Sedm set utonulých duší při ztékání hradeb pevnosti Evropa

20. 4. 2015 / Daniel Veselý

Přestože se italské pobřežní hlídce podařilo před utonutím zachránit 28 šťastlivců a vylovit 24 až 28 těl ZDE, počítá se s tím, že dalších až sedm stovek pohřešovaných lidí podle všech indicií utonulo ZDE. Rybářská loď s uprchlíky se o víkendu potopila v místě nacházejícím se asi 96 kilometrů od libyjského břehu a asi 120 kilometrů od italského ostrova Lampedusa. K incidentu podle mluvčí Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) Barbary Molinario došlo poté, co migranti na lodi zahlédli v dálce obchodní loď a snažili se zachytit pozornost posádky, nicméně tak nešťastným způsobem, že se s nimi loď převrhla.

Kdyby šlo o ojedinělou událost, myslím, že by nad headliny světových sdělovacích prostředků na chvíli zavlálo černé sukno a civilizovanou západní společnost by přepadl nelíčený úděs, jak je toto vůbec možné. My ovšem jen zatlačíme upřímnou slzu dojetí a vrátíme se k našim zhusta obyčejným činnostem, kdy nám nehrozí reálné ohrožení na životech jako nešťastníkům, již prchají do jimi vysněného ráje symbolizovaného pevností Evropa.

Bohužel, jak je naprosto děsivých faktem, neběží o ojedinělou tragédii bez náležitého kontextu. Před týdnem se nedaleko lampeduských břehů převrátila loď se stovkami migrantů: utopilo se víc než 400 lidí a zachránilo 145 „dítek štěstěny“ ZDE. Letos v únoru se u libyjského pobřeží převrátila čtyři plavidla s uprchlíky poté, co nabrala vodu; 29 osob utonulo a 300 dalších je pohřešováno. Podle údajů katarské televize Al Džazíra během podobných incidentů loni ve Středomoří zahynulo nebo je pohřešováno 3400 lidských bytostí, zatímco, jak informuje Guardian, letos na moři přišlo o život 1500 dalších ZDE.

V brzké době můžeme čekat, že se obdobné tragédie budou opakovat s temně neměnným tempem, aniž by se přikročilo k nějakému smysluplnému zákroku.

Vězme, že kdyby podobným způsobem na onen svět odcházely stovky a tisíce obyvatel západního civilizačního okruhu, bilo by se na poplach a rázným způsobem by bylo zakročeno, aby se tyto horory neopakovaly. Nicméně v případě chudých a bezmocných afrických migrantů jde o Orwellovým jazykem „nelidi“, jejichž život přece nemůže mít stejnou váhu jako náš.

Libye se již před nějakým časem stala významným shromaždištěm afrických migrantů mířících na sever a taktéž rájem pašeráků lidí, jelikož jim tamní bezvládí hraje do karet. Ještě za vlády plukovníka Kaddáfího, v době, kdy se z prezidentem Reaganem titulovaného „šíleného psa Blízkého východu“ stal excentrický vůdce naším „bastardem“, se zdálo, že situace nebyla tak dramaticky beznadějná jako nyní. Ano, plukovník se snažil držet africké migranty na uzdě, nikoliv z nějakého empatického hnutí mysli, ale z čistě pragmatických důvodů.

Na druhou stranu libyjský lídr v rámci jakési „panafrické solidarity“ vítal chudé migrující Afričany a zasazoval se o to, aby v Libyi mohli získat trvalý pobyt i odpovídající zaměstnání. Kaddáfí se však, podobně jako další na čas omilostněný renegát - syrský prezident Asad - podílel na únosech, zadržování a mučení podezřelých teroristů v režii administrativy prezidenta George W. Bushe.

Nicméně Kaddáfí neposlouchal dobré rady a rozkazy svých západních „přátel“ a upadl opět v nemilost; protivládní povstání proti jeho vládě v roce 2011, kdy Magrebem a přilehlými regiony otřásalo arabského jaro, se krutě zvrhlo poté, co se do občanského konfliktu na základě překroucených faktů a lží tehdejší americké ministryně zahraničí USA a dnes nadějné kandidátce na post amerického prezidenta Hillary Clintonové ZDE zapojilo NATO s nasazením bombardérů, helikoptér, válečných plavidel, též pak výcvikem a vydatným vyzbrojením protikaddáfiovských „rebelů“, hrdlořezů jedna báseň.

Výsledek: znásilněný a zavražděný diktátor, de facto rozpad Libye coby jednotného státu, destabilizace mající ozvěny v dalších zemích v Magrebu, výhřez násilností četných islamistických milic, bombové atentáty, celkem čerstvě i zvěrstva džihádistů z Islámského státu ZDE, v neposlední řadě vzedmutá vlna uprchlíků z Libye na sever před chaosem a terorem ZDE.

Spojené státy, Francie, Velká Británie prostřednictvím intervence NATO v Libyi tedy nesou nezanedbatelný díl viny za osudy bezprizorných lidí prchajících do pevnosti Evropa.

S vypuknutím děsivého konfliktu v Sýrii v roce 2011 uprchlo na Západ 120 000 osob. Spousta lidí kvapem opouští rovněž Somálsko, kde probíhá Obamova bezpilotní kampaň zaměřená na neutralizaci káidistických elementů, dále Eritreu, taktéž Izraelem a Egyptem obléhanou Gazu. Společným jmenovatelem tamních problémů jsou ekonomický chaos, válečné rozbroje, porušování lidských práv atd.

Na desítky tisíc převážně subsaharských Afričanů již od počátku 90.let minulého století uprchly na sever za „štěstím“ hlavně z Tuniska, Maroka, Mauretánie, Alžírska, ale i Libye jak stojí psáno ve studii nevýdělečného think-tanku Migration Policy Institution ZDE. Důvody, jež přinutily chudé Afričany v počtu 65 000 až 120 000 migrantů opustit nehostinné oblasti černého kontinentu, mají podle autorů této analýzy kořeny v chudobě, válečných konfliktech, negativních dopadech evropského kolonialismu včetně uměle vytyčených hranic.

A jak mohou západní země alespoň drobtem přispět k redukci tohoto palčivého fenoménu? Především by se neměly podílet na politickém vměšování do záležitostí afrických zemí; neměly by vytvářet děsivé životní podmínky vojenskými invazemi, bezpilotními útoky či podporou různých junt, diktátorů a autokratů, kteří ve velkém porušují lidská práva. Jestliže k těmto zhoubným počinům dochází, je jejich povinností oběti svých pragmaticky uskutečňovaných zájmů odškodnit. Mám za to, že je to to nejmenší, co mohou západní země pro zoufalé a bezprizorné Afričany a další osoby v nouzi udělat.

Vytisknout