To že Západ ztrácí hegemonii nutně neznamená "konec kapitalismu"

26. 3. 2015 / Karel Dolejší

Protože byl marxismus v zásadě filosofií dějin, jen v omezené míře si uvědomoval skutečný význam kategorie prostoru. Průlom se částečně objevuje až s nepříliš jasně definovanou Marxovou kategorií "asijského výrobního způsobu", která nejnázorněji demonstruje, že nežijeme žádné univerzální dějiny, které by byly všude stejné, a že prostor není filosofií dějin a jí postulovanou abstraktní "železnou vývojovou logikou" znevýznamněn. Vývojová logika je parametr uspořádanosti konkrétních materiálních dějinných procesů na planetě, nikoliv abstraktní hegelovský "zákon".

S jasným vědomím o neexistenci nějaké "univerzální vývojové logiky dějin" pracovala v 60. letech teorie raného kapitalismu, kterou zformuloval český historik Robert Kalivoda. Ještě později se objevila podstatně rozmáchlejší teorie "světosystému" od Immanuela Wallersteina. Oba autoři ukazují, že mezinárodní dělba práce vytváří planetární strukturu, v níž různé dominantní ekonomické funkce formují různé typy společností. Průmyslová Anglie textilek byla jinou společností než většina kontinentálních evropských zemí, kde šlechtický velkostatek produkující obilí pro trh zejména v Anglii přinesl druhé znevolnění. Africké kolonie určené k vývozu surovin a otroků, původní předmět Wallersteinova zájmu, byly jinými společnostmi než metropole - a jistě nesměřovaly jako kolonie k průmyslovému rozvoji ve stylu metropole.

To co Wallerstein nazývá "centrum světosystému" je nicméně funcionální, nikoliv striktně geografický pojem. Centrum kapitalistického světa bývalo v Anglii, poté štafetu na čas převzalo Německo, nakonec ji po určitý čas nesly Spojené státy americké.

Centrum kapitalistického světosystému se tedy posouvá po povrchu planety. Nyní směřuje do Asie. Tak jako úpadek Británie ve vztahu k německému a později americkému ekonomickému náskoku neznamenal, že by šlo o "konec kapitalismu" (ačkoliv autoři jako Shonfield jasně reflektovali, že poválečný ekonomický boom na kontinentě, který Británie propásla, vděčil za mnoho institucím předkapitalistického původu), ani přesun centra ze Západu do Asie nutně neznamená "konec kapitalismu".

Jestliže se tvrdí, že podstatná část americké pracovní síly se nadále prodejem své práce neuživí, je k tomu třeba dodat "v těch oborech a při těch mzdách, na něž jsou tito lidé zvyklí". Číňané se přece neobávají, že další rozvoj jejich ekonomiky zničí polovině lidí zdroj obživy. To se týká drahé americké pracovní síly. již bude brzy opravdu obtížné za stávajících podmínek zaměstnávat.

Pokud nereflektujeme některé parametry současného globalizovaného kapitalismu, můžeme snadno dospět k falešným závěrům.

Globalizace je proces probíhající na úkor extrémně zrychlené spotřeby neobnovitelných zdrojů. Ani s využitím technologie hydraulického štěpení však nedojde k odložení finální uhlovodíkové krize o dobu delší než maximálně 15-20 let. Poté bude nadále nemyslitelné vozit všechno zboží základní spotřeby do Spojených států z Číny. Cena dopravy rychle poroste a cena pracovní síly bude klesat. Někde na této trajektorii vznikne prostor pro částečnou reindustrializaci Spojených států. Opatrněji řečeno, základní zboží, které se dnes do USA dováží z Číny, začne být produkováno opět na americkém kontinentě - ať už třeba v Kanadě, Mexiku nebo Brazílii, na tom nesejde, důležité bude podstatné zkrácení přepravních vzdáleností. Období částečné reindustrializace se přitom nijak zásadně nevylučuje s další existencí kapitalismu. I když jistě by to byl kapitalismus podstatně jiný než ten, který právě dnes považujeme za jakýsi vzorový model.

Otěže globálního kapitalismu dnes pomalu přebírá Čína, avšak období její dominance bude ještě výrazně kratší, než období dominance Spojených států amerických, které se pomalu chýlí ke konci a celkově nepotrvá o mnoho déle, než nějakých 70 let.

Dynamiku přesunu centra kapitalistického světosystému po povrchu glóbu a paralelně nastupující krizi modelu industriální ekonomiky založené na stále rostoucí spotřebě neobnovitelných zdrojů není třeba a patrně není ani vhodné traktovat jako "konec kapitalismu". Jednak proto, že se může opět - pokolikáté už? - ukázat, že konec kapitalismu zase tak rychle nenastal, jednak proto, že s "koncem kapitalismu" jsou tradičně propojena millenaristická očekávání politických náboženství, kterým bychom se v rámci korektnosti analýzy i zachování duševního zdraví měli důsledně vyhýbat.

Vytisknout