Od frašky k tragédii?

17. 3. 2015 / Karel Dolejší

Ve světě marxismu pro mateřské školky, nad nímž by Marx zoufal, se šíření pravicového extrémismu v současné Evropě přímo odvozuje od ekonomických potíží. Obraz je krásně jednoduchý, leč realita mu překvapivě neodpovídá: Podle primitivního materialismu by měly totiž být ultrapravicové strany nejsilnější tam, kde panují největší ekonomické problémy, zatímco v praxi nejvíce sílí právě mezi příslušníky frustrovaných středních vrstev bohatého evropského Severu. Nezadržitelný nástup Marine Le Penové kontrastuje se zjištěním, že Francouzi jsou dokonce v průměru majetnější než Němci, o Španělech ani nemluvě. Ukažte mi španělský fašismus...

Když se to ovšem hodí, ještě i krajně vulgarizovaný Marx je postaven z nohou na hlavu - a například o řecké Syrize, kterou z velké části volili frustrovaní podnikatelé a zaměstnanci v rodinných firmách (takto v Řecku pracuje více než třetina ekonomicky aktivních) se tvrdí, že jde o klasický levicový subjekt spoléhající na "proletariát". Nadstavba je vše, základnu takticky zamlčíme...

To že světu nerozumíme ovšem neznamená, že jednáním na základě iluzí svět přesto neovlivňujeme. Pouze je předem téměř vyloučeno dosažení plánovaného výsledku.

Vedle ekonomických potíží, jež se přiznávají i tam kde téměř nejsou, je toho velmi mnoho, co se nepřizná ani za nic. Například že vstřícný postoj ke zhoubným ideologiím ovlivňují i faktory jako historická zkušenost, národní temperament, míra sociální integrace v užších i širších rodinách či komunitách nebo převládající náboženská tradice. A co se již vůbec nepřiznává jsou neukojitelné životní aspirace a z nich plynoucí frustrace vedoucí ke slepé nenávisti...

Program široké antisystémové aliance sil z obou okrajů politického spektra proti "neoliberalismu" se dnes v Evropě prosazuje na mnoha úrovních. Před lety byl navržen Duginem v návaznosti na Jockeyovu myšlenku spojení neonacismu a stalinismu proti Židům. V Řecku jde dnes o vládu Syrizy s ultranacionalistickými Nezávislými Řeky, v Německu kromě tradičního koketování soudruhů z SED s proruskými neonacisty také o infiltraci tradičně levicového mírového hnutí "novou pravicí", v Česku s dávnou tradicí přecházení šíbrů z "levice" na pravici a nazpět se formuje spojení ultranacionalistů z Národní demokracie s "levicovými" frustráty předlistopadové i polistopadové provenience. Na "levici" jednoduše nevědí, co činí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou.

Evropská "levice" je nejméně od španělské občanské války zcela impotentní, pokud jde o otázku politického násilí. Od známého Benjaminova traktátu se o násilí fascinovaně tlachá mezi akademickými mandaríny, kteří si ideologicky zadali tu se Schmittem, tu se Stalinem, tu s Rudými Khmery, ale kompetentního na tom není nic. Papež věru nemá mnoho divizí, ale aspoň švýcarskou gardu s halapartnami by mobilizovat dokázal. "Levice" dá dohromady jen salónní revolucionáře s chaotickými doktrináři, kteří si troufnou leda na apolitické básníky.

Myšlenka, že je namístě z čiré nenávisti vůči "systému" zahodit všechny zásady i pud sebezáchovy a jít do holportu ultrapravicí, je skutečně nebývalou inovací, nad níž by minulé generace seriózně usilující o emancipaci nestačily kroutit hlavami. Pokud by totiž plán uspěl a aliance extrémistů zprava i "zleva" v Evropě zničila liberální režim, vniveč by přišel i státní monopol na násilí - a hned v dalším kroku se ultrapravice okamžitě vypořádá s bezzubou "levicí". Dokonce mnohem rychleji než s liberály, kteří se do jisté míry dovedou bránit.

A Minervina sova za soumraku vyletí z kůže.

Vytisknout