Život a doba secondhandového oblečení

Česko si nemuselo nechat zničit svůj průmysl

26. 3. 2015 / Jan Čulík

V českých městech a městečkách existovaly dlouhá desetiletí menší lokální továrny, které svým zbožím, především textilním, ale i jiným, od devatenáctého století až do devadesátých let dvacátého století úspěšně zásobovaly místní obyvatelstvo. Po pádu komunismu r. 1989 se Československo a pak Česká republika nekriticky otevřely západnímu tržnímu liberalismu a ekonomický tlak globálních trhů tyto podniky zlikvidoval. Následovala bezradnost a obrovská nezaměstnanost. Dodnes lidé v severních Čechách a na Moravě nevědí, co se vlastně stalo a jak k tomu došlo a jak si v nové situaci poradit. Zejména v severovýchodních Čechách a na severní Moravě je situace tragická: lidé tam žijí v nádherné přírodě, ale vůbec je nenapadlo, že by po uzavření místních podniků mohli svůj kraj globálně nabízet turistice - a že by zájem byl, určitě například od Holanďanů. To by ale vyžadovalo pomoc od centrálních úřadů, které by lidi v místních oblastech měli pomoci se zesíťovat a vytvořit o těchto oblastech informační a nabídkové kanály na internetu. Nebylo by tak obtížné udělat třeba z Rýmařovska bohatou, lukrativní mezinárodní turistickou oblast.

Jenže na to jaksi chybí v ČR iniciativa: Místní lidé si neporadí, jak tohle udělat a centrální úřady jim nepomohou.

Lidi v ČR často z likvidace místního průmyslu obviňují "Evropskou unii", "Západ", nebo "Ameriku". Jenže na vině jsou především jejich vlastní domácí čeští politikové, kteří byli od devadesátých let tak pitomí, že si neuvědomili, že každá země sobecky prosazuje svůj vlastní politický a ekonomický zájem a že vlastní politické a ekonomické zájmy si musí Česká republika hájit sama, protože nikdo to za ni neudělá. Čeští politikové se však rozhodli, že se ČR nechá úplně znásilnit Západem, protože přece západní politikové a západní kapitalismus "to myslí s námi všemi dobře". Výmluvným příkladem ze začátku devadesátých let byla obchodní dohoda uzavřená mezi USA a Československem, v níž si Spojené státy vyhradily asi čtyřicet strategicky významných hospodářských sektorů, v nichž nebude českým vývozcům dovoleno vyvážet své výrobky do USA. Česko si hospodářská omezení dovozu z USA nevyhradilo vůbec žádná!

Pozoruhodný důkaz o tom, jak nekriticky přijímaný západní hospodářský liberalismus zemím škodí přinesl ve středu v rozhlase BBC pořad Laurieho Taylora Thinking Allowed. Taylor v něm interviewoval Andrewa Brookse, který vyučuje hospodářskému rozvoji a geografii na University College London a právě vydal novou knihu s názvem Clothing Poverty: The Hidden World of Fast Fashion and Second Hand Clothes (Chudoba v odívání: Skrytý svět rychlé módy a obnošeného šatstva.

V pořadu Laurieho Taylora Thinking Allowed Andrew Brooks vysvětlil: Většina obnošeného šatstva, které Britové věnují charitativním organizacím, se vyváží do zahraničí, do zemí se středními či nízkými příjmy. 351 milionů kilogramů obnošeného šatstva se ročně vyváží z Británie do rozvojových zemí. Tento objem neustále roste. Je spojen s pojmem "fast fashion", "rychlá móda", kdy se módní návrhy rychle přesunují z módních přehlídek do značkových obchodů. Ty se rychle konzumují a dosavadní cykly jarních, letních či zimních nabídek se už rozložily.

Asi třetinu tohoto vývozu přijímá subsaharská Afrika. Vývoz obnošeného šatstva do chudých afrických zemí je důkazem hospodářské nerovnosti. Toto obnošené šatstvo je nesmírně levné a likviduje místní textilní průmysl. Země jako Nigérie či Tanzánie mívaly solidní oděvní průmysl. Tento průmyslový sektor byl v těchto zemích zlikvidován. Je to důsledkem podřízeného postavení těchto zemí v globální ekonomice.

Africké země neměly možnost ochránit své vnitřní trhy. V postkoloniálním období chtěly země subsaharské Afriky rozvinout svou vlastní průmyslovou základnu. Bylo to v šedesátých a v sedmdesátých letech. Později ale, v důsledku politického tlaku ze Západu byly nuceny liberalizovat své trhy a dovolit dovoz levnějšího, méně hodnotného zboží ze Západu, včetně zboží, jako je obnošené šatstvo, ale také podřadnější zboží i z jiných sektorů. Zatímco Jižní Korea nebo Čína si zachovaly větší množství moci nad vlastní hospodářskou politikou. Tyto země byly schopné ochránit svá průmyslová odvětví v raných etapách jejich rozvoje a během času si vybudovaly továrny, což jim umožnilo zmodernizovat svou ekonomiku.

Takže ironie kapitalismu: Levné šatstvo se dnes vyrábí v Číně, dováží se na Západ, když se ho zbavíme, exportuje se obnošené do subsaharské Afriky, která nebyla schopná ochránit svůj textilní průmysl.

Česko se také v devadesátých letech nemuselo nechat stoprocentně znásilnit hospodářským dovozem ze Západu. Mohlo si vymínit v Evropské unii i vůči USA, že své trhy podobně jako Jižní Korea či Čína uzavře do doby, až jeho průmyslové podniky - za vydatné státní podpory, jak to udělali právě v Jižní Koreji - získají schopnost konkurovat na světových trzích, a teprve pak se mohla hospodářsky otevřít světu. Vinu za to, že se ČR nechala hospodářsky převálcovat Západem, nesou výlučně čeští politici. Měli vědět, že každý stát hájí především své zájmy. Selhali v obraně hospodářských zájmů České republiky.

Podrobnosti v angličtině (audio) ZDE

Ekonomika | Česká republika
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 26.3. 2015