Drastický příběh dvacetiletého ruského vojáka Dorjiho Batomunkujeva, který bojoval na Ukrajině

25. 3. 2015

Z nedávné zprávy britského Royal United Services Institute vyplývá, že na ukrajinské území bojují od počátku konfliktu četné oddíly ruské armády. V prosinci 2014, na vrcholu konfliktu, bojovalo proti ukrajinské armádě podle RUSI asi 10 000 vojáků ruské armády.

Na podzim roku 2014 začali slučovat vojáky, bojující na základě smlouvy, ze všech praporů v našem sektoru a vytvořili samostatný tankový prapor. Ještě v Ulan-Ude byly čísla a znaky na tancích zamalovány. Všechno jsme to odstranili, abychom se zakamuflovali. Pasy a vojenské průkazy jsme nechali v zázemí.

Nikdo nám otevřeně neřekl, že jedeme bojovat na Ukrajinu, ale všichni tomu rozuměli. Nikdo nás neotravoval žádnými vlasteneckými nesmysly.

Viděl jsem, že jsme v Doněcku, když jsem vykoukl z tanku a kolem byly nápisy Doněck. Poslouchali jsme tam ruské Radio Sputnik. Diskutovalo se tam, jestli jsou na Ukrajině ruské jednotky, a debatéři to popírali. My jsme to všichni poslouchali a říkali jsme si, jo, jo.

Kdo je ochoten hovořit otevřeně? Naše vláda chápe, že musíme pomoci, ale kdyby vyslala vojska oficiálně, to by rozčílilo Evropu a NATO. Jenže, samozřejmě, NATO se na tom podílí, víte, že dodávají Ukrajincům zbraně?

Chápali jsme, že celá válka závisí na nás. Byli jsme výcvikem dobře připraveni.

V našem praporu bylo 31 tanků. Bylo nás asi 300 mužů, všichni z Ulan-Ude, všichni Burjati.

Nic nám nevysvětlovali, co máme dělat, ale věděli jsme: Když se něco pohne, máme střílet. Zabíjet.

Byl jsem zraněn v tankové bitvě. Hořela mi tvář i helma. Kolega mě postříkal hasičským přistrojem. Pak jsem ztratil vědomí.

Naše boje nebyly s povstalci nijak koordinovány. Oni jsou opravdu divní. Střílejí, pak přestanou a chodí do práce - nemají žádnou organizaci, žádné velitele, žádné velení, je to zmatené a chaotické.

Byli jsme asi ve čtyřech vesnicích, nevím, jak se jmenovaly, byly zcela zničené, vybombardované. Nejsem hrdý na to, co jsem dělal, zabíjel jsem lidi. (Dlouhé mlčení)

Podvědomě bojujete proti úplně stejným lidem, jako jste vy. Ale chápete, že jsou to nepřátelé. Lidé, které jsem zabíjel, nebyli nevinní. Zabíjeli civilisty a děti. Seděli tam, třásli se strachem a doufali, že je nezabiju. Začne prosit o odpuštění. Jen Bůh je jeho soudce.

Ale oni jsou to stejní lidé jako vy, mají taky matku.

Jenže když je nezabijete, zabijí oni vás a vaši rodinu.

Jsou tam ti žoldáci z Polska a Čečenska, kteří chtějí jen zabíjet. Ty musíme vyhladit.

Žádné polské žoldáky jsem sice neviděl, ale říkali nám, že tam jsou.

Místní civilisté se s námi snažili dostat do kontaktu, ale my jsme s nimi nemluvili.Samozřejmě, že vím, že 70 procent obyvatel města Makiijvka podporuje Ukrajinu. Báli jsme se, že nás podvedou. Nabízeli nám čaj, ale mohl být otrávený.

Samozřejmě jsem měl pochybnosti. Ale musíte respektovat názor lidí. Jestliže chce Doněck nezávislost, musí dostat nezávislost.

(Zkráceno)

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout