Časový rozvrh odebírání akreditací vysokým školám škodí

17. 3. 2015 / Daniel Redlich

V případě vyhroceného sporu mezi VŠ a akreditační komisí, jak k tomu bylo u výše zmíněné univerzity, se pozbytím platnosti akreditace v průběhu školního roku dostávají studenti i škola do velmi obtížně řešitelné situace. Studenty nelze zkoušet, dokončit přednášky, zajistit rychle náhradní vzdělávání na jiné škole, prostě nic. A pokud uvážíte, že se škola o prodloužení či neprodloužení akreditace dozvídá pár týdnů před koncem její platnosti, vzniká zde systémový problém.

Pro úplnost je nutné říci, že náhlé neprodloužení akreditace oboru „Speciální pedagogika – učitelství“ na UJAK mělo svůj dlouhodobější vývoj. Například v roce 2010 navrhovala akreditační komise pouze „zákaz přijímat ke studiu další uchazeče“ tohoto oboru s tím, že stávající studenti studium dokončit mohou, což je z lidského hlediska samozřejmě o nečem úplně jiném (viz hodnoceni_ujak_2010.pdf).

Dobrou zprávou je, že se ministerstvo školství vedené ministrem Chládkem intenzivně snaží situaci smysluplně vyřešit a vše snad dopadne ke vzájemné spokojenosti zúčastněných stran. S touto čerstvou zkušeností by ale také univerzitní obec mohla zvážit, zda by například změnou platnosti akreditací, které by svým počátkem a koncem lépe odpovídaly akademickému roku, nešlo lépe předcházet tak vyhroceným, konfliktním stavům. Vždyť něco podobného může postihnout kteroukoliv školu.

Druhou věcí, nad kterou jsem přemýšlel, je, kolik nových vědomostí bych byl sám se schopen naučit, kdybych měl ve svých padesáti letech znovu absolvovat vysokou školu. K tomu chodit do práce a starat se o další běžné povinnosti. Vystudování ČVUT pro mne bylo v mládí zaměstnáním na plný úvazek, jiné zásadní starosti jsem neměl, ve volných chvílích jsem mohl odpočívat. I tak jsem častokrát u zkoušky prošel proto, že jsem měl štěstí a nedostal nějakou zapeklitější otázku.

Říkám si, zda by namísto plošného požadavku na vysokoškolské vzdělání starších učitelů, nebyla lepší cestou jejich podpora v konkrétnějších potřebách a osobnostním růstu. Pro ministerstvo školství by to znamenalo zjišťovat a se zájmem zkoumat, co by učitelům v konkrétní škole skutečně pomohlo. Třeba by se zjistilo, že by bylo lepší organizovat semináře a výcviky zaměřené na určitou oblast, která učitele trápí. Například zvládání agrese ve škole. Pro někoho může být řešením výcvik v bojovém umění, i když to pár roků zabere. Ne proto, aby žáky mlátil, ale proto, aby se sám přestal bát. Aby získal větší osobní sebejistotu, přirozenou autoritu. Jinému by pomohlo projít si, řekněme psychologickým, sebepoznávacím výcvikem. Zajímavou zkušeností by pro učitele mohla být zkušenost se zcela odlišným stylem výuky. Zakoušení, co to obnáší, předpokládá, kde jsou limity a omezení daného stylu. Znamená to stát se na nějakou dobu účastníkem takového výukového procesu a vyzkoušet si v něm i různé role.

To vše ale vyžaduje čas, sílu a hlavně zájem. Výsledky se často ani nedají měřit, nesou plody až po delší době. Je to pomalá, dlouhodobá práce především pro ty, kteří by pro učitele měli vytvářet podmínky a zázemí.

A možná by se při takovém přístupu ukázalo, že našemu školskému systému nejvíce chybí radost. Učitelům, žákům i ministerským úředníkům. Přitom radost, potěšení z práce, uspokojení ze smyslu vlastního konání, života, je tou nejlepší kvalifikací dobrého učitele.

Vytisknout