviny v USA, tuto rétoriku také odmítá. Velmi podrobně a kriticky a v širším kontextu se stejné problematice věnuje také Gayle Sulik v knize Pink Ribbon Blues (Oxford University Press, Reprint Edition 2012) ZDE, kterou všem vřele doporučuji.

Vytisknout